29 NSCR 180/2016 – Nejvyšší soud

KSPH 35 INS 29389/2012 29 NSČR 180/2016-A-247 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka Centrum Dolní Břežany, s. r. o., se sídlem v Dolních Břežanech, 5. května 78, PSČ 252 41, identifikační číslo osoby 27251110, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 35 INS 29389/2012, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ N. L. service s. r. o., se sídlem v Litvínově, Masarykovo náměstí 292, PSČ 436 01, identifikační číslo osoby 28713061, zastoupeného Mgr. Veronikou Loužeckou Beerovou, advokátkou, se sídlem v Litvínově, Masarykovo náměstí 292, PSČ 436 01, a 2/ České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupeného Mgr. Jiřím Tomolou, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Celnici 1034/6, PSČ 110 00, o dovolání dlužníka zastoupeného Dr. Michaelou Day, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2016, č. j. KSPH 35 INS 29389/2012, 3 VSPH 18/2016-A-234, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: [1] Usnesením ze dne 3. prosince 2015, č. j. KSPH 35 INS 29389/2012-A-193, ve znění usnesení ze dne 17. února 2016, č. j. KSPH 35 INS 29389/2012-A-218, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ N. L. service s. r. o. a 2/ České spořitelny, a. s. (dále též jen „banka“), tak, že: 1/ Zjistil úpadek dlužníka Centrum Dolní Břežany, s. r. o. (bod I. výroku). 2/ Ustanovil insolvenčního správce (bod II. výroku). 3/ Určil, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (bod III. výroku). 4/ Vyzval věřitele, kteří tak dosud neučinili, aby přihlásili své pohledávky do 2 měsíců od zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku). 5/ Vyzval věřitele, aby insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatňují k dlužníkovu majetku (bod V. výroku). 6/ Nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů s určeným programem (body VI. a VII. výroku). 7/ Uložil insolvenčnímu správci předložit seznam přihlášených pohledávek a zprávu o dosavadní činnosti a o hospodářské situaci dlužníka (bod VIII. výroku). 8/ Informoval o podmínkách započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele (bod IX. výroku) a o tom, že svá rozhodnutí nebude zveřejňovat v hromadných sdělovacích prostředcích (bod X. výroku). [2] Rozhodnutí o úpadku dlužníka odůvodnil insolvenční soud tím, že provedeným dokazováním zjistil, že celkem 13 věřitelů (včetně insolvenčních navrhovatelů) má vůči dlužníku pohledávky více než 30 dní po splatnosti ve výši minimálně 1.042.691.587,10 Kč a dlužník má vůči všem těmto věřitelům splatné neuhrazené závazky, které nezaplatil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Přitom první insolvenční navrhovatel osvědčil svou splatnou pohledávku za dlužníkem v celkové výši 308.278,80 Kč a druhý insolvenční navrhovatel osvědčil své splatné pohledávky za dlužníkem v celkové výši 492.108.133,88 Kč. Podle účetních závěrek dlužníka za roky 2011 a 2013 dlužník dlouhodobě vykazuje vyšší objem závazků než je hodnota jeho majetku a podle seznamu majetku a závazků dlužníka k 31. říjnu 2014 měl dlužník majetek v hodnotě 527.328.686,79 Kč a závazky ve výši 662.803.950,46 Kč. [3] Na výše uvedeném základě insolvenční soud dovodil, že dlužník je v platební neschopnosti, protože má více než dva věřitele, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. [4] S poukazem na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2011“), které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2014“)], a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009, pak insolvenční soud uzavřel, že dlužníku se nepodařilo vyvrátit domněnku platební neschopnosti tvrzeními o budoucích finančních prostředcích z možného prodeje majetku dlužníka a z pronájmu majetku dlužníka. [5] K tomu insolvenční soud poukázal i na to, že nemovitý majetek dlužníka je předmětem zástavního práva zřízeného ve prospěch druhého insolvenčního navrhovatele a v tvrzení dlužníka o možnosti získat peněžní prostředky pronájmem těchto nemovitostí, spatřoval logický nesoulad, neboť prodejem zastavených nemovitostí by dlužník přišel o právo je pronajímat. [6] Požadavek dlužníka na ustanovení znalce za účelem ocenění nemovitostí dlužníka insolvenční soud odmítl s poukazem na to, že takový rozsah dokazování přesahuje rámec insolvenčního řízení a s ohledem na zjištění úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti jde o požadavek „irelevantní“. [7] K listinám, jež mu dlužník předložil jako přílohu vyjádření ze dne „26. listopadu 2015“ (správně 16. listopadu 2015) [A-186] s následným sdělením, že pro účastníky řízení mohou být zpřístupněny, leč nemají být zveřejněny (v insolvenčním rejstříku), insolvenční soud uvedl, že tyto přílohy tedy nezveřejnil, nicméně k nim nepřihlížel, neboť postupuje podle § 421 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), [jeho povinností je zveřejnit všechna podání, která se vkládají do soudního spisu]. Nadto insolvenční soud konstatoval, že podle vyjádření dlužníka mělo jít pouze o smlouvy o nájmu nebytových prostor a parkovacích stání, nikoli o důkazy, které by prokazovaly, že dlužník má dostatek aktiv (např. ve formě věcí, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot přesahující výši jeho závazků), jimiž by bylo možno bez obtíží uspokojit pohledávky navrhujících věřitelů a dosud přihlášených věřitelů v celkové výši 1.042.691.587,10 Kč. Insolvenční soud dodal, že nebyl-li dlužník schopen využít (rychle zpeněžit) svůj majetek, pohledávky a jiné majetkové hodnoty tak, aby je mohl použít k uhrazení svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda je ve smyslu § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k hodnotě tohoto majetku (srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 36/2009). [8] „Nad rámec uvedeného“ pak insolvenční soud dovodil, že podle předloženého seznamu majetku a závazků dlužníka a účetních závěrek dlužníka je dlužník rovněž předlužen, jelikož hodnota závazků převyšovala hodnotu majetku dlužníka v uvedených obdobích o 135 až 163 miliónů Kč. [9] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. dubna 2016, č. j. KSPH 35 INS 29389/2012, 3 VSPH 18/2016-A-234, potvrdil usnesení insolvenčního soudu. [10] Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 3 a § 136 odst. 1 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení a po „doplnění dokazování“ k následujícím závěrům: [11] Z protokolu o přezkumném jednání a z upraveného soupisu přihlášek pohledávek odvolací soud zjistil, že do insolvenčního řízení byly přihlášeny pohledávky v celkové výši 1.104.430.668,24 Kč, z toho ve výši 519.482.221,35 Kč jako zajištěné, přičemž zjištěny byly ve výši 586.958.292,35 Kč, včetně pohledávky druhého navrhovatele ve výši 519.591.645,35 Kč, zajištěné do výše 519.482.221,35 Kč. [12] Pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem; jako úpadek projevující se insolvencí dlužníka (nedostatkem platební schopnosti) nebo předlužením, jež přichází v úvahu jen u dlužníka, který je podnikatelem. Není však nezbytné, aby situace dlužníka - podnikatele naplňovala obě formy úpadku; k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o úpadku, postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní, nebo předlužen. [13] K výkladu ustanovení § 3 odst. 2 insolvenčního zákona se opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutích citovaných i insolvenčním soudem. V rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4476/2007 (jde o usnesení ze dne 31. května 2012) Nejvyšší soud uvedl, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, jež má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se pro účely závěru, zda dlužník je v úpadku, ani k výši těchto pohledávek; to platí i o jiném majetku dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů. Smyslem těchto závěrů je přikročit ke zjištění úpadku dlužníka jako ke krajnímu řešení a naopak v těch případech, kdy pohledávky věřitelů jsou bez obtíží vymahatelné jinak, tj. v exekuci (při výkonu rozhodnutí) na základě exekučního titulu, kdyby jej věřitel měl, nepostupovat podle insolvenčního zákona. Má-li ale dlužník majetek, s jehož dispozicí je omezován právy třetích osob (zástavním právem), takže jej nelze bez obtíží zpeněžit, pak pro účely zjištění úpadku je takový majetek včetně pohledávek bez významu. Přitom je věcí dlužníka, aby domněnku platební neschopnosti vyvrátil v průběhu