29 Odo 464/2004 — Nejvyšší soud

29 Odo 464/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 4. 2005 Spisová značka:29 Odo 464/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.464.2004.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Dotčené předpisy:§ 223 předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 464/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobců a) A.P., a b) Ing. B.J., proti žalovanému Z.o. d. v likvidaci,o zaplacení 150.713,- Kč a 72.023,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 221/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. prosince 2003, č. j. 8 Cmo 581/2001-95, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. prosince 2003, č. j. 8 Cmo 581/2001-95 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. září 2001, č. j. 28 Cm 221/99-60, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2001, č. j. 28 Cm 221/99-60, kterým tento soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) 150.713,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 1. 3. 1996 do zaplacení a žalobci b) 72.023,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 1. 3. 1996 do zaplacení, tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že základní skutkové okolnosti případu, o kterých mezi účastníky není sporu, jsou následující: Oba žalobci se v roce 1992 stali členy transformovaného z. d. – žalovaného – a jako členský vklad do něj vložili svůj majetkový podíl podle § 7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb. (dále jen „transformační zákon“). U obou žalobců se jednalo o tzv. „další majetkový podíl, který byl žalobkyni a) vypočten ve výši 175.713,- Kč a druhému žalobci ve výši 97.023,- Kč. V době vstupu žalobců do družstva bylo podle článku 4 odst. 3 stanov žalovaného členství vázáno na vložení základního členského vkladu, který musel mít hodnotu „minimálně 25.000,- Kč“. Základní jmění žalovaného bylo tvořeno souhrnem majetkových podílů členů družstva vzniklých při jeho transformaci ve výši 42,867.261,- Kč (článek 3 odst. 1 stanov družstva). Na členské schůzi konané dne 24. 3. 1995 bylo schváleno usnesení měnící článek 4 odst. 3 stanov tak, že základní členský vklad je 25.000,- Kč a článek 3 odst. 1 tak, že základní jmění družstva je 10,500.000,- Kč. V tomto řízení se každý ze žalobců domáhá peněžitého plnění, které odpovídá rozdílu mezi splacenou výší základního členského vkladu a částkou 25.000,- Kč, na kterou byl základní členský vklad snížen na členské schůzi žalovaného konané v březnu 1995. Podle článku 23 bodu 6 stanov žalovaného přijatých členskou schůzí 20. 11. 1999, při nutnosti snížení základního jmění, se poměrnou částí snižuje i členský vklad. Členský vklad, který je tvořen z transformace restitučním podílem (za vnesený majetek) nepodléhá změně. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že uplatněný nárok nelze podřadit pod úpravu bezdůvodného obohacení a že pokud se žalobci stali členy transformovaného družstva, nemají nárok na vydání majetkového podílu z transformace. Souhlasí rovněž se soudem prvního stupně v tom, že obchodní zákoník neobsahuje úpravu snížení základního jmění družstva [pouze zmínku o snížení zapisovaného základního jmění - § 239 odst. 4, písm. e) obch. zák.]. Tato otázka je tedy vyhrazena úpravě ve stanovách. Pokud jsou stanovy v této části určité a nejsou v rozporu se zákonem, je třeba úpravu snížení základního jmění posoudit podle těchto stanov. Stanovy žalovaného v článku 23 odst. 6 předpokládají možnost snížení základního jmění a v poměru tohoto snížení i snížení členských vkladů s výjimkou snížení vkladů tvořených tzv. „restitučním podílem z transformace“. Onen členský vklad použitý v tomto článku stanov je třeba vyložit jako členský vklad, k jehož splacení se člen zavázal (tedy nejen základní členský vklad, ale i případný další členský vklad, jehož existenci předpokládají stanovy), neboť se nejedná o členský vklad ve vazbě na základní jmění družstva (§ 223 odst. 1 obch. zák.). Toto ustanovení je určité a není podle odvolacího soudu v rozporu se zákonem, neboť je v souladu s principem rovnosti členů družstva. Výjimka pro členy, jejichž členský vklad byl splacen základním majetkovým podílem, není s tímto principem v rozporu, protože „restituční podíly“ nejsou součástí základního jmění družstva (článek 3 odst. 1 stanov). Proto je toto ustanovení platné a při posuzování snížení základního jmění žalované je nutno z něho vycházet. Pokud členská schůze dne 24. 3. 1995 rozhodla o snížení základního jmění družstva, došlo tímto u všech členů rovněž ke snížení základního členského vkladu v poměru snížení základního jmění [tj. zhruba na jednu čtvrtinu hodnoty splaceného členského vkladu, členský vklad žalobkyně a) i po jeho snížení přesahuje hodnotu základního členského vkladu po změně stanov dne 24. 3. 1995, tedy částku 25.000,- Kč]. Usnesení členské schůze o snížení základního jmění nebylo napadeno žalobou na vyslovení neplatnosti, a proto z něj musí soud vycházet. V závislosti na závěru o snížení (splaceného) členského vkladu žalobců v žalovaném družstvu na jednu čtvrtinu původně vložené hodnoty je třeba posoudit, zda žalovanému vznikl závazek k zaplacení rozdílu mezi splaceným členským vkladem a jeho sníženou výší a pokud ano, na základě čeho. Výslovná úprava vzniku závazku družstva k vyplacení rozdílu mezi výší splaceného vkladu člena družstva a výší tohoto vkladu po jeho snížení v závislosti na snížení základního jmění v obchodním zákoníku obsažena není. Vyplatit členský vklad podle obchodního zákoníku lze pouze v případě rozdělení likvidačního zůstatku (§ 259 odst. 3 obch. zák.) při likvidaci družstva, což není tento případ. Vyplatit lze dále členům vypořádací podíl při zániku jejich členství (§ 233 obch. zák.). Odvolací soud nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o vzniku závazku družstva vůči jeho členům rozhodnutím členské schůze o snížení základního jmění (členského vkladu) na základě úpravy vzniku závazku obsažené v § 489 občanského zákoníku, byť tato úprava v zásadě není v obchodně právních vztazích vyloučena. Vznik závazku z jiných skutečností než z právních úkonů, způsobené škody nebo bezdůvodného obohacení je možný jen tehdy, pokud to stanoví zákon. Existenci prvních tří uvedených důvodů vzniku závazku v této věci dovodit nelze. Rozhodnutí členské schůze není právním úkonem. Na základě tohoto rozhodnutí nevznikla členům družstva újma spočívající ve zmenšení majetku (škoda). Členský vztah jako takový nepředstavuje majetkovou hodnotu, která je vlastnictvím člena, ale pouze základ, od něhož se odvíjí hodnota majetkového podílu člena na družstvu. K otázce bezdůvodného obohacení vyjádřil soud svůj názor výše. Pokud tedy zákon výslovně nestanoví vznik závazku družstva vůči členu rozhodnutím členské schůze o snížení členského vkladu v souvislosti se snížením základního jmění, nelze vznik takového závazku podle odvolacího soudu o úpravu § 489 občanského zákoníku opřít. Úpravu snížení základního jmění obchodních společností na danou situaci podle názoru odvolacího soudu rovněž nelze aplikovat. Základní jmění družstva je definováno v § 223 odst. 1 obch. zák. jako souhrn členských vkladů, k jejichž splacení se zavázali členové družstva. Z hlediska existence družstva je však právně významným údajem zapisované základní jmění, u něhož obchodní zákoník stanoví pouze minimální hranici, přičemž základní jmění a zapisované základní jmění jsou dva zcela odlišné právní instituty. Pro existenci družstva má základní význam pouze zapisované základní jmění, které je konstantní veličinou a nesmí pod hrozbou zrušení družstva klesnout pod zákonnou hranici. Základní jmění družstva je proti tomu proměnnou veličinou, která je závislá na počtu členů družstva a která je zjistitelná k určitému dni z účetnictví družstva. V obchodních společnostech tvoří základní jmění konstantní veličinu, která se zapisuje do obchodního rejstříku a lze ji měnit pouze rozhodnutím příslušného orgánu společnosti. Tento základní rozdíl v konstrukci institutu základního jmění družstva a základního jmění obchodní společnosti je podle odvolacího soudu důvodem, pro který nelze úpravu snížení základního jmění sp