29 Odo 568/2001 — Nejvyšší soud

29 Odo 568/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 5. 2002 Spisová značka:29 Odo 568/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.568.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 3 předpisu č. 63/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 525/02 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 568/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Miroslava Galluse, v právní věci žalobkyně G. Z., spol. s r. o., zast., advokátem, proti žalovanému Z. Č., zast., advokátem, o zaplacení 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod. sp. zn. 6 C 104/98 o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. dubna 2001, č.j. 22 Co 418/2000-155, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna uhradit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.700,- Kč, do rukou advokáta žalovaného, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem změnil Krajský soud v Hradci Králové (poté co Nejvyšší soud zrušil jeho potvrzující rozsudek ze dne 30.9.1999, č.j. 22 Co 352/99-114), rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6.4.1999, č.j. 6 C 104/98-78, kterým tento soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 250.000,-Kč s 18 % úrokem od 16.12.1997 do zaplacení, tak, že žalobu zamítl. Ve svém prvním rozsudku odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a také jeho právní závěry jsou správné a proto se s nimi ztotožnil. Přitom soud prvního stupně dospěl k závěru, že z provedených důkazů je zcela nepochybné, že žalovaný porušil ujednání účastníků obsažené v čl. XII/2 kupní smlouvy ze dne 8.7.1997 o prodeji antibakteriálního přípravku Biosat (dále jen „kupní smlouva“). Účastníci dohodli, že v případě porušení tohoto ujednání vzniká tomu, kdo je porušil, povinnost zaplatit druhé straně smluvní pokutu ve výši 250.000,- Kč. Podle § 300 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) nezávisí povinnost zaplatit smluvní pokutu na tom, zda v důsledku porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou vznikla oprávněnému škoda, přičemž povinnost zaplatit smluvní pokutu je povinností objektivní. Soud prvního stupně uzavřel, že smluvní pokuta byla sjednána platně a neshledal důvod pro využití ustanovení § 301 obch. zák. K tomu odvolací soud dodal, že lze souhlasit se závěrem žalovaného, že sjednanou smluvní pokutu by bylo možno považovat za neplatnou, kdyby měla zajišťovat splnění povinností převzatých v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2 písm. c) zákona č. 63/1991 Sb., tj. kdyby se účastníci dohodli o rozdělení trhu nebo nákupních zdrojů. Tak by tomu ale bylo pouze tehdy, kdyby taková dohoda byla v rozporu s ustanovením § 742 odst. 1 obch. zák. o ujednání o omezení prodeje v závazkových vztazích v mezinárodním obchodu, neboť ne každá dohoda o omezení prodeje je porušením pravidel o ochraně hospodářské soutěže. Jestliže se účastníci dohodli, že žalovaný bude výrobek žalobkyně „dále prodávat jen té fyzické či právnické osobě v České republice, Spolkové republice Německo, Rakouské republice, Thajsku, Austrálii a Číně, o které před prvním prodejem této osobě písemně prodávajícího informoval, a že prodávající se zavazuje, že nebude těmto fyzickým či právnickým osobám zboží sám prodávat“, dohodli se o výlučné distribuci. Tuto dohodu nepovažuje odvolací soud za neplatnou, protože žalobkyně se nezavázala prodávat výrobky za účelem jejich dalšího prodeje na určitém nebo celém území, ale pouze k tomu, že osobám, o kterých ji žalovaný informuje, nebude své výrobky prodávat, tj. že jim nesmí učinit návrh smlouvy, a nikoli, že nesmí akceptovat jejich návrh na uzavření smlouvy. Protože „smluvní pokuta byla sjednána v souvislosti se smlouvou o koupi a prodeji předem neurčeného množství výrobků žalobkyně předem neurčeného obratu, nemůže být její výše v rozporu s dobrými mravy jen proto, že žalovaný koupil od žalobkyně zboží pouze za 100.000,- Kč.“ Odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání. Žalovaný v dovolání zejména poukázal na stanovisko Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v projednávané věci. Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve svém zrušujícím rozhodnutí uzavřel, že „právní názor Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže“ který si, jak je z jeho dikce patrno, vyžádal žalovaný m.j. k čl. XII. odst. 2 posuzované kupní smlouvy uvádí: „Citované ustanovení smlouvy by úřad posuzoval z hlediska generální klauzule obsažené v ustanovení § 3 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže“... „Dle ustanovení § 3 zákona jsou veškeré dohody mezi soutěžiteli, které vedou nebo mohou vést k narušení hospodářské soutěže na trhu zboží, zakázané a neplatné, pokud zákon nestanoví jinak nebo pokud úřad nepovolil výjimku. K tomu uvádíme, že shora citované ustanovení smlouvy by obecně mohlo vést k narušení hospodářské soutěže, neboť omezuje kupujícího v jeho nezávislosti při dalším prodeji.“... „Při současném protizávazku prodávajícího (společnosti G.), že těmto osobám nebude (prodávající) zboží sám prodávat, by se mohlo jednat o dohodu soutěžitelů navzájem si nekonkurovat na trhu daného zboží ve vztahu k odběratelům/spotřebitelům.“ Nejvyšší soud poukázal na to, že ujednání kupní smlouvy pod čl. XII. odst. 2 nikterak neomezuje kupujícího v jeho nezávislosti při dalším prodeji, neboť ze znění tohoto ujednání vyplývá pouze povinnost kupujícího písemně oznámit prodávajícímu, komu zboží hodlá prodat, aniž by jej jakkoli omezovalo ve výběru této osoby a aniž by dávalo prodávajícímu jakékoli právo do prodeje zasahovat. Toto ujednání je pouze nezbytným předpokladem, aby mohl prodávající splnit svůj závazek, neprodávat zboží, které je předmětem plnění z kupní smlouvy osobám, které označil jako své odběratele kupující. Z tohoto důvodu tedy nelze uznat uvedené ujednání za neplatné. Jiná však je situace, pokud jde o posuzování ustanovení čl. XII odst. 2 kupní smlouvy jako dohody účastníků navzájem si nekonkurovat na trhu. V tom směru Nejvyšší soud dovodil, že uvedené ujednání povahu takové dohody nepochybně má. Aby však bylo možno vyvodit z toho důvodu neplatnost uvedeného ujednání ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb., je třeba posoudit, zda je jím naplněn základní předpoklad takové neplatnosti vyplývající z citovaného ustanovení, totiž že toto ujednání vedlo nebo mohlo vést k narušení hospodářské soutěže na trhu zboží. Přitom závěr odvolacího soudu, že k porušení podmínek ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb. nedošlo proto, že ujednání je v souladu s ustanovením § 742 odst. 1 obch. zák. je nesprávný již proto, že citované ustanovení lze podle § 729 obch. zák. aplikovat pouze na závazkové vztahy, na jejichž vzniku se podílí alespoň jeden účastník, který má sídlo nebo místo podnikání, popřípadě bydliště na území jiného státu, než ostatní účastníci, což v projednávané věci naplněno nebylo. I při splnění uvedené podmínky by však bylo třeba zkoumat účinky takové dohody ve vztahu k zákonu č. 63/1991 Sb. na tuzemském trhu. V novém řízení odvolací soud doplnil dokazování výpověďmi žalovaného a J. G., který zastával v době, kdy byla smlouva uzavírána, funkci obchodního ředitele. Žalovaný uvedl, že bez čl. XII. bodu 2 by k uzavření smlouvy nedošlo, neboť žalobkyně byla výhradním distributorem přípravku, a že mimo písemnou smlouvu bylo také dohodnuto, že žalovaný nebude kontaktovat podnikatele, jejichž seznam mu žalobkyně dala. J. G. vypověděl, že bod 2. článku XII. byl do smlouvy začleněn proto, aby měla žalobkyně přehled, komu bylo její zboží nabízeno a aby tak nenarušovala žalovaným vytvořené obchodní vztahy, a že zároveň měla povinnost vůči dodavateli ze Slovenska dodávat mu marketingová hlášení. Poté odvolací soud uzavřel, že odvolání je důvodné. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že podle ustanovení § 3 zákona č. 63/1991 Sb. jsou veškeré dohody mezi soutěžiteli, rozhodnutí sdružení podnikatelů a jednání soutěžitelů ve