29 NSCR 28/2020 – Nejvyšší soud

MSPH 94 INS XY 29 NSČR 28/2020-B-382USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční věci dlužnice T. M., narozené XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 94 INS XY, o návrhu dlužnice na vynětí majetku z majetkové podstaty, o dovolání dlužnice, zastoupené Mgr. Karlem Jandusem, advokátem, se sídlem v Praze, Solidarity 2486/49, PSČ 100 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2019, č. j. MSPH 94 INS XY, 1 VSPH XY, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2019, č. j. MSPH 94 INS XY, 1 VSPH XY, se mění t a k t o: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2019, č. j. MSPH 94 INS XY, se mění tak, že se zamítá návrh dlužnice na vynětí bytové jednotky XY se spoluvlastnickým podílem o velikosti 76/8717 na pozemcích a společných částech domu, zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví XY pro katastrální území XY, obec Praha, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, z majetkové podstaty dlužnice. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 25. září 2019, č. j. MSPH 94 INS XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužnice (T. M.) z 1. dubna 2019 na „vyloučení“ bytové jednotky nacházející se v XY a s ní souvisejících spoluvlastnických podílů na společných částech domu a pozemku (jak jsou označeny ve výroku tohoto usnesení) [dále též jen „bytová jednotka“] z majetkové podstaty dlužnice. 2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 1 písm. a/, § 207 odst. 1, § 226 odst. 1 a 5 a § 298 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení § 322 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl k závěru, že návrhu nelze vyhovět, neboť vyloučením bytové jednotky, na které vázne zástavní právo zřízené ve prospěch insolvenčního věřitele [Českomoravské stavební spořitelny, a. s. (dále jen „zajištěný věřitel Č“)], by právo tohoto věřitele (na uspokojení ze zajištění) zcela popřel a nenaplnil by se ani účel insolvenčního řízení. 3. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. prosince 2019, č. j. MSPH 94 INS XY, 1 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu. 4. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 207 odst. 1, § 226 odst. 1 a § 298 odst. 1 insolvenčního zákona a z ustanovení § 322 odst. 1 o. s. ř. – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům: 5. Zápis bytové jednotky do soupisu majetkové podstaty a její následné zpeněžení není v rozporu s dobrými mravy; srov. i závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 21 Cdo 2326/2012 [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu], a tedy ani s ustanovením § 207 odst. 1 insolvenčního zákona, když bytová jednotka není vyloučena z exekuce dle § 322 odst. 1 o. s. ř. 6. Z výsledku přezkumného jednání z 22. listopadu 2018 je zřejmé, že společné jmění dlužnice a jejího manžela je předluženo, neboť pohledávka dlužnice vůči T. J. činí 54.271,41 Kč a obvyklá cena bytové jednotky nedosahuje 2 miliónů Kč, kdežto zajištěná pohledávka je vyšší než 3 milióny Kč (činí více než 6 miliónů Kč), což insolvenčního správce opravňuje k použití ustanovení § 274 insolvenčního zákona, tj. k zahrnutí bytové jednotky do majetkové podstaty dlužnice a k jejímu následnému zpeněžení. 7. Tvrzení dlužnice, že není schopna dohledat a předložit soudu rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu či lékařské zprávy o svém zdravotním stavu, jimiž by doložila naléhavou potřebu bydlení právě v bytové jednotce, má odvolací soud za nevěrohodné, stejně jako tvrzení, že pro údajný konflikt zájmů nemůže dlužnice požádat o pomoc manžela, přiděleného opatrovníka nebo advokáta. 8. Z průběhu insolvenčního řízení je patrno, že dlužnice využívá všech příležitostí k uplatnění námitek, protestů či opravných prostředků, avšak na zápis bytové jednotky do majetkové podstaty, o kterém se dozvěděla nejpozději 22. listopadu 2018, reagovala (návrhem na vynětí bytové jednotky z majetkové podstaty) až po více než 4 měsících. Nestalo se tak tedy „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu ustanovení § 226 odst. 1 insolvenčního zákona, což by už samo o sobě vylučovalo úspěch takového návrhu. I kdyby ale dlužnice podala návrh „bez zbytečného odkladu“, neuspěla by. Právo zástavního věřitele na uspokojení splatné pohledávky z prodeje zástavy nelze zpochybňovat (ve smyslu ustálené judikatury) námitkou rozporu s dobrými mravy, je-li uplatňováno v souladu s příslušnými právními předpisy za podmínek stanovených zástavní smlouvou, jejíž vznik a obsah je nesporný. Odvolací soud též neshledal v postupu insolvenčního soudu, insolvenčního správce a zajištěného věřitele Č rozpor s články 19, 22 a 28 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (jde o Úmluvu vyhlášenou pod číslem 10/2010 Sb. m. s. – dále jen „Úmluva“). 9. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky dovolacím soudem buď neřešené, anebo právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že návrhu na vynětí bytové jednotky z majetkové podstaty vyhoví. 10. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil podmínky pro vynětí věci z majetkové podstaty podle § 207 insolvenčního zákona. Dovozuje, že předpokladem pro vynětí věci z majetkové podstaty je její předchozí řádný soupis a podmínkou pro uplatnění práva na vynětí je, že insolvenční správce dlužníka o soupisu jeho věci písemně informuje. Návětí § 226 odst. 1 insolvenčního zákona je třeba vykládat v kontextu ustanovení § 217 a násl. insolvenčního zákona a ustanovení § 224 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona, tedy vždy s informační a poučovací povinností správce v písemné podobě. Ta se zjevně uplatní i v případě nevidomé účastnice s přihlédnutím k předchozím rozhodnutím v dané věci. 11. Bez ohledu na technické možnosti jinak nevidomé účastnice seznamovat se s takovými písemnostmi prostřednictvím moderní techniky, je tedy podmínkou doručit je dlužnici písemně. To platí tím spíše, když usnesení obsahuje zjevnou nesprávnost a soupis majetkové podstaty včetně bytové jednotky není obsahem tam citovaných protokolů z jednání (B-25 a B-27). 12. Insolvenční správce dlužnici o soupisu písemně neinformoval, bez ohledu na soudem přiznanou možnost nevidomé účastnice seznamovat se s listinami za podmínek § 563 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). „Přestože“ jde o osobní povinnost insolvenčního správce, nelze subsidiárně použít ani ustanovení o doručování soudem, když v uvedeném případě nebyl soupis majetkové podstaty doručován zvláštním způsobem. Insolvenční správce beztak neposkytl dlužnici odpovídající finanční prostředky na pořízení nezbytného technického vybavení, aby se mohla s písemnostmi seznamovat, tak jak mu uložil odvolací soud již v citovaném usnesení (potud má dovolatelka zjevně na mysli usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2018, č. j. MSPH 94 INS XY, 4 VSPH XY), takže by stejně neměla žádnou reálnou možnost se s takovou písemností seznámit. 13. Co do samotné žádosti o vynětí bytové jednotky z majetkové podstaty má dovolatelka za to, že vzhledem k jejímu handicapu by zpeněžení bytové jednotky bylo v rozporu s dobrými mravy obecně uznávanými v 21. století v České republice, a že judikatorní závěry citované v usnesení odvolacího soudu se neuplatní (jsou dané situaci zjevně nepřiléhavé), a to i v kontextu přímo závazných mezinárodních dohod, kterými je Česká republika vázána, včetně již zmíněné Úmluvy. To, že v daném případě by mělo být postupováno podle pokynu zajištěného věřitele, není podle dovolatelky významné. 14. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 15. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek jde o věc dovolacím soudem beze zbytku neřešenou. 16. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věc