29 Odo 921/2003 — Nejvyšší soud

29 Odo 921/2003 citace  Právní věta:Jestliže poddlužník povinného nesplnil povinnost vyplatit pohledávku řádně a včas oprávněnému, je poddlužnická žaloba podle § 315 o. s. ř. způsobem provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky. Zákaz provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (§ 14 odst. 1 písm. e/ zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) v tomto případě znamená, že o žalobě podle § 315 o. s. ř., nemůže soud rozhodnout, dokud trvají účinky prohlášení konkursu. Doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného nebrání poddlužníku ukončit s povinným smluvní vztah, z nějž měly povinnému v budoucnu postupně vznikat z téhož právního důvodu dílčí pohledávky. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 12. 2005 Spisová značka:29 Odo 921/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.921.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Výkon rozhodnutí Konkurs Dotčené předpisy:§ 14 odst. 1 písm. e) předpisu č. 328/1991Sb. § 312 odst. 1 písm. e) předpisu č. 99/1963Sb. § 313 odst. 1 písm. e) předpisu č. 99/1963Sb. § 314 odst. 1 písm. e) předpisu č. 99/1963Sb. § 315 odst. 1 písm. e) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:55 / 2006 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 921/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobce Z. K., proti žalovanému městu Č. K., o zaplacení částky 298.750,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 254/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. června 2003, č. j. 17 Co 360/2002-213, takto: I. Dovolání proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. června 2003, č. j. 17 Co 360/2002-213, o nákladech řízení před soudy obou stupňů, se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. června 2003, č. j. 17 Co 360/2002-213, jakož i rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 23. dubna 2002, č. j. 5 C 254/99-179, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 23. dubna 2002, č. j. 5 C 254/99-179, Okresní soud v Náchodě (poté, co jeho předchozí - zamítavý - rozsudek ze dne 11. května 2000, č. j. 5 C 254/99-40, odklidil Krajský soud v Hradci Králové zrušujícím usnesením ze dne 15. listopadu 2000, č. j. 17 Co 429/2000-57) uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 298.750,- Kč se šestnáctiprocentním úrokem z prodlení z této částky za dobu od 13. prosince 1994 do zaplacení a z částky 150.000,- Kč za dobu od 11. listopadu 1994 do 12. prosince 1994, jakož i částku 48.234,- Kč (bod I. výroku). Dále žalovaného zavázal zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci (bod II. výroku) a státu (bod III. výroku). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ač žalobce jako právní důvod zaplacení žalované částky udával poddlužnickou žalobu, povinnost vyplatit pohledávku žalobci na základě výkonu rozhodnutí podle § 314 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) žalovanému nevznikla, neboť jediná prokázaná pohledávka povinné S. s. s. r. o., (dále též jen „povinná“) jako zhotovitelky vůči žalovanému jako objednateli ze smlouvy o dílo ze dne 25. května 1998 (dále též jen „smlouva o dílo“) za práce a dodávky za dobu od 1. července do 19. července 1999 se dosud nestala splatnou (povinná z tohoto titulu žalovanému dosud nic nefakturovala). Soud měl nicméně za to, že lze věc posuzovat i co do možnosti žalobce žádat po žalovaném náhradu škody za zmaření úspěšné realizace výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky. Protiprávní úkon žalovaného spatřoval soud v tom, že žalovaný uzavřel 29. července 1999 (tedy 8 dnů poté, co jako poddlužník obdržel usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky povinné žalobci) smlouvu o změně věřitele a dlužníka (dále též jen „smlouva z 29. července 1999“), v důsledku které práva a závazky zhotovitelky (povinné) ze smlouvy o dílo přešla na obchodní společnost D. V. P. s. r. o., (dále též jen „D.“). Tento právní úkon podle je soudu absolutně neplatný podle § 39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť svými účinky obchází smysl a cíl zákona (bylo jím sledováno zmaření výkonu rozhodnutí). Podle soudu je nepochybné, že kdyby k cesi nedošlo, musel by žalovaný pohledávky povinné (jež by mu povinná nepochybně vyfakturovala) poukázat žalobci. Žalovaný tím podle soudu porušil povinnost zakotvenou v § 415 obč. zák. a v důsledku tohoto porušení vznikla žalobci škoda, přičemž mezi protiprávním úkonem žalovaného a vznikem škody je dána příčinná souvislost. Kdyby totiž žalovaný neučinil protiprávní úkon, pokračoval by smluvní vztah mezi ním a povinnou a povinná by z tohoto vztahu fakturovala žalovanému pohledávky za provedené práce a dodávky, jež by na základě usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí byly poukazovány (až do výše výkonem rozhodnutí vymáhané pohledávky) žalobci. Výši škody soud dovodil v rozsahu žalovaného nároku, s tím, že pohledávky, které by žalovaný vůči povinné měl (správně pohledávky, které by povinná měla vůči žalovanému), kdyby k cesi nedošlo, by nepochybně postačovaly k uspokojení celé pohledávky žalobce vůči povinné. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. června 2003, č. j. 17 Co 360/2002-213, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a uložil žalobci náhradu nákladů řízení státu (první výrok). Dále zavázal žalobce zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud poukázal na to, že 5. září 2000 byl na majetek povinné prohlášen konkurs. Na tomto základě uzavřel, že zákaz provést výkon rozhodnutí postihující majetek patřící do konkursní podstaty formulovaný v ustanovením § 14 odst. 1 písm. e/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) postihuje i poddlužníka povinné. Nebylo proto možné uložit žalovanému, aby z titulu nařízeného výkonu rozhodnutí svůj dluh vůči povinné (úpadkyni) splnil žalobci, a to bez zřetele k tomu, zda žalovanému tato povinnost vznikla před prohlášením konkursu. Tím, zda by jinak byly podmínky pro vyhovění poddlužnické žalobě splněny, se odvolací soud vzhledem k výše řečenému již nezabýval. Odvolací soud dále uvedl, že soud prvního stupně správně vyšel z toho, že žalovaný udělením souhlasu se smlouvou z 29. července 1999 neporušil žádnou povinnost uloženou mu usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí. Z něj totiž nelze dovodit, že by žalovaný musel kvůli realizaci výkonu rozhodnutí setrvat s povinnou v navázaném smluvním vztahu. I kdyby pak povinná smlouvou z 29. července 1999 převedla na společnost D. nějakou pohledávku vůči žalovanému, nebyl by k účinnosti takového převodu zapotřebí souhlas žalovaného. Kdyby takový souhlas byl udělen, neměl by právní význam a nemohl by tudíž ani zapříčinit jakoukoli žalobcovu škodu. Úvahu soudu prvního stupně, že žalovaný souhlasem se smlouvou z 29. července 1999 přesto způsobil žalobci škodu, nepokládal odvolací soud za přijatelnou i proto, že soud prvního stupně současně dospěl k závěru, že šlo o neplatný právní úkon. Kdyby tomu tak bylo, nemohl by uvedený právní úkon mít žádné právní následky, tedy ani nijak zhoršit žalobcovo právní postavení. Obdobné by platilo též o smlouvě z 29. července 1999, jejíž neplatnost by měla za následek, že zhotovitelkou díla zůstala povinná. Podle odvolacího soudu nelze sdílet ani konstrukci soudu prvního stupně, podle níž kdyby žalovaný se změnou zhotovitelů nesouhlasil, povinná by v provádění díla pokračovala, ani názor, podle kterého důvodem pro souhlas s postoupením byla nesolventnost povinné. Z jakých důkazů soud prvního stupně uvedené zjistil, není podle odvolacího soudu zřejmé. Povinná ukončila provádění díla 19. července 1999 a žádný z předložených důkazů ani nenaznačuje, že by měla v úmyslu je ještě někdy obnovit. Právě to - pokračuje odvolací soud - muselo být pro žalovaného důvodem, pro který přistoupil na navrhované řešení (na změnu zhotovitelů). Pro případ, že soud prvního stupně spatřoval jednání žalovaného, které poškodilo žalobce, ve „strpění záměny zhotovitelů díla“, respektive v ukončení smluvního vztahu s povinnou, odvolací soud zopakoval, že poddlužník není povinen setrvat s povinným v navázaném smluvním vztahu. Jeho povinností je vyplatit oprávněnému pohledávku, kterou vůči němu má povinný v okamžiku obdržení usnesení o