29 NSCR 75/2020

Usnesením ze dne 13. března 2019, č. j. KSPA 60 INS XY, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl o insolvenčním návrhu věřitele G. P. Investments a. s. (dále jen „navrhující věřitel“) tak, že (mimo jiné):

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

Proti usnesení odvolacího soudu (výslovně proti té části výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o zjištění úpadku) podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „hmotného nebo procesního“ práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, respektive má být dovolacím soudem posouzena jinak. Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolatel především namítá, že neměl možnost se vyjádřit k tvrzeným pohledávkám a sdělit stanovisko k tvrzenému úpadku. Dále uvádí, že nemohl uplatnit námitky proti rozhodnutí o úpadku, když mu nebyl ustaven zástupce pro odvolací řízení, ačkoliv předpoklady pro jeho ustanovení byly splněny. Konečně dovolatel pokládá otázku, zda mohou vůči němu nastat účinky § 312 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) v situaci, kdy nebyl řádně předvolán k přezkumnému jednání a byla mu tak odňata možnost popírat pohledávky věřitelů.

Insolvenční správce dlužníka ve vyjádření namítá, že dovolatel nevznesl žádné konkrétní námitky proti pohledávce navrhujícího věřitele a neuvedl ničeho, co by mohlo zpochybnit závěry soudů nižších stupňů o osvědčení jeho úpadku. Dále uvádí, že dne 20. srpna 2019 se dovolatel zúčastnil prohlídky nemovitosti na adrese Ronov nad Doubravou, Spojovací 296, při níž byl seznámen s přihláškami pohledávek, proti jejichž obsahu nic nenamítal. Proto není pravdivé jeho tvrzení, že se o usnesení o úpadku dozvěděl až v únoru 2020. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.

Navrhující věřitel se ve vyjádření ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu a dovolání považuje za nepřípustné.

Dovolání dlužníka, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:

V poměrech dané věci nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že dovolatel (dlužník) má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti, ani o tom, že nevyvrátil domněnku své platební neschopnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ a d/ insolvenčního zákona).

Dovolatel nijak konkrétně nezpochybňuje závěr odvolacího soudu ohledně existence více věřitelů s peněžitými závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti. Uvádí pouze, že pohledávky uplatněné v insolvenčním řízení jsou minimálně sporné a není si vědom jejich existence. Ve vztahu k pohledávce insolvenčního navrhovatele argumentuje jen tak, že nejde o pohledávku vykonatelnou. Rovněž námitka, podle níž dovolatel „v případě, že by předmětné pohledávky byly existentní a dlužník byl o jejich existenci řádně vyrozuměn, byl by schopen tyto uhradit“, zůstává v rovině prostého popření správnosti závěrů soudů nižších stupňů. Dovolatel nijak konkrétně nepolemizuje se závěrem odvolacího soudu, že v řízení neprokázal, že je skutečně schopen uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má odvolací soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené).

Námitky dovolatele ohledně neustanovení zástupce pro odvolací řízení představují námitky vad řízení, k nimž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že odvolací soud v napadeném usnesení (v odstavci 19 a 20) dovolateli objasnil důvody, pro které k jeho žádosti o ustanovení zástupce nepřihlížel.

Dovolací námitkou spočívající na argumentaci, že mu nebylo doručeno usnesení o úpadku ze dne 13. března 2019 (respektive bylo doručeno až v únoru 2020), vystihuje dovolatel (z obsahového hlediska) tzv. zmatečnostní vadu řízení podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (respektive v aktuálním znění) [jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek] nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2020, sen. zn. 29 NSČR 46/2019.

Další otázkou, ve vztahu k níž dovolatel vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání, je otázka na téma odnětí možnosti popírat pohledávky věřitelů u přezkumného jednání. Na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a ani spočívat nemůže, když v usnesení o zjištění úpadku insolvenční soud (pouze) určil termín a program přezkumného jednání. K řešení této otázky tudíž dovolání není přípustné. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013.

Pro úplnost budiž dodáno, že v dané věci bylo vyloučeno uvažovat o dovolatelem navrženém odkladu právní moci a vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu. Aplikaci ustanovení § 243 o. s. ř. na rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení zapovídá ustanovení § 90 insolvenčního zákona.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.