29 Odo 691/2006 — Nejvyšší soud

29 Odo 691/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 8. 2008 Spisová značka:29 Odo 691/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.691.2006.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 66 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 691/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně S.  E., veřejné obchodní společnosti, zastoupené JUDr. R. V., advokátem, proti žalovaným 1) Ing. arch. J. P., a 2) Ing. arch. P. J., zastoupenému JUDr. M. F., advokátkou, o zaplacení částky 141.630,- Kč s příslušenstvím a 156.630,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci               pod sp. zn. 22 Cm 288/95, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze        ze dne 16. března 2005, č. j. 14 Cmo 364/2004-134, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 9. března 2004, č. j. 22 Cm 288/95-94, uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni částku 141.630,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 8. prosince 1994 do zaplacení (výrok I.), druhému žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 156.630,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 8. prosince 1994 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění rozhodnutí, odkazuje na výsledky provedeného dokazování, soud prvního stupně zejména uvedl, že 15. července 1991 byla uzavřena společenská smlouva žalobkyně (dále jen „společenská smlouva“), v níž jsou právní poměry členů společnosti upraveny v článku V. V bodě 14 článku V. jsou taxativně vyjmenovány případy, kdy společníci rozhodují na základě vzájemné dohody jako výkonní ředitelé společnosti. Podle bodu 18 článku V. společníkům, kteří současně působí jako výkonní ředitelé, náleží podnikatelská odměna splatná měsíčně. Způsob rozdělení zisku (ztráty) společnosti je upraven v článku VIII. tak, že mezi společníky se rozdělí zbylá část zisku poté, co bude proveden odvod přídělu do rezervního fondu společnosti a převedena částka určená dohodou společníků do základního jmění společnosti. Podle dodatku č. 2 ze dne 29. listopadu 1993 ke společenské smlouvě oba žalovaní vystoupili ze společnosti. V období od 28. ledna 1993 do 13. prosince 1993 bylo dle výdajových pokladních dokladů žalobkyní vyplaceno prvnímu žalovanému 165.000,- Kč a druhému žalovanému 180.000,- Kč. Jako účel platby byla na výdajových dokladech ze dne 28. ledna 1993 uvedena „podnikatelská odměna“ a na zbylých dokladech „účet podnikatele“. V dohodě o vypořádání nároků společníků odcházejících ze společnosti uzavřené všemi společníky žalobkyně dne 29. listopadu 1993 byla dohodnuta výše vypořádacích podílů odcházejících společníků, včetně jejich splatnosti, dále povinnost žalobkyně vrátit splacené vklady a vypořádání dalších nároků. S odkazem na ustanovení § 82 odst. 1 a 4 (správně § 82 odst. 1 a 3), § 66 odst. 2  obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a § 451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalobkyně se domáhala úhrady žalovaných částek z titulu neoprávněně vyplacených záloh na zisk společnosti, který měl být dosažen v roce 1993. Přestože podle § 82 odst. 3 obch. zák. je ustanovení § 82 odst. 1 obch. zák. dispozitivní, společenská smlouva odlišně splatnost podílů na zisku neupravovala. Částky vyplacené společníkům v roce 1993, tj. před schválením účetní závěrky za tento rok, nemohly být zálohami na zisk vyplacenými v souladu s právním předpisem. Ačkoli společenská smlouva upravovala vedle práva na podíl na zisku i právo společníků, kteří působili jako výkonní ředitelé, na „podnikatelskou odměnu“, obchodní zákoník „podnikatelskou odměnu“ neupravuje. Společníkům přiznává pouze podíl na zisku. Nárok na „podnikatelskou odměnu“ však s nárokem na podíl na zisku ztotožnit nelze. „Podnikatelskou odměnu“ nelze vykládat ani jako úplatu za funkci statutárního orgánu předpokládanou ustanovením § 66 obch. zák., odkazujícím přiměřeně na ustanovení o mandátní smlouvě při úpravě vztahu mezi společností a členem statutárního orgánu nebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti. Mandátní smlouva je smlouva úplatná, lze proto připustit sjednání odměny statutárního orgánu či společníka při zařizování záležitostí společnosti. Činnost výkonných ředitelů vymezená v článku 13 (správně článku V. bodu 14) společenské smlouvy však byla činností uvnitř společnosti, nešlo o jednání za společnost navenek, ale o obchodní vedení společnosti. Protože obchodní zákoník neumožňuje výplatu jiných odměn společníkům veřejné obchodní společnosti, než je podíl na zisku či odměna za činnost pro společnost týkající se zařizování záležitostí společnosti navenek, je dohoda o takové odměně, i když je součástí společenské smlouvy, neplatná pro rozpor se zákonem dle § 39 obč. zák., a plnění podle ní poskytnuté je bezdůvodným obohacením podle ustanovení § 451 obč. zák., které musí být vydáno. „Podnikatelskou odměnu“ nelze považovat                     ani za mzdu z pracovního poměru, neboť veřejná obchodní společnost je společností osobní, v níž se společníci osobně podílejí na činnosti společnosti a na jejím řízení. Námitku promlčení vznesenou druhým žalovaným nepovažoval za důvodnou s tím, že k bezdůvodnému obohacení došlo v průběhu roku 1993 a žaloba byla podána                         27. dubna 1995, tedy před uplynutím čtyřleté promlčecí doby stanovené  v § 397 obch. zák. Vrchní soud  v  Praze k odvolání žalobkyně i žalovaných usnesením ze dne                       16. března 2005,  č. j. 14 Cmo 364/2004-134, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se po opakování dokazování ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, nikoli však s jeho právním posouzením, maje za to, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaných nedošlo. Odvolací soud dovodil, že ujednání o „podnikatelské odměně“ ve společenské smlouvě není neplatné, neboť neodporuje žádnému ustanovení obchodního zákoníku, naopak je v souladu s ustanovením § 66 odst. 2 obch. zák.                     v  rozhodném znění. Uzavřel, že odměna náležela za činnost při obchodním vedení společnosti, jež „spadá“ - vedle jednání jménem společnosti, k němuž byli všichni společníci podle článku VII. bodu 22  společenské smlouvy také oprávněni - do působnosti statutárního orgánu společnosti. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen              „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelka namítá, že společenská smlouva upravující právo na „podnikatelskou odměnu“ společníků, kteří současně působili jako výkonní ředitelé, byla uzavřena za účinnosti hospodářského zákoníku a ten ustanovení obdobné § 66 obch. zák. neobsahoval. „Podnikatelská odměna“ byla upravena v § 7 odst. 3 zákona č. 389/1990 Sb., o dani z příjmu obyvatelstva, podle něhož se do základu daně z příjmu obyvatelstva zahrnoval podíl na zisku, jakož i podnikatelská odměna za práci vykonanou pro obchodní společnost ve výši zahrnuté do nákladů, pokud se nejednalo o příjem z pracovněprávního vztahu. Podnikatelská odměna mohla činit nejvýše 10.000,- Kč. Tato právní úprava platila do konce roku 1992. Poslední výdajový doklad s poznámkou, že jde o „podnikatelskou odměnu“ je z ledna 1993. Podle názoru dovolatelky „podnikatelskou odměnu“ tak, jak je upravena společenskou smlouvou, nelze ztotožnit s odměnou statutárního orgánu, jak to učinil odvolací soud. Ze společenské smlouvy plyne, že tato odměna náleží pouze společníkům vykonávajícím funkci výkonných ředitelů, nikoliv společníkům - statutárním orgánům, kterými byli podle článku VII. bodu 22 společenské smlouvy všichni s