29 Odo 70/2005 — Nejvyšší soud

29 Odo 70/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 11. 2006 Spisová značka:29 Odo 70/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.70.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 66 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb. § 251 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb. § 373 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb. § 567 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 70/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce S. b. d. P., d., proti žalovaným 1) Ing. V. R., a 2) Z. R., o zaplacení částky 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 20/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2004, č.j. 14 Cmo 354/2003-151, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2004, č.j. 14 Cmo 354/2003-151, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. května 2003, č.j. 19 Cm 20/99-110, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaných, aby mu společně a nerozdílně zaplatili částku 1,000.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 11. září 1996 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že předmětem řízení je nárok žalobce na náhradu škody, kterou mu měli způsobit žalovaní jako bývalí členové představenstva. Při posuzování důvodnosti žaloby přitom soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých: 1) dne 26. května a 1. července 1993 představenstvo žalobce (jehož členy byli mimo jiné i oba žalovaní) vyslovilo souhlas s poskytnutím „záruky“ za úvěr poskytnutý společnosti P., spol. s r. o. (dále jen „společnost“) A. P. a. s. (dále jen „banka“) ve výši 78,000.000,- Kč; 2) na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne 25. června 1993 mezi společností a bankou byl společnosti poskytnut úvěr v částce 28,000.000,- Kč; 3) prohlášením ručitele ze dne 22. června 1993 se žalobce zastoupený Ing. V.R. (předsedou družstva) „zaručil“ za úvěr z výše uvedené úvěrové smlouvy ve výši 8,000.000,- Kč; 4) smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 21. června 1993 „žalobce poskytl k zajištění výše uvedeného úvěru své nemovitosti“; 5) banka dopisem ze dne 2. května 1995 uplatnila vůči žalobci pohledávku z titulu ručení ve výši 8,000.000,- Kč, s tím, že vyčerpala veškeré možnosti „k uplatnění pohledávky z úvěru“ vůči společnosti; 6) smlouvou ze dne 24. ledna 1997 uzavřenou mezi žalobcem a bankou se žalobce zavázal uspokojit banku z titulu ručení a „zástavy“ do sjednané výše formou splátek dle dohodnutého splátkového kalendáře, přičemž v období od 14. listopadu 1996 do 2. dubna 1997 žalobce bance uhradil 20,000.000,- Kč; 7) shromáždění delegátů žalobce konaná ve dnech 26. listopadu a 9. prosince 1997 a 27. dubna 1998 mimo jiné rozhodla o pověření představenstva podat žalobu o náhradu škody ve výši 8,000.000,- Kč vůči žalovaným; 8) stanovy družstva žalobce ve znění přijatém shromážděním delegátů dne 13. května 1993 upravovaly předmět činnosti družstva v článku 3 tak, že tímto je především organizování výstavby a provozu bytových a nebytových objektů a zabezpečování plnění poskytovaných s užíváním bytů a nebytových prostor (bod 1.), další činnosti družstva související s bytovou výstavbou nebo užíváním nebytových prostor (bod 2. písmena a/ až e/) a jiné činnosti schválené shromážděním delegátů (bod 2. písm. f/). Vycházeje z výše uvedených zjištění a odkazuje na ustanovení § 66 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve spojení s ustanovením § 260 obch. zák. a ustanoveními § 566 a § 570 obch. zák., soud prvního stupně uzavřel, že „převzetí odpovědnosti na věcech svěřených představuje přijetí členství ve výkonném orgánu družstva, kdy pravomoce představenstva … představují mimo jiné práva nakládat s majetkem družstva a jednat jménem družstva navenek ve všech věcech“. Při výkladu článku 3, bodu 2. písm. f/ stanov dále dovodil, že zmíněné ustanovení „mělo na mysli jakoukoli jinou činnost nesouvisející se zabezpečováním a výkonem bytových či nebytových činností ve prospěch svých členů“, pročež k poskytnutí ručení a zástav jakékoli třetí osobě mělo mít představenstvo souhlas shromáždění delegátů a bez tohoto souhlasu porušilo stanovy. Toto porušení stanov představenstvem - pokračoval soud prvního stupně – „způsobilo žalobci škodu“, a to ve formě jeho povinnosti zaplatit za společnost úvěr do výše „ručení“, tj. do částky 20,000.000,- Kč. V situaci, kdy představenstvo jednak porušilo stanovy družstva, jednak poskytnutím ručení a zástav přijalo nepřiměřená rizika (nejednalo s odbornou péčí mandatáře - § 567 odst. 1 obch. zák., ani dle pokynů mandanta - § 567 odst. 2 obch. zák.), odpovídá za vzniklou škodu podle ustanovení § 570 obch. zák. Konečně soud prvního stupně posuzoval, zda žalobce vyvinul takovou iniciativu, aby odvrátil vznikl škody, a zda vyvinul dostatečnou součinnost ve smyslu ustanovení § 376 obch. zák. Potud uzavřel, že žalobce až v listopadu 1996 uplatnil vůči společnosti žalobou částku 4,000.000,- Kč s příslušenstvím a následně v prosinci 1996 podal návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti, přičemž nevymáhal ani nároky sjednané smlouvou o odměně za poskytnutí ručení. Nečinnost žalobce v době od 2. května 1995 do podání návrhu na prohlášení konkursu soud prvního stupně vyhodnotil „jako nedostatek součinnosti“ (§ 376 obch. zák.), pročež shledal žalobu neopodstatněnou. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. května 2004, č.j. 14 Cmo 354/2003-151, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - zdůraznil, že v projednávané věci nejde „o odpovědnost žalovaných dle § 570 obch. zák., neboť ke škodě nedošlo na věcech (peněžních prostředcích), které žalovaní převzali od družstva“. Odpovědnost za tvrzenou škodu je - podle názoru odvolacího soudu - nutno posoudit „s ohledem na § 66 odst. 2, § 566 a násl. obch. zák. a podle § 373 a násl. obch. zák.“ Potud se zabýval především tím, zda žalovaní, jak tvrdí žalobce, skutečně „jako členové představenstva převzali za družstvo závazek ručení za závazek společnosti splatit úvěr bance a podepsali zástavní smlouvu k zajištění téhož dluhu, ačkoli tento obchod nespadal do předmětu činnosti družstva a aniž měli (podle stanov potřebný) souhlas shromáždění delegátů“, a „nepočínali si s odbornou péčí, když obchod byl příliš rizikový se zanedbatelným výnosem“. Cituje článek 2, bod 3. písm. f/ stanov, ve znění změn, o nichž „mělo být“ rozhodnuto na shromáždění delegátů konaném 26. května 1993, odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci o jiný předmět činnosti družstva ve smyslu zmíněného článku stanov nešlo, když shora uvedené úkony (převzetí ručení a uzavření zástavní smlouvy) představovaly ojedinělou záležitost a nikoli pravidelné podnikání, pročež souhlas shromáždění delegátů k těmto úkonům nutný nebyl. Žalovaní pak neporušili - pokračoval odvolací soud - ani povinnost vyplývající pro ně z ustanovení § 66 odst. 2 a § 567 odst. 1 obch. zák., tj. povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí, když „dali na doporučení ředitele družstva Ing. J., který měl jejich důvěru a který pro ně (vzhledem k funkci, kterou zastával) představoval dostatečnou záruku, že záležitost byla kvalifikovaně posouzena“. Jelikož se žalovaní „tvrzeného porušení právních povinností nedopustili, odpovědnost za škodu dle § 373 obch. zák. nenesou“; proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně (byť z jiných důvodů) jako věcně správný potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu přitom dovolatel usuzuje „z hlediska stanovení odpovědnosti statutárního orgánu družstva vůči družstvu“. Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, podle kterého při posuzování otázky porušení právní povinnosti žalovanými postupoval správně soud prvního stupně, který při výkladu článku 3, bodu 2., písm. f) stanov uzavřel, že upravuje „jakoukoli jinou činnost nesouvisející se zabezpečováním a výkonem bytových či nebytových činnost