29 NSCR 25/2023 – Nejvyšší soud

KSPL 65 INS 21016/2016 29 NSČR 25/2023-B-113 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníků J. J. a R. J., zastoupených JUDr. Josefem Haščákem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Kynšperku nad Ohří, Jana Nerudy 868/22, PSČ 357 51, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 65 INS 21016/2016, o osvobození dlužníků od placení zbytku pohledávek, o dovolání dlužníků proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2022, č. j. KSPL 65 INS 21016/2016, 1 VSPH 1240/2022-B-104, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 2. srpna 2022, č. j. KSPL 65 INS 21016/2016-B-94, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) vzal na vědomí splnění oddlužení v insolvenční věci dlužníka J. J. (dále též jen „J. J.“) a dlužnice R. J. (dále též jen „R. J.“) [bod I. výroku], přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčnímu správci (bod II. výroku), zprostil insolvenčního správce funkce (bod III. výroku) a přiznal dlužníkům osvobození od placení pohledávek v rozsahu uvedeném v ustanovení § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). 2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: [1] Usnesením ze dne 25. října 2016, č. j. KSPL 65 INS 21016/2016-A-14, insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníků, povolil jejich oddlužení a ustanovil insolvenčního správce dlužníků. [2] Při přezkumném jednání konaném dne 7. února 2017 insolvenční správce doporučil schválit oddlužení plněním splátkového kalendáře, když dlužníci byli v té době schopni uhradit nezajištěným věřitelům 30,44 %. [3] Usnesením ze dne 21. června 2017, č. j. KSPL 65 INS 21016/2016-B-17, insolvenční soud schválil oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře. [4] Podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 8. června 2022 dlužníci navrhli, aby je insolvenční soud osvobodil od dosud neuhrazených pohledávek. V návrhu podrobně rozvedli důvody, pro které se jim nepodařilo řádně splnit oddlužení. Uvedli, že pečují o čtyři děti, možnost vyššího výdělku jim ztížila situace v souvislosti s pandemií COVID-19, neboť J. J. přišel o sjednané zakázky a R. J. nemohla nastoupit do zaměstnání v lázeňství. J. J. následně utrpěl vážný úraz při dopravní nehodě, což mu znemožnilo pracovat úplně a požádal o přiznání invalidního důchodu. [5] Dne 18. července 2022 zaslal insolvenční správce soudu zprávu o splnění oddlužení, ze které vyplývá, že dlužníci uspokojili své nezajištěné věřitele pouze v rozsahu 15,46 %. Insolvenční správce doporučil nepřiznávat dlužníkům osvobození od placení zbývajících pohledávek, neboť jejich příjmy nebyly dostatečně vysoké, a i přes příslib mimořádného příjmu se jim nepodařilo splatit a splnit oddlužení v minimální zákonné míře. 3. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z § 413, § 414 a § 415 insolvenčního zákona – dospěl k závěru, že dlužníci splňují podmínky pro přiznání osvobození od placení zbývajících pohledávek i přesto, že oddlužení splnili pouze v rozsahu 15,46 %. Dlužníci podali návrh na osvobození, ve kterém podrobně popsali důvody, pro které oddlužení nebylo možné splnit řádně a tyto důvody nevznikly vinou dlužníků. Splněna je i podmínka, že věřitelé neobdrželi nižší částku, než které by se jim dostalo, kdyby úpadek dlužníků byl řešen konkursem, neboť dlužníci byli od počátku řízení absolutně nemajetní. 4. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání věřitele Bohemia Faktoring, a. s., změnil usnesení insolvenčního soudu v bodu IV. výroku tak, že dlužníkům se nepřiznává osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny. 5. Odvolací soud odkazuje na § 413, § 414, § 415 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2017, pro věc podle odvolacího soudu rozhodném), nejprve předeslal, že za situace, kdy se nedostalo nezajištěným věřitelům uspokojení jejich pohledávek v rozsahu vymezeném v první části první věty ustanovení § 415 insolvenčního zákona, je soud oprávněn přiznat dlužníkovi osvobození na jeho návrh a pouze za předpokladu, že dlužník prokáže, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby jeho úpadek byl řešen konkursem. 6. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že by se věřitelům nedostalo vyššího plnění, i kdyby byl úpadek dlužníků řešen konkursem, odlišně však hodnotil okolnosti, jimiž dlužníci odůvodňovali nedostatečné uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů. Pro posouzení, zda požadované hodnoty plnění, jehož se v oddlužení dostalo nezajištěným věřitelům, nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužníci nezavinili, především považoval za nevýznamný počet dětí, o něž za trvání oddlužení pečovali. Tato okolnost má podle odvolacího soudu význam toliko při stanovení srážky z příjmu dlužníků, jehož dosáhli při plnění povinnosti, jež jim ukládá § 412 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, podle něhož byli povinni vykonávat po dobu trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře přiměřenou výdělečnou činnost. Dlužníci ostatně již v návrhu na povolení oddlužení tuto skutečnost uvedli, přičemž v průběhu oddlužení se na tom nic nezměnilo. 7. Při posouzení opodstatněnosti zbývajících tvrzených důvodů nedostatečného plnění (totiž že možnost vyššího výdělku ztížila dlužníkům pandemie COVID-19 a úraz při dopravní nehodě J. J. následně zcela znemožnil vykonávat jakoukoliv výdělečnou činnost), vyšel odvolací soud z obsahu insolvenčního spisu a uzavřel, že: [1] Splátkový kalendář nebyl plněn tak, jak předpokládal insolvenční soud při schválení oddlužení. Prostředky použité na plnění oddlužení totiž podle zpráv předložených insolvenčním správcem v průběhu oddlužení i podle zprávy o splnění oddlužení poskytly výlučně třetí osoby, přičemž původní dárci (J. J., S. H. a J. Š.), kteří se dlužníkům smluvně zavázali poskytovat plnění po celou dobu trvání oddlužení, ke dni 31. prosince 2017, respektive 4. května 2018 smlouvy vypověděli. Dlužníci, ač byli osobami s dispozičním oprávněním, plnění na dárcích nevymáhali. [2] Vzhledem k tomu, že z příjmů dlužníků nebylo možné provádět žádné srážky (R. J. nebyla zaměstnána a její příjem tvořily pouze dávky za pěstounskou péči, J. J. sice byl po určitou dobu zaměstnán a vykonával i podnikatelskou činnost, leč jeho příjmy byly zcela nedostatečné), bylo oddlužení i po vypovězení smluv o důchodu plněno podle informací insolvenčního správce z darů třetích osob. O původu těchto finančních prostředků, respektive o osobách, jež je poskytly, insolvenční správce nic bližšího v předložených zprávách neuvedl (zmíněno bylo pouze to, že by se mělo jednat o příbuzné dlužníků). [3] Do počátku pandemie COVID-19 a následně nařízených omezujících opatření, tj. do února 2020, uspokojili dlužníci za 32 měsíců trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře pohledávky zahrnuté do oddlužení pouze v rozsahu 11,86 % jejich hodnoty a nezajištěným věřitelům se tak v této době dostalo pouze 678.384,50 Kč (oproti předpokládanému plnění ve výši 971.680 Kč, představujícího 16,09 % hodnoty pohledávek). Splátkový kalendář plnili dlužníci zcela nedostatečně již v průběhu první poloviny trvání oddlužení. Pandemii COVID-19 a v souvislostí s ní přijatá opatření, ani omezení pracovní schopnosti dlužníka v důsledku úrazu při dopravní nehodě proto nelze vyhodnotit jako okolnosti, v jejichž důsledku se nezajištěným věřitelům nedostalo uspokojení jejich pohledávek v zákonem vyžadované míře (pohledávky zahrnuté do oddlužení v celkové výši 5.712.552,74 Kč byly uspokojeny pouze v rozsahu 883.983 Kč). 8. Proti usnesení odvolacího soudu podali dlužníci dovolání, jehož přípustnost opírají (posuzováno dle jeho obsahu) o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Podle dovolatelů napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázek insolvenčního práva, které v judikatuře dovolacího soudu nebyly dosud řešeny, popřípadě byly řešeny dovolacím soudem rozdílně. Namítají, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 9. Dovolatelé pokládají Nejvyššímu soudu k zodpovězení následující otázky: [1] Znamená podmínka vyjádřená v ustanovení § 415 insolvenčního zákona „slyšení dlužníka“ nutnost nařídit jednání u insolvenčního soudu? [2] Může odvolací soud změnit rozhodnutí insolvenčního soudu a odejmout osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny, aniž by dlužníkovi poskytl možnost vyjádřit se k návrhu na odejmutí a k odlišnému názoru odvolacího soudu, a aniž by nařídil jednání a poskytl dlužníkovi možnost tvrdit další skutečnosti a předložit důkazy? 10. Dovolatelé dovozují, že smyslem ustanovení § 415