29 Odo 905/2006 – Nejvyšší soud

29 Odo 905/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce P. k., proti žalovanému JUDr. J. Š., jako správci konkursní podstaty úpadkyně N. P., příspěvkové organizace, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v  Plzni pod sp. zn. 24 Cm 49/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2006, č. j. 15 Cmo 189/2005-250, takto: I.   Dovolání se zamítá. II.   Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.778,25 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám právní zástupkyně žalovaného Mgr. Z. K. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 20. července 2005, č. j. 27 Cm 49/2004-185, Krajský soud v Plzni zastavil řízení o vyloučení označeného pozemku a budovy ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně N. P., příspěvkové organizace - dále též jen „úpadkyně“ (bod I. výroku), ve zbývající části žalobu, kterou se žalobce (kraj) domáhal vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně vyloučení dalších (ve výroku označených) nemovitostí a movitých věcí, zamítl (bod II. výroku) a žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 7.556,60 Kč (bod III. výroku). Zamítavý výrok rozsudku ve věci samé odůvodnil soud tím, že k 1. lednu 2003 se pozdější úpadkyně stala (v souladu s ustanoveními zákona č. 290/2002 Sb.) příspěvkovou organizací kraje. Neměl též pochybnosti o tom, že věci, o jejichž vyloučení jde, jsou od uvedeného data vlastnictvím kraje. Uzavřel však, že tím, že kraj předal pozdější úpadkyni tento majetek do správy, oslabil obsah svého vlastnického práva  potud, že oprávnění předmět vlastnictví držet, užívat a disponovat s ním přenechal jinému subjektu. Proto též musí strpět  postižení majetku konkursem vedeným na majetek tohoto subjektu. K odvolání žalobce, směřujícímu proti zamítavému výroku ve věci samé a proti výroku o nákladech řízení, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. února 2006, č. j. 15 Cmo 189/2005 250, rozsudek soudu prvního stupně v napadených částech potvrdil (první výrok) a zavázal žalobce zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.968,- Kč (druhý výrok). Odvolací soud poukázal na to, že předmětem sporu je posouzení otázky, zda vlastnické právo kraje ke spornému majetku je právem vylučujícím soupis majetku do konkursní podstaty úpadkyně (příspěvkové organizace, které kraj svěřil majetek do správy). Přitom formuloval závěr, že majetek svěřený zřizovatelem do správy příspěvkové organizaci (právnické osobě), kterou zřídil podle § 23 odst. 1 písm. b/ ve spojení s § 27 odst. 1 zákona č. 250/2000 Sb. (o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů), podléhá konkursu, a to  bez zřetele k tomu, že se příspěvková organizace nestala vlastníkem takového majetku. Poukázal i na to, že věřitelé, kteří s příspěvkovou organizací vstoupili do smluvních závazkových vztahů, by jinak neměli možnost uspokojit se z majetku, který příspěvková organizace (dlužník) spravuje a s nímž pro účely, k nimž byla zřízena, nakládá. Cituje ustanovení § 1 odst. 1 a § 2 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu  a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), odvolací soud též uvedl, že konkurs není ničím jiným než zvláštním způsobem exekuce na majetek dlužníka upraveným zvláštním právním  předpisem pro případ, že dlužník je v úpadku (§ 1 odst. 2 a 3 ZKV). S odkazem na § 6 odst. 2 ZKV a na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2005, pod číslem 99), rovněž uzavřel, že sporný majetek  je postižitelný i výkonem rozhodnutí vedeným na majetek příspěvkové organizace kraje. Zdůraznil též, že závěr učiněný v daném ohledu v označeném rozsudku Nejvyššího soudu se týkal přímo pozdější úpadkyně (coby povinné). Na tomto základě ani odvolací soud neshledal vylučovací žalobu důvodnou. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu ( dále též jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje mimo jiné v tom, že řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Konkrétně dovolatel označuje za sporný závěr odvolacího soudu, že konkurs je pouze zvláštním způsobem exekuce na majetek dlužníka. Přitom zdůrazňuje odlišnost účelu, který tyto dva instituty (exekuce na straně jedné a konkurs na straně druhé) sledují, zejména však poukazuje na odlišnou definici majetku postižitelného exekucí nebo konkursem. Srovnávání těchto institutů není podle dovolatele namístě a není tak namístě ani odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu  sp. zn. 20 Cdo 2791/2004, týkající se vyloučení věci z exekuce. Dále dovolatel cituje ustanovení § 6 odst. 2 a 3 ZKV, uváděje, že kdyby byla tato ustanovení správně aplikována, nemohly by soudy nižších stupňů dospět k závěrům obsaženým v jejich rozsudcích. Má totiž za to, že zákon o konkursu a vyrovnání ani zákon č. 250/2000 Sb., upravující činnost příspěvkových organizací, neumožňuje postihnout v konkursu prohlášeném na majetek příspěvkové organizace majetek jejího zřizovatele. Argumentaci soudů ustanoveními § 23 a § 27 odst. 1 zákona č. 250/2000 Sb. nepokládá dovolatel za správnou, s tím, že je nutno vzít v úvahu, že úpadkyně jak v době prohlášení konkursu tak i nějakou dobu předtím již „nevykonávala účel“, pro který byla původně zřízena, tedy poskytování zdravotní péče. Dle článku VIII. zřizovací listiny  ze dne 15. dubna 2003 je organizace povinna spravovat majetek zřizovatele a efektivně jej využívat k zajištění hlavní činnosti. Vzhledem k tomu, že úpadkyně přestala vykonávat hlavní činnost, měla (podle dovolatele) dovolatelův  majetek ke dni prohlášení konkursu v držbě neoprávněně. Soudy nižších stupňů - pokračuje dovolatel - zřejmě opomenuly úpravu obsaženou v § 27 odst. 2 písm. e/ a f/ zákona č. 250/2000 Sb., týkající se „správy majetku“, jež není totožná s pojmem „hospodaření s majetkem“. Předáním majetku do správy jinému subjektu se hodnota zřizovatelových aktiv nemění. Zřizovatel sice musí vymezit práva „správce“ ke svěřenému majetku, tento majetek však nadále zůstává ve vlastnictví zřizovatele a je nutné na něj pohlížet jako na pohledávku za příspěvkovou organizací, která je povinna majetek obhospodařovat a po skončení správy ve stejné hodnotě zřizovateli vrátit. Zákonodárce podle dovolatele akceptoval autonomii samosprávných celků a ponechal krajům právo rozhodnout, jaký obsah práv a povinností své příspěvkové organizaci svěří. Pojem „správa“ nevykládá zákonodárce nikde tak, aby zbavil zřizovatele jeho vlastnického práva a aby zaznamenal intervenci do vlastnického práva zřizovatele spočívající v postižení jeho majetku výkonem rozhodnutí nebo prohlášením konkursu na majetek příspěvkové organizace. „Správou“ je nutno rozumět faktickou správu a nikoli výkon vlastnického práva spočívající v právu s věcí disponovat. Nemůže se tak dít i proto, že kraj za závazky jím zřízené organizace neručí. Napadeným rozhodnutím tak byla porušena ustanovení hmotného práva, zejména článek 11 Listiny základních práv a svobod, § 1 a násl. zákona č. 250/2000 Sb. a § 6 ZKV. Dovolatel rovněž odkazuje na ustanovení § 27 odst. 5 ZKV, s tím, že po zahrnutí jeho majetku do konkursní podstaty úpadkyně je jeho postavení obdobné jako postavení oddělených věřitelů, takže mělo být podle uvedeného ustanovení postupováno analogicky a dovolateli měla být nabídnuta možnost svůj majetek z podstaty „vyplatit“. Až poté, co by dovolatel na výzvu podle § 27 odst. 5 ZKV nereagoval ve lhůtě 30 dnů, byl žalovaný oprávněn věci ve vlastnictví dovolatele sepsat do konkursní podstaty. Tím, že žalovaný takto nepostupoval, dovolatele zkrátil na jeho právech. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje napadené rozhodnutí za správné, s tím, že nejde o věc zásadního právního významu, neboť obdobnou problematikou, jakou je zahrnutí majetku spravovaného příspěvkovou organizací do soupisu konkursní podstaty, se Nejvyšší soud již zabýval. K věcnému obsahu dovolání uvádí, že k tomu, aby příspěvková organizace mohla vykonávat činnost, pro kterou byla zřízena, musí mít právo v mezích zákona se svěřeným majetkem hospodařit, nakládat a zavazovat se. Tím se oslabuje právo zřizovatele k tomuto majetku. Upozorňuje i na to, že kdyby se zřizovatel rozhodl příspěvkovou organizaci zrušit, byl by podle § 27 odst. 3 zákon č. 250/2000 Sb. povinen převzít na sebe její závazky, které by musel uspokojit ze svého majetku. Argument, podle kterého mělo být postupováno podle § 27 odst. 5 ZKV, shledává žalovaný matoucím, uváděje, že důvod takto postupovat není dán a není zřejmé, proč byl měl mít dovolatel v konkursním řízení zvláštní postavení, ani proč se dosud t