29 NSCR 178/2017 – Nejvyšší soud

KSPA 56 INS XY 29 NSČR 178/2017-B-199 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníka C., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Ass. jur. Denisem Dieterem Riedigerem, usazeným evropským advokátem, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 383/58, PSČ 128 00, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 56 INS XY, o návrhu věřitele Z. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Karlem Šindelkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 103/12, PSČ 120 00, na odvolání věřitele z funkce člena věřitelského výboru, o dovolání věřitele DURAL GmbH, se sídlem v Ruppach - Goldhausen, Südring 11, PSČ 564 12, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 24146, zastoupeného Mgr. Kateřinou Váňovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 383/58, PSČ 128 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. srpna 2017, č. j. KSPA 56 INS XY, 1 VSPH XY, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Usnesením ze dne 3. dubna 2017, č. j. KSPA 56 INS XY, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh věřitele Z. T. (dále jen „věřitel Z. T.“) na odvolání věřitelů č. 41 LIGMA spol. s r. o. a č. 61 DURAL GmbH (dále též jen „věřitel DURAL“) z funkce členů věřitelského výboru dlužníka (CZECH - TRIM s. r. o.). Insolvenční soud - cituje § 59 odst. 1 a 2 a § 63 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - dospěl k závěru, že věřitel č. 41 a věřitel DURAL jsou k výkonu funkce členů věřitelského výboru způsobilí, když nejsou dány okolnosti odůvodňující pochybnosti o jejich nepodjatosti nebo důvěryhodnosti. Ve vztahu k věřiteli DURAL insolvenční soud uvedl, že společníkem dlužníka je (dále jen „Dural B.“) s podílem 80% a zbylý podíl drží věřitel Z. T. Ovládající osobou dlužníka je tedy Dural B., nikoli věřitel DURAL. Řízení dlužníka věřitelem DURAL nebylo prokázáno ani listinami předloženými věřitelem Z. T. Taktéž jeho tvrzení, že věřitel DURAL by mohl ovlivňovat chování dlužníka způsobem, který by „vylepšil jeho postavení“ v insolvenčním řízení, je pouze hypotetickou úvahou. Insolvenční soud nezjistil žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že věřitel DURAL nevykonává funkci ve věřitelském výboru náležitě, nehájí společný zájem věřitelů nebo není nestranný. K odvolání věřitele Z. T. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. srpna 2017, č. j. KSPA 56 INS XY, 1 VSPH XY, usnesení insolvenčního soudu potvrdil v části, jíž byl zamítnut návrh na odvolání věřitele č. 41 LIGMA, spol. s r. o. z funkce člena věřitelského výboru, a ve zbylém rozsahu je změnil tak, že věřitel DURAL se odvolává z funkce člena věřitelského výboru. Odvolací soud - odkazuje na § 59 odst. 1 a 2 a § 63 odst. 3 insolvenčního zákona, § 79 odst. 1, 2 a § 74 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích [dále jen „z. o. k.“]), a na „rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 1 VSPH 416/2012“ (správně jde o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2012, č. j. MSPH 99 INS 453/2009, 1 VSPH 416/2012-B-243) - uzavřel, že „prostřednictvím Dural B. nelze vyloučit možnost ovládání dlužníka ze strany věřitele DURAL“, když vazba mezi Dural B. a věřitelem DURAL byla prokázána výpisem z obchodního rejstříku a existencí ovládací smlouvy. Odvolací soud tak nepřisvědčil insolvenčnímu soudu, že dlužník by nemohl podléhat věřiteli DURAL. Tomuto závěru svědčí i listiny předložené věřitelem Z. T. (dopis Dural B. z 27. března 2015 a dopis F. A. za Dural B.) o nutnosti postupu dlužníka v souladu s dalšími členy skupiny DURAL. Proti usnesení odvolacího soudu - v rozsahu jeho měnícího výroku ohledně odvolání věřitele DURAL z funkce člena věřitelského výboru - podal věřitel DURAL dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení tyto otázky: 1/ „Je správný názor odvolacího soudu o tom, že pokud jsou jedné ovládající osobě jakýmkoli způsobem podřízeny dvě různé ovládané osoby, pak mohou sebe navzájem ovládat i tyto dvě ovládané osoby?“ 2/ „Je správný názor odvolacího soudu, že různé subjekty mezi sebou tvoří koncern, i když fakticky nebyly ani z části splněny právními předpisy vyžadované podmínky a jedná se pouze o ničím neprokázanou úvahu vyjádřenou v korespondenci?“ 3/ „Je správný názor odvolacího soudu, že pro existenci koncernu není nutné splnit podmínky dané právními předpisy?“ 4/ „Je správný názor odvolacího soudu, že pouhá možnost ovládání mezi dvěma subjekty znamená, že tyto subjekty tvoří koncern?“ 5/ „Je správný názor odvolacího soudu, že není nutné prokázat, zda skutečně došlo k jednání, které dokládá podjatost a tedy nezpůsobilost ke členství ve věřitelském výboru a že postačí pouze existence formálního důvodu k podjatosti?“ 6/ „Je správný názor odvolacího soudu, že pokud by jeden subjekt mohl ovládat druhý, tak s ním automaticky tvoří koncern?“ Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel polemizuje se závěry odvolacího soudu o existenci koncernu mezi ním a dlužníkem s důrazem na skutečnost, že z tvrzení a důkazů, ze kterých vycházel odvolací soud, nevyplývá jeho nezpůsobilost k výkonu funkce člena věřitelského výboru. Připouští, že věřitel Dural B. by mohl být považován za řídící osobu vůči dlužníku (s ohledem na 80% podíl v jeho vlastnictví) a současně za řídící osobu vůči dovolateli (vzhledem ke smlouvě mezi těmito subjekty). Dovolatel namítá, že mezi ním a dlužníkem není žádný vztah podřízenosti nebo nadřízenosti, když se navzájem neovládají ani si nejsou podřízeni. Přitom podle § 79 odst. 2 z. o. k. musí jít o stav mezi dvěma nebo více subjekty, které jsou navzájem řídícími a řízenými osobami. Uzavírá, že k materiálnímu pojetí koncernu je třeba, aby šlo o trvalé řízení podřízených osob s vnitřní sanací výhod a nevýhod v rámci celého koncernu tak, aby nedošlo k úpadku jednotlivých členů. Věřitel Z. T. ve vyjádření považuje právní posouzení věci odvolacím soudem za správné a navrhuje dovolání jako nedůvodné zamítnout. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže je třeba určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. Napadené usnesení je rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. Vzhledem k tomu, že pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř., zbývá určit, zda dovolatelem položené otázky odpovídají zbývajícím (v § 237 o. s. ř. uvedeným) kriteriím zakládajícím přípustnost dovolání v této věci. Přípustnost dovolání nezakládají otázky ad 2/, 3/, 4/ a 6/. Je tomu tak proto, že dovolací přezkum je vyhrazen pro posouzení právních otázek, na nichž spočívá dovoláním napadené rozhodnutí (k tomu srov. dikci § 237 o. s. ř.). Nejde tedy o otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze o ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele), je způsobilé přinést pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve sporu. Tuto podmínku označené otázky nesplňují, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Dovolání je naopak přípustné pro posouzení (dovoláním předestřených) otázek ad 1/ a ad 5/. Potud jde o otázky v insolvenčních souvislostech dosud beze zbytku neřešené. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Procesní (insolvenční) rámec dané věci (z nějž vyšly oba soudy) je dán existencí insolvenčního