29 Odo 156/2003 — Nejvyšší soud

29 Odo 156/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 4. 2004 Spisová značka:29 Odo 156/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.156.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 43 předpisu č. 138/1973Sb. § 1 předpisu č. 305/2000Sb. § 3 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 156/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce P. V., s. p., proti žalované W D., v. o. s., o zaplacení částky 183.328,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 C 93/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 14. prosince 2001, č.j. 15 Co 649/2001-104, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 14. prosince 2001, č.j. 15 Co 649/2001-104, se v potvrzujícím výroku ve věci samé ohledně částky 106.836,- Kč a ve výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 19. dubna 2001, č.j. 3 C 93/2000-74, uložil žalované zaplatit žalobci 143.586,- Kč s příslušenstvím, žalobu co do částky 5.250,- Kč s příslušenstvím a co do částky 34.492,- Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že předmětem řízení byl požadavek žalobce na zaplacení částky 42.000,- Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacených čtvrtletních splátek nájemného za užívání vodohospodářského díla - jezu S., splatných v období od 16. dubna 1998 do 16. ledna 2000, a na zaplacení částky 141.328,- Kč z titulu smluvní pokuty (1% z dlužné částky denně od počátku prodlení do 31. ledna 2000) uplatněný s odkazem na smlouvu o společném užívání věci a o nájmu uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce - státní příspěvkovou organizací P. V. a žalovanou 3. června 1993 (dále též jen „smlouva“). Vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v usnesení ze dne 30. listopadu 2000, č.j. 15 Co 803/2000-53, soud prvního stupně uzavřel, že původní žalobkyně (P. V., a. s.) je v řízení osobou aktivně legitimovanou, když jako akciová společnost byla založena, vznikla dnem zápisu do obchodního rejstříku a vlastnické právo ke vkladům (popř. jiná práva k nim) na ni přešla dnem jejího vzniku (§ 60 odst. 1 věta druhá obchodního zákoníku). Pokud na základě zakladatelské listiny došlo ke vložení majetku do akciové společnosti, jde o vložení platné a původní žalobkyni, a posléze žalobce (srov. zákon č. 305/2000 Sb., o povodích) tak „je třeba“ pokládat za vlastníka jezu. Na základě provedeného dokazování měl soud prvního stupně za prokázáno, že 3. června 1993 byla mezi právní předchůdkyní žalobce (státní příspěvkovou organizací P. V. P.) a žalovaným uzavřena smlouva, v níž se právní předchůdkyně žalobce mimo jiné zavázala umožnit žalované užívat k provozování malé vodní elektrárny vodohospodářské dílo - jez S., a to za roční nájemné ve výši 20.000,- Kč bez DPH, které měla žalovaná hradit počínaje dnem uvedení malé vodní elektrárny do zkušebního provozu ve čtvrtletních splátkách vždy do 15. dne prvního měsíce příslušného čtvrtletí běžného roku. Pro případ prodlení s úhradou nájemného byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 1% z nezaplaceného nájemného za každý den prodlení. Výkladem smlouvy dovodil, že tato byla uzavřela nikoli závodem H. V., který nebyl „nositelem právní subjektivity“, nýbrž „podnikem“ (správně „státní příspěvkovou organizaci“) P. V. P. (srov. „označení podniku“ a uvedení identifikačního čísla), za který tento úkon učinila osoba, jejíž jednání státní příspěvkovou organizaci zavazovalo ve smyslu ustanovení § 15 obchodního zákoníku, popř. ustanovení § 20 odst. 2 občanského zákoníku. Jelikož malá vodní elektrárna byla uvedena do zkušebního provozu v červenci 1998, stala se první splátka úplaty za spoluužívání vodního díla splatnou k 15. červenci 1998, přičemž žalovaná tuto splátku (ani žádnou další) nezaplatila. Smlouvu ze dne 3. června 1993 soud prvního stupně posoudil jako innominátní kontrakt ve smyslu ustanovení § 51 občanského zákoníku s tím, že nejde o smlouvu o odběru vody či o využití její přirozené síly k výrobě elektrické energie ve smyslu ustanovení § 43 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (dále jen „zákon o vodách“), když jejím předmětem je užívání jezu, který svými technickými parametry využití síly vody k výrobě elektrické energie usnadňuje, pročež také neakceptoval výhradu žalované o nemožnosti sjednání úplaty pro nevydání prováděcího předpisu dle ustanovení § 43 zákona o vodách. Za opodstatněnou soud prvního stupně nepovažoval ani argumentaci žalované o nutnosti vystavení daňových dokladů podle ustanovení § 12 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, a předčasnosti žaloby, když termíny splatnosti jednotlivých čtvrtletních splátek byly dohodnuty ve smlouvě a případné porušení daňových předpisů (neexistence daňových dokladů) nemá na splatnost jednotlivých částek a platební povinnost žalované vliv. Proto žalobě na zaplacení nájemného počínaje splátkou za třetí čtvrtletí 1998 v úhrnné částce 36.750,- Kč s příslušenstvím a co do smluvní pokuty za prodlení s úhradou těchto splátek v rozsahu částky 106.836,- Kč vyhověl. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 14. prosince 2001, č.j. 15 Co 649/2001-104, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalované a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Zdůraznil, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, důkazy řádně hodnotil podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) a vyvodil z nich správné skutkové i právní závěry. Pokud jde o aktivní legitimaci žalobce odkázal na důvody kasačního usnesení ze dne 30. listopadu 2000 a pouze doplnil, že zákonem č. 305/2000 Sb., o povodích, byly počínaje 1. lednem 2001 transformovány akciové společnosti na státní podniky s přechodem majetku na stát, aniž by k tomu byl potřebný vklad do katastru nemovitostí (srov. § 2 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, a zákon č. 138/1973 Sb., o vodách). Odvolací soud se rovněž ztotožnil se soudem prvního stupně, že na smlouvu uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobce a žalovanou nedopadá ustanovení § 43 zákona o vodách, když jez je stavbou sloužící ke stabilizaci toku a k umožnění výroby „vodní energie“, tj. jde o vzdouvací zařízení spočívající v akumulaci a vzdouvání povrchových vod, které ale neslouží přímo k výrobě elektrické energie, jak má na mysli citované ustanovení zákona o vodách. Potud považoval výhrady žalované ohledně nemožnosti sjednání úplaty za nepřípadné. Bez výhrad se odvolací soud přihlásil i k závěrům soudu prvního stupně přijatým ve vztahu k otázce splatnosti jednotlivých splátek nájemného. Ujednání o smluvní pokutě vyhodnotil jako odpovídající ustanovení § 544 občanského zákoníku, přičemž, vzhledem k porušení smluvní pokutou zajištěné povinnosti včasného placení „nájemného“, dospěl k závěru o vzniku povinnosti žalované smluvní pokutu zaplatit. Akcentoval, že možnost snížení smluvní pokuty občanský zákoník nezná a ani postupem podle ustanovení § 3 občanského zákoníku není důvod tuto povinnost žalované nijak omezovat, když sjednaná smluvní pokuta je sice relativně vysoká, nicméně její výši žalovaná dohodla dobrovolně a „nemůže se nyní dovolávat rozporu s dobrými mravy“. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podala žalovaná dovolání, odvozujíc jeho přípustnost z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a odkazujíc, co do jeho důvodů, na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Namítá, že žalobce není právním nástupcem zrušené státní příspěvkové organizace P. V., když „tato byla zrušena bez dalšího“. Žalobce nemohl vstoupit do smluvního vztahu založeného smlouvou ze dne 3. června 1993, neboť ve vztahu k vodnímu dílu - jezu S. - nejde o nájemní smlouvu, ale o tzv. smlouvu nepojmenovanou, přičemž v takovém případě „by bylo nutné uzavření smlouvy nové“. Dovolatelka dále zpochybňuje platnost předmětné smlouvy, když - dle jejího názoru - byla uzavřena organizační složkou bez právní subjektivit