29 NSCR 75/2016 – Nejvyšší soud

KSOS 33 INS XY 29 NSČR 75/2016-P25-17 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníků L. P., narozeného XY, a M. P., narozené XY, obou bytem XY, vedené u Krajského soudu  v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS XY, o přihlášce pohledávky věřitele č. 17, o dovolání věřitele č. 17 FALOAN s. r. o., se sídlem v Novém Jičíně, Hoblíkova 507/34, PSČ 741 01, identifikační číslo osoby 02642808, zastoupeného Mgr. Ivo Hudečkem, advokátem, se sídlem v Šenově u Nového Jičína, Anenská 366, PSČ  742 42, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. prosince 2015, č. j. KSOS 33 INS XY, 2 VSOL XY, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: [1] Usnesením ze dne 30. dubna 2015, č. j. KSOS 33 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“): 1/ Odmítl přihlášku pohledávky věřitele č. 17 (FALOAN s. r. o.) ve výši 141.105,29 Kč (bod I. výroku). 2/ Určil, že právní mocí usnesení končí účast věřitele č. 17 v insolvenčním řízení [vedeném na majetek manželů L. P. a M. P. (dále jen „dlužník“)] v rozsahu odmítnuté pohledávky (bod II. výroku). [2] Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1/ Přihláškou došlou insolvenčnímu soudu 9. února 2015 přihlásil věřitel č. 17 do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku ve výši 146.791,14 Kč. 2/ Při přezkumném jednání, jež se konalo dne 16. března 2015, popřel insolvenční správce částečně „dílčí pohledávku č. 1“ co do výše 71.793,29 Kč (vycházeje z toho, že jde o pohledávku nevykonatelnou). 3/ Přihlášená pohledávka (tak) byla zjištěna (jako nevykonatelná) pouze ve výši 69.312 Kč. 4/ Výzvou ze dne 17. března 2015, doručenou 19. března 2015 (dále jen „vyrozumění o popření“), vyrozuměl insolvenční správce věřitele č. 17 o částečném popření pohledávky. 5/ Lhůta k podání žaloby o určení výše pohledávky (v popřeném rozsahu) uplynula věřiteli č. 17 dne 16. dubna 2015. [3] Na výše uvedeném základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 178, § 185, § 187 a § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že jelikož „dílčí pohledávka č. 1“ byla zjištěna v rozsahu nižším než 50 % přihlášené částky, k přihlášené pohledávce se nepřihlíží ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna (s tím, že věřitel č. 17 se nadále účastní insolvenčního řízení s pohledávkou ve výši 5.685,85 Kč). [4] K odvolání věřitele č. 17 Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. prosince 2015, č. j. KSOS 33 INS XY, 2 VSOL XY, změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že přihláška pohledávky věřitele č. 17 se odmítá ve výši 142.291,14 Kč a v této části odmítnuté pohledávky končí účast přihlášeného věřitele v insolvenčním řízení. [5] Odvolací soud shrnul, že: 1/ Věřitel č. 17 uplatnil přihláškou pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 21. března 2014 (dále též jen „úvěrová smlouva“) v celkové výši 146.791,14 Kč, konkrétně: - Dosud nesplacenou část jistiny poskytnuté na základě úvěrové smlouvy ve výši 97.841 Kč a dosud neuhrazené sjednané úroky z úvěrové smlouvy ve výši 43.264,29 Kč (dále též jen „dílčí pohledávka č. 1“). - Smluvní „pokutu“ za porušení úvěrové smlouvy ve výši 4.500 Kč (dále též jen „dílčí pohledávka č. 2“). - Úrok z prodlení z plnění z úvěrové smlouvy ve výši 1.185 Kč (dále též jen „dílčí pohledávka č. 3“). 2/ Při přezkumném jednání, jež se konalo dne 16. března 2015, popřel insolvenční správce část dílčí pohledávky č. 1 co do výše 71.793,29 Kč (maje ji za nevykonatelnou), s tím, že ujednání v úvěrové smlouvě o smluvním úroku ve výši 84 % má za neplatné pro rozpor s dobrými mravy, proto „popírá část pohledávky odpovídající tomuto úroku“. Dále insolvenční správce uvedl, že věřitel č. 17 poskytl dlužníku částku 100.000 Kč, na kterou dlužník splatil 30.688 Kč; proto insolvenční správce uznal částku 69.312 Kč. Dílčí pohledávka č. 1 byla tedy zjištěna (jako nevykonatelná) pouze ve výši 69.312 Kč. 3/ Dílčí pohledávky č. 2 a 3 byly při přezkumném jednání zjištěny v plné výši.  Z přihlášených 146.791,14 Kč tak bylo zjištěno celkem 74.997,85 Kč. 4/ Ve vyrozumění o popření, doručeném 19. března 2015, informoval insolvenční správce věřitele č. 17, že popřel příslušenství dílčí pohledávky č. 1 ve výši 71.793,29 Kč a zopakoval důvod popření. [6] Na výše uvedeném základě pak odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 173 odst. 1, § 178, § 185, § 193, § 197, § 198 odst. 1 insolvenčního zákona a z ustanovení § 13 odst. 1 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona (dále jen „JŘIŘ“) – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům: [7] Vyrozumění o popření má náležitosti předepsané ustanovením § 13 odst. 1 JŘIŘ. [8] Vadou postupu insolvenčního správce při přezkumu i vadou vyrozumění o popření je ovšem skutečnost, že insolvenční správce popřel dílčí pohledávku č. 1 co příslušenství ve výši 71.793,29 Kč, ač věřitel č. 17 tu na příslušenství přihlásil pouze neuhrazené sjednané úroky z úvěrové smlouvy ve výši 43.264,29 Kč; dalším přihlášeným příslušenstvím byl (v dílčí pohledávce č. 3) úrok z prodlení z plnění z úvěrové smlouvy ve výši 1.185 Kč, k jehož popření však nedošlo. Z odůvodnění popěrného úkonu ale vyplývá, že nejde o popření výše dílčí pohledávky č. 1, nýbrž pravosti této části pohledávky (vzhledem k dikci ustanovení § 193 insolvenčního zákona). Ve vztahu k příslušenství se namítá neplatnost ujednání a vůči jistině zánik pohledávky solucí. Toliko z údaje insolvenčního správce o tom, že věřitel č. 17 poskytl dlužníkovi částku 100.000 Kč, na kterou dlužník splatil 30.688 Kč, a že proto insolvenční správce uznal částku 69.312 Kč, lze vytušit, že jde o rozdíl mezi jistinou přihlášenou ve výši 97.841 Kč a uznanou ve výši 69.312 Kč. Přes tyto (právem vytýkané) nedostatky se však věřiteli č. 17 dostalo informací o tom, v jakém rozsahu a z jakých důvodů došlo k popření i jakým způsobem si má dále počínat. Nelze proto souhlasit s právními závěry věřitele č. 17 o důsledcích vad písemného vyrozumění o popření. [9] Nebyl důvod nepodat žalobu o určení (o čemž byl věřitel č. 17 řádně poučen); nejasnosti popěrného úkonu bylo možné vyjasnit v incidenčním řízení. [10] Věřitel č. 17, veden nesprávným právním názorem o samostatnosti dílčích pohledávek, se snaží účelově napravit pochybení spočívající v tom, že nepodal žalobu o určení pravosti, výše nebo pořadí popřené pohledávky. Srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3582/2010, uveřejněné pod číslem 97/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 97/2011“) [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 42/2010, uveřejněné pod číslem 13/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 13/2012“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 80/2012. [11] Insolvenční soud (ve shodě s insolvenčním správcem) založil své rozhodnutí na závěru, že jistina a příslušenství pohledávky z „půjčky“ (smluvený úrok) představují jednu samostatnou pohledávku, z níž byla zjištěna výše odpovídající méně než 50 %. Podle odvolacího soudu je správný závěr, že jistina z půjčky, dohodnuté úroky, ale též úroky z prodlení či náklady řízení jsou ve smyslu § 178 odst. 1 insolvenčního zákona samostatnou (jedinou) pohledávkou. Každý z uvedených nároků lze sice do insolvenčního řízení přihlásit samostatně, přihlašuje-li však věřitel do insolvenčního řízení pohledávku na jistině, úrocích a úrocích z prodlení (stejně tak i na nákladech řízení), tedy uplatňuje současně i vedlejší plnění spojené s nárokem samotným, a má-li se náležitě uplatnit hranice pro zjištění výše pohledávky z hlediska postupu insolvenčního soudu podle § 178 odst. 1 insolvenčního zákona, nelze oddělovat povinnost k zaplacení jistiny od povinnosti k zaplacení příslušenství. [12] Jakkoli jsou úroky a úroky z prodlení vedlejším plněním odvozeným od nároku samostatného (jeho příslušenstvím), k prosazení účelu úpravy vymezené v § 178 odst. 1 insolvenčního zákona je třeba považovat jistinu, úroky a úroky z prodlení za jedinou samostatnou pohledávku. [13][13] Odvolací soud přihlédl rovněž k závěrům Vrchního soudu v Praze vyjádřeným v (jeho) usnesení ze dne 7. září 2012, sp. zn. „1 VSPH 1159/2012“ (správně jde o sp. zn. „KSPL 56 INS 9126/2012, 1 VSPH 1159/2012“), uveřejněném pod číslem 44/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 44/2013“) [tam vrchní soud dovodil, že v insolvenčním řízení se zásadně neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku mimosmluvní sankce, včetně nezaplacené blokové pokuty (§ 170 písm. d/ insolvenčního zákona), ani jejich příslušenství, včetně nákladů za nařízení daňové exekuce (§ 182 a § 183 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu)]. [14]  Insolvenční soud ovšem přehlédl, že jedinou (jednu) pohledávku tvoří v přihlášce věřitele č. 17 nesp