29 NSCR 38/2020 – Nejvyšší soud

MSPH 95 INS XY 29 NSČR 38/2020-A-26 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka R. G., narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 95 INS XY, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Vítem Tokarským, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2020, č. j. MSPH 95 INS XY, 3 VSPH XY, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2020, č. j. MSPH 95 INS XY, 3 VSPH XY, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2019, č. j. MSPH 95 INS XY, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 18. listopadu 2019, č. j. MSPH 95 INS XY: [1] Zamítl návrh dlužníka (R. G.) na povolení oddlužení (bod I. výroku). [2] Zastavil insolvenční řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že: [1] Insolvenční řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení doručeným insolvenčnímu soudu dne 11. listopadu 2019. [2] Ve věci dlužníka bylo již dříve u insolvenčního soudu vedeno insolvenční řízení pod sp. zn. MSPH 94 INS XY (dále jen „předchozí insolvenční řízení“), v jehož průběhu byl zjištěn úpadek dlužníka a povoleno jeho oddlužení usnesením ze dne „5. listopadu 2019“ (správně 5. listopadu 2009), č. j. MSPH 94 INS XY. Usnesením ze dne 10. března 2010, č. j. MSPH 95 INS XY, ve znění opravného usnesení ze dne „22. března 2019“ (správně 22. března 2010), č. j. MSPH 94 INS XY, insolvenční soud schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře. Usnesením ze dne 30. března 2015, č. j. MSPH 94 INS XY, vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení dlužníka; usnesením ze dne 23. dubna 2019, č. j. MSPH 94 INS XY, přiznal dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny, od pohledávek, k nimž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a od pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, včetně pohledávek ručitelů a jiných osob, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (dále jen „neuspokojené pohledávky“). [3] Část současných závazků dlužníka z titulu nezaplaceného nájemného a služeb spojených s užíváním bytu vznikla v období let 2008 až 2010, tedy po vydání usnesení o zjištění úpadku dlužníka a povolení oddlužení v předchozím insolvenčním řízení, a jde tudíž o dluhy, na které se nevztahuje osvobození přiznané dlužníku v předchozím insolvenčním řízení. Dlužník neuvedl konkrétní údaje týkající se data vzniku těchto dluhů a jejich výše (včetně výše příslušenství), pouze obecně namítl nepřiměřenou výši úroků z prodlení. 3. Na výše uvedeném základě insolvenční soud, vycházeje z ustanovení § 395 odst. 3 a 6, § 396 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), dospěl k následujícím závěrům. 4. Návrh na povolení oddlužení dlužníka je podle § 395 odst. 3 insolvenčního zákona třeba zamítnout, neboť dlužníku bylo pravomocným rozhodnutím vydaným v předchozím insolvenčním řízení v posledních 10 letech před podáním (dalšího) insolvenčního návrhu v nyní projednávané věci přiznáno osvobození od placení neuspokojených pohledávek. 5. Názor dlužníka, že ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona nelze použít „s ohledem na osvobození přiznané dlužníku před nabytím účinnosti novely zákona“, není správný; takový výklad by znamenal „fakticky odklad účinnosti“ ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona o více než 10 let. 6. V posuzované věci nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, jež by odůvodňovaly aplikaci ustanovení § 395 odst. 6 insolvenčního zákona. 7. Majetek dlužníka je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, a vzhledem k tomu, že dlužník nepožadoval řešení úpadku konkursem, je nutné insolvenční řízení zastavit. 8. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. února 2020, č. j. MSPH 95 INS XY, 3 VSPH XY, usnesení insolvenčního soudu potvrdil. 9. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 7, § 389, § 395, § 396 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání usnesení insolvenčního soudu k následujícím závěrům. 10. Novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon č. 31/2019 Sb.“), byly s účinností od 1. června 2019 rozšířeny důvody, pro něž je insolvenční soud povinen zamítnout návrh na povolení oddlužení. Z důvodové zprávy k zákonu č. 31/2019 Sb. plyne, že smyslem nově doplněných podmínek je omezení přípustnosti oddlužení „v případech, v nichž je spatřováno potenciální zneužití“. 11. Na projednávanou věc se uplatní úprava insolvenčního zákona účinná od 1. června 2019. Návrh na povolení oddlužení je třeba podle § 395 odst. 3 insolvenčního zákona zamítnout, neboť dlužníku bylo v předchozím insolvenčním řízení v posledních 10 letech před podáním (dalšího) insolvenčního návrhu přiznáno osvobození od placení neuspokojených pohledávek. 12. Skutečnost, že mezi skončením předchozího insolvenční řízení a osvobozením dlužníka od placení neuspokojených pohledávek uplynuly 4 roky, není hodna zvláštního zřetele. Zvláštní ohled nezaslouží ani skutečnost, že závazky dlužníka vznikly za trvání manželství dlužníka, ani změna úpravy zákonného příslušenství pohledávek z titulu nájmu bytu (nájemní vztah dlužníka byl založen za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). 13. Insolvenční soud postupoval správně, když insolvenční řízení s ohledem na majetkovou situaci dlužníka zastavil. 14. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 15. Dovolatel předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázku, zda se lhůta upravená v ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. června 2019, vztahuje i na dlužníky, kteří byli osvobození od placení zbytku pohledávek před 1. červnem 2019. Má za to, že taková aplikace uvedeného ustanovení představuje nepřípustnou retroaktivitu. Dovozuje, že dlužníci, kteří splnili oddlužení a byli osvobozeni od placení neuspokojených pohledávek před 1. červnem 2019, se spoléhali na právní stav, který zde byl před přijetím zákona č. 31/2019 Sb., přičemž desetiletá lhůta zakotvená v ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. června 2019, představuje oproti předchozí úpravě znatelné zpřísnění podmínek pro osvobození od placení neuspokojených pohledávek. 16. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že při posuzování návrhu na povolení oddlužení nezohlednil důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení § 395 odst. 6 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. června 2019. Jako důvod zvláštního zřetele hodný uvádí, že nevěděl o existenci závazku z titulu nájmu bytu, neboť jej užívala jeho tehdejší manželka, která nájemné přestala platit, aniž by jej o této skutečnosti informovala. Dále považuje za důvod zvláštního zřetele hodný výrazný nepoměr mezi jistinou pohledávky a jejím příslušenstvím. Zdůrazňuje, že „poplatek z prodlení“ s úhradou nájemného byl zrušen pro svou nepřiměřenou výši novou úpravou občanského práva. Nadto namítá, že mu od skončení předchozího insolvenčního řízení nevznikl žádný závazek, který by nebyl schopen splácet, a že jeho současný dluh má původ v okolnostech, k nimž došlo v době trvání předchozího insolvenčního řízení. 17. Dovolatel dále předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázku, zda insolvenční soud je povinen vyzvat dlužníka podle ustanovení § 393 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením § 118a a § 119a o. s. ř., k doplnění a opravě návrhu na povolení oddlužení, nepovažuje-l