Z rozhodnutí: KSBR 27 INS 3089/2009 29 NSČR 30/2010-B-34…
KSBR 27 INS 3089/2009 29 NSČR 30/2010-B-34
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka EKOLAKY, s. r. o., se sídlem v Archlebově, Archlebov (pekárna), PSČ 696 33, identifikační číslo osoby 49455231, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem, se sídlem v Kyjově, Jungmannova 1071, PSČ 697 01, o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. dubna 2010, č. j. KSBR 27 INS 3089/2009, 3 VSOL 106/2010-B-23, takto:
Dovolání se zamítá.
O d ů v o d n ě n í:
Usnesením ze dne 26. února 2010, č. j. KSBR 27 INS 3089/2009-B-14, prohlásil Krajský soud v Brně (dále též jen „insolvenční soud“) konkurs na majetek dlužníka (bod I. výroku) a určil, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění jeho usnesení v insolvenčním rejstříku (bod II. výroku).
Insolvenční soud poukázal na to, že dlužníkův úpadek byl osvědčen usnesením insolvenčního soudu ze dne 21. prosince 2009, č. j. KSBR 27 INS 3089/2009-A-36, přičemž na schůzi věřitelů konané 23. února 2010 (dále též jen „schůze věřitelů“) věřitelé jednomyslně odhlasovali, že způsobem řešení dlužníkova úpadku bude konkurs. Návrh na povolení reorganizace nebyl podán ani dlužníkem ani věřiteli, přičemž dlužník (mimo jiné) nesplňuje podmínky reorganizace dle § 316 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) ani „nepodal reorganizační plán“. Za této situace insolvenční soud dospěl k závěru, že podle § 152 insolvenčního zákona bude způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, „neboť schůze věřitelů přijala platně usnesení o způsobu řešení úpadku“. Oddlužení nepřichází v úvahu vzhledem k tomu, že dlužník je podnikatelem.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v napadeném výroku o prohlášení konkursu.
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 7 odst. 1, § 94 odst. 2 písm. c/, § 148 odst. 1, § 149, § 150 a § 152 insolvenčního zákona - jenž o odvolání rozhodl, aniž nařizoval odvolací jednání, měl napadené usnesení za věcně správné. K tomu uvedl, že podle protokolu o schůzi věřitelů, svolané usnesením insolvenčního soudu ze dne 21. prosince 2009, hlasovali všichni přítomní věřitelé s hlasovacím právem pro způsob řešení dlužníkova úpadku konkursem. Za této situace insolvenční soud správně rozhodl o způsobu řešení úpadku podle ustanovení § 152 insolvenčního zákona, když nenastaly případy, za kterých by insolvenční soud neměl rozhodnout podle takto přijatého usnesení schůze věřitelů.
Odvolací námitky dlužníka neměl odvolací soud za důvodné.
K námitce, že o způsobu řešení úpadku bylo rozhodnuto v době, kdy rozhodnutí o úpadku bylo napadeno odvoláním, odvolací soud uvedl, že žádné ustanovení insolvenčního zákona neurčuje, že by insolvenční soud mohl rozhodnout o způsobu řešení dlužníkova úpadku až po právní moci rozhodnutí o úpadku. Dlužníkovu námitku, že insolvenční navrhovatel nebyl jeho věřitelem (neboť nedoložil splatnou pohledávku vůči dlužníku), odvolací soud odmítl s poukazem na závěry, jež vyjádřil ve svém rozhodnutí (jde o usnesení) ze dne 29. března 2010, č. j. KSBR 27 INS 3089/2009, 3 VSOL 51/2010-A-57.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení otázky platnosti postupní smlouvy (a to v intencích § 12 odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách), kterou banka postoupila pohledávku vůči němu insolvenčnímu navrhovateli, uváděje, že na posouzení této postupní smlouvy závisí posouzení aktivní věcné legitimace insolvenčního navrhovatele, jakož i postavení insolvenčního navrhovatele jako účastníka insolvenčního řízení (tj. i jeho právo hlasovat v insolvenčním řízení o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem).
Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že se v napadeném rozhodnutí omezil na posouzení podmínek prohlášení konkursu v intencích § 152 insolvenčního zákona, vycházeje ze stavu, že úpadek dovolatele byl zjištěn a že insolvenční navrhovatel je účastníkem insolvenčního řízení. Platností a účinností označené postupní smlouvy se již nezabýval, odkazuje na své předchozí rozhodnutí z 29. března 2010 (které podle dovolatele rovněž spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatel míní, že postupní smlouva je absolutně neplatná pro porušení § 12 odst. 2 zákona o bankách.
Dále dovolatel zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 97 insolvenčního zákona lze insolvenční řízení zahájit jen na návrh dlužníka nebo věřitele, přičemž insolvenční navrhovatel platnost nabytí své přihlášené pohledávky neosvědčil, k čemuž soud nepřihlédl.
Dovolatel v této souvislosti rovněž tvrdí (odkazuje potud na nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 30, ročníku 2003, části I., pod pořadovým číslem 47), že absolutní neplatností smlouvy se soudy musí zabývat z úřední povinnosti a dovolává se též závěrů, které Nejvyšší soud zformuloval k výkladu § 525 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) v rozsudku ze dne 27. února 2006, sp. zn. 29 Odo 882/2005 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 27/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání jsou pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Nejvyšší soud se zabýval nejprve přípustností podaného dovolání.
Dovolání v této věci může být přípustné jen podle § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 4. září 2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008, uveřejněném pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že k tomu, aby bylo možné uvažovat o přípustnosti dovolání podle § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., musí být splněna rovněž podmínka (jež se klade prostřednictvím odkazu na § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř., obsaženého v § 238a odst. 2 o. s. ř.), aby šlo o usnesení odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto v insolvenčním řízení „ve věci samé“. K takto chápanému pojetí přípustnosti dovolání, jež se stejně prosazovalo v poměrech dříve platného zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, při výkladu § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2007, se Nejvyšší soud pro insolvenční věci přihlásil i v důvodech usnesení ze dne 27. ledna 2009, sen. zn. 29 NSČR 4/2009, uveřejněného pod číslem 103/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Přitom klíč k posouzení, které rozhodnutí soudu prvního stupně v insolvenční věci je rozhodnutím „ve věci samé“, je stejný jako ten, který vedl Nejvyšší soud k pojmenování rozhodnutí o věci samé pro účely konkursního řízení vedeného podle zákona o konkursu a vyrovnání v usnesení ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněném pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jde jednak o tzv. statusová rozhodnutí insolvenčního soudu, tedy o rozhodnutí, jež z pohledu režimu, jemuž jsou dlužníci podrobováni v insolvenčním řízení, vede ke změně jejich právního postavení v tomto řízení, jednak o rozhodnutí, jimiž je konečným způsobem rozdělován mezi věřitele dlužníkův majetek (jimiž jsou konečným způsobem uspokojovány pohledávky dlužníkových věřitelů), jakož i rozhodnutí, jimiž je předtím (před konečným uspokojením pohledávek dlužníkových věřitelů) uzavírán proces zpeněžování majetkové podstaty dlužníka.
Do první z výše označených kategorií rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé tak patří především rozhodnutí o úpadku (§ 136 insolvenčního zákona), rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu (§ 143 insolvenčního zákona), rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku, včetně rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vydání takového rozhodnutí (§ 158 insolvenčního zákona), rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, jímž se ve smyslu § 4 odst. 2 insolvenčního zákona rozumí rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (a to i v těch případech, kdy dochází ke změně způsobu řešení úpadku ze sanačního na likvidační v režimu úprav obsažených v § 363 a § 418 insolvenčního zákona), rozhodnutí o povolení reorganizace a rozhodnutí, jímž se návrh na povolení reorganizace zamítá, rozhodnutí o povolení oddlužení a rozhodnutí, jímž se návrh na povolení oddlužení zamítá, dále (v mezích jednotlivých /přija