29 Odo 866/2005 — Nejvyšší soud

29 Odo 866/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 3. 2006 Spisová značka:29 Odo 866/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.866.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb. § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 866/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové a v právní věci žalobkyně T., a. s., proti žalovanému PhDr. J. H., o zaplacení 1,233.541,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 29 Cm 735/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2004, č.j. 1 Cmo 117/2004-119, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.7.2002 č.j. 29 Cm 735/93-86 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 1,233.541,- Kč po původním 1. žalovaným státním podniku P., stanovil žalobkyni povinnost nahradit tomuto žalovanému náklady řízení v částce 42.125,- Kč, povinnost zaplacení částky 1,233.541,- Kč stanovil v záhlaví označenému žalovanému (původně označenému jako 2. žalovaný), kterému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 56.472,- Kč. Dospěl k závěru, že zažalovaná pohledávka souvisí s privatizovaným majetkem P. s. p., P., (původně označeného jako l. žalovaný), a to jeho závodu S., kterému žalobkyně dodala zboží, jehož zaplacení se domáhala předmětnou žalobou, a která v rámci privatizace přešla na v záhlaví označeného žalovaného. K odvolání žalovaného rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v částech výroku, ve kterých byl tento žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 1,233.541,- Kč a nahradit náklady řízení (výrok I.), konstatoval, že v částech výroku, ve kterých byla žaloba proti původnímu prvnímu žalovanému zamítnuta a žalobkyně byla zavázána zaplatit žalobkyni náklady řízení, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok II.) a stanovil žalovanému tj. v záhlaví označenému žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení (výrok III.) Odvolací soud vycházel ze zjištění, že dne 1.4.1993 uzavřel Fond národního majetku ČR, jako osoba povinná, se žalovaným, jako osobou oprávněnou a kupující, podle § 2 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. a § 47 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dohodu o vydání a převodu majetku, podle které vydal žalovanému majetek v hodnotě restitučního nároku a dále podle privatizačního projektu č. 21090 prodal veškerý movitý a nemovitý majetek, věci, práva a závazky privatizačním projektem určené k přímému prodeji a náležející závodu státního podniku P. ve S. Dne 31.3.1993 uzavřeli státní podnik P., žalovaný a společnost M., s. r. o., P. ve smyslu § 169 odst. 2 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „obch. zák.“) s přihlédnutím k § 15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb. dohodu, ve které se žalovaný zavázal převzít od státního podniku P. vedle aktiv i pasiva a závazky státního podniku ve vztahu k jeho dodavatelům formou nezaplacených faktur. Žalovaný prostřednictvím svého zástupce pravost této listiny nezpochybnil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vymáhaný závazek přešel ve smyslu § 15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb. na žalovaného, neboť se jednalo o závazek související s privatizovaným majetkem závodu státního podniku P. ve S. Jako nedůvodnou posoudil námitku žalovaného, že není ve věci pasivně legitimován, když uzavřel dne 1.5.1993 se společností M., s. r. o. P. smlouvu o přistoupení k závazku, neboť i po uzavření této dohody zůstal ve smyslu § 534 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „obč. zák.“) věřitelovým dlužníkem. Pokud se žalovaný dovolával nepravomocného rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 17 Cm 128/1994, pak tuto námitku neshledal soud důvodnou proto, že tento spor se týká vztahů z úvěrové smlouvy a má svůj samostatný skutkový základ, který se přímo netýká řešeného sporu. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (toto ustanovení však v době podání dovolání již nebylo účinné a pokud měl dovolatel na mysli ustanovení § 241a odst. 3, které svou formulací je shodné s původním zněním dovolatelem citovaného ustanovení, pak tento dovolací důvod platí jen v případě, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.) Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že bezdůvodně převzal závěry soudu prvního stupně o přechodu nároků žalobkyně na zaplacení jí vydaných faktur podle privatizačního projektu, který nepodepsal, odvolacím soudem uváděná částka pasivních závazků 4,015.443,07 Kč nebyla specifikována, v kapitole pasivních závazků privatizačního projektu a jeho aktualizace je částka pasivních závazků rozdílná oproti částce uvedené ve smlouvě uzavřené se společností M., s. r. o. To, že žalovaný nezpochybnil existenci této smlouvy, neznamená, že přijal obsah této smlouvy jako svůj závazek. Odvolací soud se nevypořádal se žalovaným namítanou skutečností neprokázání důvodnosti a objemu závazků postupem uvedeným v § 20 zák. č. 92/1991 Sb., nevypořádal se ani s namítanou nezákonností „Stanoviska FNM ČR ze dne 5.10.2004“, které bylo vydáno bez jakékoliv opory v zákoně a bezdůvodně přijal jako prokázanou skutečnost tvrzení o snaze žalovaného převzít jen aktiva. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil k novému projednání. Žalobkyně se v podaném vyjádření plně ztotožnila s napadeným rozsudkem odvolacího soud a navrhla zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalovaným), zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve musel zabývat otázkou, zda je dovolání přípustné, poněvadž podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být dána jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde a ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., na které dovolatel odkazuje, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek odvolacího soudu, jen jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, tj. zejména řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132, formuloval a odůvodnil závěr (od kterého nemá důvod odchýlit se ani v projednávané věci), podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) nebo podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde. Předpokladem přípustnos