29 NSCR 3/2011 – Nejvyšší soud

KSOS 25 INS 8991/2009 29 NSČR 3/2011-B-65 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužníka ROBOT OSTRAVA spol. s r. o., se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Husova 1285/2, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 41034961, zastoupeného JUDr. Pavlem Lasákem, advokátem, se sídlem v Opavě, Masařská 322/3, PSČ 746 01, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 8991/2009, o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. srpna 2010, č. j. KSOS 25 INS 8991/2009, 2 VSOL 306/2010-B-33, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Usnesením ze dne 21. června 2010, č. j. KSOS 25 INS 8991/2009-B-25, prohlásil Krajský soud v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“) konkurs na majetek dlužníka ROBOT OSTRAVA spol. s r. o. (bod I. výroku) a určil, že účinky rozhodnutí o prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku (bod II. výroku). Insolvenční soud nejprve poukázal na to, že usnesením ze dne 12. dubna 2010 rozhodl o dlužníkově úpadku, aniž určil způsob řešení úpadku a na to, že podáním doručeným insolvenčnímu soudu 2. června 2010 navrhl dlužník, aby jeho úpadek byl řešen reorganizací dle ustanovení § 318 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Dále uvedl, že na tomto návrhu setrval dlužník i 11. června 2010, kdy proběhlo přezkumné jednání a schůze věřitelů, na kterém dlužníkův jednatel insolvenčnímu soudu sdělil, že dlužník nemá 100 zaměstnanců a ani jeho obrat za poslední účetní období nečinil částku minimálně 100.000.000,- Kč, dodávaje, že tento údaj potvrzuje i sdělení Finančního úřadu Ostrava I ze dne 3. června 2010 a (dlužníkovo) daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2008. Na tomto základě insolvenční soud - cituje ustanovení § 316 odst. 4 a 5 a § 318 odst. 1 insolvenčního zákona - s odkazem na ustanovení § 149 insolvenčního zákona prohlásil konkurs na majetek dlužníka, uzavíraje, že jiný způsob řešení úpadku nepřichází v úvahu. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením, potvrdil usnesení insolvenčního soudu (aniž přitom nařizoval odvolací jednání). Odvolací soud - cituje ustanovení § 149 odst. 1 a 3 a § 316 odst. 4 a 5 - přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že dlužník nesplňuje zákonné podmínky podle § 316 odst. 4 insolvenčního zákona, takže nevyloučí-li tuto zákonnou překážku svým postupem v řízení, není v jeho případě podle zákona přípustné řešit úpadek reorganizací. Vyloučení této zákonné překážky by mohl dlužník dosáhnout tím, že by nejpozději ve lhůtě 15 dnů od rozhodnutí o úpadku předložil soudu reorganizační plán přijatý alespoň polovinou zajištěných a polovinou nezajištěných věřitelů, obě poloviny počítané podle výše pohledávek (§ 316 odst. 5 insolvenčního zákona), což neučinil. To, že dlužník podal včas návrh na povolení reorganizace (§ 318 odst. 1 insolvenčního zákona), nemá pro posouzení přípustnosti možnosti řešení jeho úpadku reorganizací žádný význam. Jediným v úvahu přicházejícím řešením dlužníkova úpadku je tudíž konkurs. K odvolacím námitkám dlužníka soud dále uvedl, že: 1/ To, že dlužník podal odvolání proti usnesení insolvenčního soudu, jímž JUDr. Ivana Santariusová byla ustanovena insolvenční správkyní, nečiní vadným postup insolvenčního soudu při rozhodování o způsobu řešení dlužníkova úpadku a to ani ve světle ustanovení § 149 odst. 3 insolvenčního zákona. Insolvenční správkyně je oprávněna vykonávat svou funkci okamžikem, kdy její jmenování nabylo účinnosti (§ 89 insolvenčního zákona) a nikoli až od právní moci usnesení, kterým byla do funkce jmenována. 2/ Námitka, že došlo k porušení § 4 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona, je zcela bez významu, když řešení úpadku dle § 367 až § 388 insolvenčního zákona je u dlužníka vyloučeno (není finanční institucí ve smyslu § 2 písm. k/ a § 367 odst. 1 insolvenčního zákona). 3/ Nebyla porušena zásada obsažená v § 5 písm. a/ insolvenčního zákona. Naopak, pokud soud vyhlásil usnesení o řešení úpadku bezprostředně po schůzi věřitelů, jednal zcela v souladu s principem rychlosti a hospodárnosti řízení. Proti usnesení podal dlužník dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jež je podle obsahu kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu dovolatel konkrétně vytýká, že napadené rozhodnutí založil na názoru, podle kterého je podjatá insolvenční správkyně oprávněna vykonávat funkci okamžikem jmenování a veškeré její úkony jsou platné až do jmenování nového insolvenčního správce, jakož i na závěru, že jmenování insolvenčního správce je nezávislé na rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Dovolatel míní, že uvedená právní otázka nebyla dosud řešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu (neboť nezná žádnou judikaturu Nejvyššího soudu přímo se týkající otázky, zda je soud oprávněn zrušit usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka proto, že jmenoval podjatého správce konkursní podstaty /správně insolvenčního správce/), že způsob jejího řešení je v rozporu s jinou judikaturou odvolacího soudu (konkrétně s usnesením odvolacího soudu ze dne 31. srpna 2010, č. j. VSOL 245/2010-A-26 /správně jde o č. j. KSOS 25 INS 8991/2009, 2 VSOL 245/2010-A-26/) a že má být dovolacím soudem vyřešena jinak, neboť způsob jejího řešení odvolacím soudem je v rozporu s hmotným právem. Rozpor napadeného usnesení s posledně označeným usnesením odvolacího soudu spatřuje dovolatel v tom, že v označeném usnesení odvolací soud údajně uvedl, že „není přípustné, aby majetková podstata nebyla ani dočasně spravována insolvenčním správcem, odpovědným ve smyslu insolvenčního zákona za výkon jeho funkce“. Cituje § 24 insolvenčního zákona, dovolatel dále dovozuje, že není přípustné, aby na majetek dlužníka byl prohlášen konkurs bez řádného jmenování insolvenčního správce. K tomu doplňuje, že už vůbec není přípustné, aby zůstaly platné a účinné úkony učiněné podjatým insolvenčním správcem. V daném případě - pokračuje dovolatel - je celá věc ještě závažnější v tom, že insolvenční správce o své podjatosti velmi dobře věděl. Dovolatel odkazuje na analogii v případě podjatého soudce, s tím, že tak, jako musí být zrušena veškerá rozhodnutí podjatého soudce, musí být zrušeny i úkony podjatého správce. A jelikož nemůže existovat konkurs na majetek dlužníka bez řádného insolvenčního správce, musí být zrušeno usnesení, na jehož základě byl konkurs prohlášen, uzavírá dovolatel. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je insolvenční zákon na danou věc uplatnitelný ve znění účinném do 9. září 2010, tj. naposledy ve znění zákona č. 227/2009 Sb. Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona. Nejvyšší soud pak shledává dovolání v této věci přípustným podle § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když napadené usnesení je usnesením, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto v insolvenčním řízení „ve věci samé“ (srov. k tomu v podrobnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 96/2011“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje Nejvyšší soud řešení otázky, zda je soud oprávněn zrušit usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka proto, že jmenoval podjatého insolvenčního správce, dovolacím soudem dosud nezodpovězené. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Ne