29 Odo 405/2003 — Nejvyšší soud

29 Odo 405/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 9. 2004 Spisová značka:29 Odo 405/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.405.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 477 předpisu č. 513/1991Sb. § 487 předpisu č. 513/1991Sb. § 13 předpisu č. 550/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 405/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně C. a.s., zastoupené, advokátem, proti žalované … pojišťovně České republiky, o zaplacení částky 8,084.994,58 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 91/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2002, č.j. 22 Co 45/2002-201, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2002, č.j. 22 Co 45/2002-201, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 24. srpna 2001, č.j. 20 C 91/2000-169, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované proplacení výkonů laboratoře za období měsíců srpna 1996 až března 1997 ve výši 8,084.994,58 Kč s příslušenstvím, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel z úplně zjištěného skutkového stavu a věc správně posoudil i po stránce právní. Odvolací soud zdůraznil, že vztah mezi společností E., s.r.o., a žalovanou založený smlouvou o poskytování a hrazení zdravotní péče ze dne 28. září 1995 (správně podepsané ve dnech 29. září a 2. října 1995) nepodléhá režimu obchodního zákoníku. V této souvislosti odkázal na „stávající judikaturu“ představovanou rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 476/98 a sp. zn. 33 Odo 470/2001, s tím, že smlouva byla uzavřena podle ustanovení § 13 zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění (dále též jen „zákon“), přičemž jejím obsahem je závazek zdravotnického zařízení poskytovat zdravotní péči pojištěncům příslušné zdravotní pojišťovny, jejíž povinností je hradit náklady vynaložené péče zdravotnickému zařízení. Jde o zvláštní smluvní typ s prvky veřejnoprávního charakteru odlišný od smluv upravených občanským či obchodním zákoníkem, a protože obsah tohoto smluvního typu je výslovně upraven zvláštním zákonem, nelze použít úpravu tzv. innominátních smluv a „nemůže jít“ o smluvní vztah ve smyslu ustanovení § 261 odst. 2 obchodního zákoníku, v důsledku čehož na žalobkyni nemohla přejít smlouvou o prodeji části podniku (rozuměj smlouvou uzavřenou dne 26. července 1996 mezi E., s.r.o., jako prodávající a právní předchůdkyní žalobkyně – C. s.r.o. - jako kupující) ani oprávnění z této smlouvy. Odvolací soud akcentoval, že zdravotní péče je hrazena z veřejných prostředků, které obhospodařuje pojišťovna, která je získává na základě veřejného zdravotního pojištění a která odpovídá za vynakládání těchto prostředků, i za to, s jakými subjekty uzavírá smlouvy o poskytování a hrazení zdravotní péče. Měla-li žalovaná uzavřenu smlouvu se společností E., s.r.o. za určitých podmínek, za nichž mohla této společnosti hradit poskytnutou zdravotní péči z prostředků veřejného zdravotního pojištění, nemohl do těchto práv a povinností vstoupit na základě smlouvy o prodeji části podniku subjekt jiný. Podle odvolacího soudu tak není možné, aby smlouvou o prodeji části podniku přešla oprávnění prodávajícího na jiný subjekt bez možného zásahu zdravotní pojišťovny, a to tím spíše, že zdravotní pojišťovna kontroluje využívání a poskytování péče plně nebo částečně hrazené zdravotním pojištěním a sama podléhá kontrole státních orgánů (srov. ustanovení § 14 a § 15 zákona). Vzhledem k postavení zdravotní pojišťovny při uzavírání smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče nelze - pokračoval odvolací soud - založit vzájemný vztah „mezi těmito subjekty“ jiným způsobem, než smlouvou uzavřenou podle zvláštního zákona, tj. podle zákona č. 550/1991 Sb. Již tato skutečnost, aniž bylo nutno zabývat se otázkou, zda smlouva o prodeji části podniku uzavřená mezi E., s.r.o., a žalobkyní je či není platná, nemohla vést k jinému závěru než k tomu, že požadavku žalobkyně nelze vyhovět, neboť mezi ní a žalovanou nebyla v rozhodné době uzavřena příslušná smlouva o poskytování a hrazení péče a smlouvou o prodeji části podniku na ni oprávnění ze smlouvy uzavřené mezi pojišťovnou a „prodávajícím subjektem“ nepřešla a ani přejít nemohla. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a spatřujíc po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí: 1) v rozporu rozsudku se stávající judikaturou v otázce, zda smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče podléhá režimu obchodního zákoníku, 2) v rozporu rozsudku odvolacího soudu s hmotným právem a stávající judikaturou v otázce, zda-li smlouvou o prodeji podniku přecházejí „práva z této smlouvy“ na kupujícího, 3) v absenci judikatury v otázce, zda-li právo na úhradu zdravotní péče vyplývající ze smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče slouží k provozování podniku, 4) v absenci judikatury v otázce vzniku bezdůvodného obohacení v případě řádného poskytnutí zdravotní péče pojištěncům zdravotní pojišťovny zdravotnickým zařízením, které nemá uzavřenu smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče se zdravotní pojišťovnou, 5) v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem, a to ustanovením článku 2 odst. 3 a článku 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelka především zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož na smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřenou podle ustanovení § 13 zákona č. 550/1991 Sb. nelze aplikovat obecnou úpravu obsaženou v obchodním a občanském zákoníku, přičemž dovozuje, že odvolací soud nesprávně interpretoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 470/2001 a sp. zn. 25 Cdo 476/98. Argumentujíc závěry formulovanými v rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 37/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolatelka rovněž polemizuje se správností závěru odvolacího soudu, že smlouvou o prodeji podniku (jeho části) na kupujícího nepřecházejí práva a závazky založené smlouvou o poskytování a hrazení zdravotní péče uzavřenou mezi zdravotní pojišťovnou a subjektem prodávajícím podnik (jeho část). Dovolatelka zdůrazňuje, že „zákonný přechod práv na základě smlouvy o prodeji podniku není omezen na obchodně právní vztahy“, když podle ustanovení § 477 obchodního zákoníku na kupujícího přecházejí veškerá práva a závazky, na které se prodej vztahuje. V případě smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče platí - pokračuje dovolatelka - zvláštní právní úprava obsažená v ustanovení § 13 zákona, jež kogentně reguluje dobu, na kterou se smlouva uzavírá, zákonnou možnost výpovědi, oprávnění zdravotní pojišťovny k omezení úhrady vykazované zdravotní péče a kontrolní oprávnění pojišťovny ve vztahu ke smluvnímu zdravotnickému zařízení. Tato zvláštní právní úprava neobsahuje ustanovení regulující převod a přechod práv ze smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče, a tudíž nelze dovodit, že je tento převod a přechod zakázán. „Tvrzení“ odvolacího soudu, že zdravotní pojišťovna odpovídá za vynakládání prostředků získaných ze zdravotního pojištění, a proto není možné, aby do práv a povinností ze smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče vstoupil jiný subjekt, je nutno vnímat ve světle ustanovení § 13 zákona, podle kterého zdravotní pojišťovna může smlouvu kdykoli vypovědět v případě porušení smluvních podmínek, a tudíž se tímto způsobem „efektivně bránit“. Názor o nemožnosti přechodu práv ze smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče na základě smlouvy o prodeji podniku, odůvodněný odkazem, že se nejedná o smluvní vztah podle ustanovení §