29 NSCR 27/2025 – Nejvyšší soud

KSBR 30 INS 9310/2020 29 NSČR 27/2025-B-157 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka J. H., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 9310/2020, o schválení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Michaelou Houdkovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Lazecká 393/70a, PSČ 779 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. ledna 2025, č. j. KSBR 30 INS 9310/2020, 4 VSOL 507/2024-B-150, takto: I. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. ledna 2025, č. j. KSBR 30 INS 9310/2020, 4 VSOL 507/2024-B-150, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně v bodech II. až IV. výroku. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 10. října 2024, č. j. KSBR 30 INS 9310/2020-B-134, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“): [1] Neschválil oddlužení dlužníka (J. H.) [bod I. výroku]. [2] Zastavil insolvenční řízení (bod II. výroku). [3] Určil insolvenčnímu správci dlužníka odměnu a náhradu hotových výdajů částkou 48.791,77 Kč (včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty) [bod III. výroku]. [4] Zprostil funkce insolvenčního správce dlužníka (bod IV. výroku). 2. Insolvenční soud – vycházeje z § 395 odst. 1 písm. b/ a § 405 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z označené judikatury Nejvyššího soudu – poukázal na to, že zdrojem plnění do majetkové podstaty, z nějž měly být po dobu trvání schváleného oddlužení hrazeny pohledávky věřitelů za dlužníkem, měl být dar, který se dlužníku zavázala poskytovat částkou 5.500 Kč měsíčně dárkyně P. M. (dále jen „P. M.“). Dlužník však přes opakované výzvy nedoložil schopnost P. M. toto plnění poskytovat (a sám nemá zpeněžitelný majetek). 3. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. ledna 2025, č. j. KSBR 30 INS 9310/2020, 4 VSOL 507/2024-B-150, potvrdil usnesení insolvenčního soudu. 4. Odvolací soud – vycházeje rovněž z § 395 odst. 1 písm. b/ a § 405 insolvenčního zákona a z označené judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 5. Dlužník k výzvám insolvenčního soudu a insolvenčního správce k výdělkovým a majetkovým poměrům dárkyně P. M. nedoložil nic (s tím, že mu tyto údaje odmítla poskytnout). Jen to, že podle veřejně dostupných údajů P. M. není vedena v centrální evidenci exekucí a v její věci není vedeno insolvenční řízení, nepostačuje pro závěr, že je schopna plnit závazek z darovací smlouvy a že dlužník, který je bez příjmů a nemajetný, bude z daru ve výši 5.500 Kč měsíčně schopen poskytovat do oddlužení plnění v minimálním rozsahu dle § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona (které v jeho případě činí 5.319 Kč měsíčně). Dárkyně P. M. nereagovala na výzvu soudu k doložení svých výdělkových a majetkových poměrů. 6. Odvolací soud (tudíž) souhlasí se závěrem insolvenčního soudu, že v době, kdy se rozhoduje o schválení oddlužení, dlužník se zřetelem ke všem okolnostem vyšlým najevo v průběhu insolvenčního řízení neprokázal svou schopnost poskytovat do oddlužení plnění v minimálním zákonném rozsahu (což jde k jeho tíži). Oddlužení proto nelze schválit a vzhledem k tomu, že dlužník nemá žádný majetek a o řešení úpadku konkursem nepožádal, nelze úpadek řešit konkursem. Je proto třeba zastavit insolvenční řízení (podle § 405 odst. 3 insolvenčního zákona), rozhodnout o odměně a nákladech insolvenčního správce a zprostit insolvenčního správce funkce. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně otázek: [1] Je-li plnění do oddlužení zajištěno prostřednictvím darovací smlouvy, jaké konkrétní majetkové poměry dárce může zkoumat insolvenční soud za účelem prověření schopnosti dlužníka poskytovat plnění do oddlužení v minimálním rozsahu podle § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, aby nepřiměřeně nezasahoval do práva dárce na soukromí? [2] Je-li plnění do oddlužení zajištěno prostřednictvím darovací smlouvy, na základě jakých okolností insolvenční soud může dojít k závěru, že bonita dárce není dostatečná pro naplnění schopnosti dlužníka poskytovat do oddlužení plnění v minimálním rozsahu podle § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona? 8. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel oponuje úsudku odvolacího soudu, že nedoložil „bonitu“ dárkyně. Míní, že odvolací soud se nevypořádal s listinami, které mu předložil, konkrétně s doklady osvědčujícími, že dárkyně není vedena v centrální evidenci exekucí a v její věci není vedeno insolvenční řízení a nezohlednil ani existenci listin, které si sám vyžádal od České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) a od Úřadu práce České republiky (dále jen „úřad práce“), konkrétně sdělení že P. M. nepobírá důchod, že byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání v době od 1. června 2023 do 31. prosince 2023, že následně zahájila samostatně výdělečnou činnost a že jí nebyly vyplaceny žádné sociální dávky. 10. Z těchto listin vyplývá, že dárkyně je výdělečně činnou osobou, nenachází se v hmotné nouzi, není vůči ní vedena exekuce nebo insolvenční řízení; pominutím listin proto odvolací soud porušil právo dovolatele na spravedlivý proces. 11. Z oněch listin plynoucí skutečnosti jsou podle dovolatele způsobilé založit předpoklad bonity P. M. 12. Není obecně povinností dlužníka detailně prověřovat dárce, neexistují-li konkrétní pochybnosti zakládající obavu, že dárce nebude dar řádně plnit. Dar je akceptovatelným finančním zdrojem oddlužení a nadměrné zkoumání dárce zákon nevyžaduje. Nelze (proto) preventivně odmítat oddlužení na základě hypotetické obavy, že dárce nebude plnit podle darovací smlouvy. Insolvenční soud by se měl spokojit s informacemi, které vyvolávají „důvodnou důvěru v reálnost daru“. Případné riziko neplnění daru by mělo být řešeno v průběhu oddlužení (např. vymáháním slíbeného plnění po dárci nebo zrušením oddlužení pro neplnění). 13. Závěr odvolacího soudu, že když P. M. neposkytla dlužníku údaje požadované insolvenčním soudem, měl darovací smlouvu zrušit a najít si jiného dárce (ochotného údaje poskytnout), má dovolatel za nepřiměřené přísný a kladoucí na něj nepřiměřené požadavky. 14. Ve shora uvedených souvislostech nelze rovněž odhlédnout od toho, že (insolvenční) soud oddlužení definitivně neschválil po téměř 5 letech od zahájení insolvenčního řízení. Ve spojení s důvodem neschválení šlo o postup přehnaně formalistický, jímž soud odepřel dovolateli právo na soudní ochranu. III. Přípustnost dovolání 15. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 16. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., přičemž pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. 17. Dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu dovoláním „v celém jeho rozsahu“. 18. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku (o zastavení insolvenčního řízení), v bodu III. výroku (o odměně a hotových výdajích insolvenčního správce) a v bodu IV. výroku (o zproštění funkce insolvenčního správce), je Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Dovolací argumentace totiž žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání těchto výroků usnesení insolvenčním soudem. Jde o výroky, které mají povahu výroků závislých na výroku o neschválení oddlužení. V režimu ustanovení § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byly automaticky odklizeny (zrušeny), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti těmto výrokům, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohly samostatně obstát. Srov. k tomu obdobně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněného pod číslem 110/2011 Sb. rozh. obč., jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč. [usnesen