29 Odo 949/2006 — Nejvyšší soud

29 Odo 949/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 12. 2006 Spisová značka:29 Odo 949/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.949.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 949/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobce P. J., proti žalovaným 1) JUDr. K. K., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce R. R., a 2) J. V., zastoupenému advokátem, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 Cm 49/2003, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2006, č.j. 4 Cmo 50/2005-85, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.625,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. III. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v  Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. prosince 2004, č.j. 35 Cm 49/2003-52, určil, že pohledávka žalobce ve výši 284.695,10 Kč spolu s příslušenstvím ve výši 13.163,80 Kč, přihlášená „do konkursního řízení úpadce Richarda Rákosníka, vedeného před Krajským soudem v Hradci Králové pod č.j. 43 K 36/2002, jako pohledávka II. třídy bez nároku na oddělené uspokojení“, je po právu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Vrchní soud v Praze k odvolání druhého žalovaného rozsudkem ze dne 18. ledna 2006, č.j. 4 Cmo 50/2005-85, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným potvrdil (první výrok) a druhému žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 7.556,50, Kč (druhý výrok). Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že vycházel ze soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu, podle kterého žalobce do konkursu vedeného na majetek Richarda Rákosníka (dále jen „úpadce“) přihlásil pohledávku ve shora uvedené výši, jejímž právním důvodem je směnka vlastní, vystavená úpadcem ve prospěch žalobce dne 2. dubna 2000, na částku 284.695,10 Kč, splatná 30. června 2002 (dále jen „směnka“). Směnka přitom „měla“, dle zápisu ze dne 2. dubna 2000, v němž úpadce uznal svůj závazek z nevrácené půjčky poskytnuté mu žalobcem, „nahradit závazek ze zmíněné půjčky“. Druhý žalovaný na přezkumném jednání výše uvedenou pohledávku popřel, žalobce podal včas žalobu na určení její pravosti. Dále odvolací soud zdůraznil, že „směnka sama o sobě je jediným a dostatečným důvodem pro placení, což znamená, že směnečný věřitel nemusí dokazovat důvod svého nároku, postačí, předloží-li formálně bezvadný originál směnky“. Je pak na osobě povinné - pokračoval odvolací soud - aby „se proti nároku ze směnky bránila, a pokud důkazní břemeno neunese, ocitne se v důkazní nouzi a bude nucena podle směnky plnit“. V situaci, kdy „úpadce svou povinnost z předmětné směnky nepopírá, nebrání se jí, naopak ji uznává“, a kdy směnka obsahuje „veškeré zákonem stanovené náležitosti“, přičemž „nebylo prokázáno, že by povinnost z ní vyplývající (zaplatit) byla splněna či zanikla jiným způsobem“, shledal odvolací soud závěr soudu prvního stupně o „oprávněnosti nároku přihlášeného v konkursu“ správným. Přitom nepovažoval za relevantní, že původně šlo „o vztah založený smlouvou o půjčce mezi žalobcem a úpadcem, který byl nahrazen předmětnou směnkou“; bylo totiž najisto postaveno, že smlouva o půjčce byla uzavřena a půjčka nebyla vrácena. Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř“) a co důvodů na ustanovení § 241 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř, jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení [odstavec 2 písm.b)]. Dovolatel namítá, že v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, představovanou rozsudkem ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2001, pod číslem 97), neměl možnost „vznést a prokázat kauzální námitky“, podle nichž byl směnkou nahrazen neexistující závazek. Potud akcentuje, že k prokázání této „skutečnosti“ navrhl důkazy, které soudy nižších stupňů „odmítly jako nadbytečné“; tím mu odňaly možnost jednat před soudem a porušily jeho právo na spravedlivý proces. Soudu prvního stupně rovněž vytýká, že byl nesprávně poučen podle § 118b o. s. ř., přestože „v incidenčním sporu lze uplatňovat kauzální námitky a neuplatní se zásada koncentrace řízení“.  Podle dovolatele „oba soudy svým rozhodnutím konstituují stav, kdy pouze předložení směnky jako pohledávky do konkursního řízení je dostatečným důkazem pravosti a existence pohledávky, což by ve svém důsledku znamenalo zásadní průlom do posuzování nároků věřitelů  v konkursním řízení, zejména při rozvrhovém rozhodnutí“. „Zejména  u osob jednajících ve shodě nebo spolčených by taková možnost vedla k maření či obcházení účelu zákona o konkursu“. V důsledku neprovedení důkazů a nepřipuštění kauzálních námitek - pokračuje dovolatel - není správné ani právní posouzení věci odvolacím soudem. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce i první žalovaný nepovažují dovolání za důvodné. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci) a oproti očekávání dovolatele není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud, ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává. Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého na to, zda má napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (k tomu srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může Nejvyšší soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za n