29 Odo 957/2003 — Nejvyšší soud

29 Odo 957/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 11. 2005 Spisová značka:29 Odo 957/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.957.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 37 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. § 37 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. § 544 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. § 575 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. § 352 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 957/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Fondu národního majetku České republiky, proti žalovanému R., spol. s r. o. o zaplacení částky 8 250 000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 126/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2003, č. j. 1 Cmo 148/2002-86, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2003, č. j. 1 Cmo 148/2002 – 86, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal žalobou spojenou s návrhem na vydání platebního rozkazu, aby mu žalovaný zaplatil částku 8 250 000,- Kč z titulu smluvní pokuty podle smlouvy o prodeji privatizovaného majetku - zdravotnického zařízení kategorie B z důvodu, že žalovaný v rozporu s ustanovením článku VI. a XVI. smlouvy nevyužívá privatizovaný majetek k poskytování zdravotnické péče. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.4.2002, č. j. 15 Cm 126/2000-56, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 8 250 000,- Kč (výrok I.) a nahradit náklady řízení v částce 330 000,- Kč (výrok II.), v obou případech do 3 dnů od právní moci rozsudku. Soud především poukázal na smlouvu mezi účastníky ze dne 1.2.1997, označenou jako „Smlouva o prodeji privatizovaného majetku - zdravotnického zařízení kategorie B uzavřená podle zák. č. 92/1991 Sb. v platném znění, dohoda o zajištění závazků, smlouva o zřízení předkupního práva č. Z 038/97“ (dále též jen „kupní smlouva“), jejímž předmětem byl podle části A) kupní smlouvy privatizovaný majetek - zdravotnické zařízení Poliklinika I. 35, P. 2. Poukázal na to, že účelem kupní smlouvy (čl. VI.) bylo zajistit poskytování zdravotní péče žalovaným ve stanoveném spádovém území nejméně po dobu 10 let od účinnosti kupní smlouvy s tím, že privatizovaný majetek bude po tuto dobu sloužit jako zdravotnické zařízení, které se rozhodnutím ministra zdravotnictví o kategorizaci zdravotnických zařízení stalo zdravotnickým zařízením kategorie B s věcným břemenem, a to uvedením počtu a charakteru jednotlivých ordinací. Soud dále odkázal zejména na článek XVI část B) této smlouvy, kde se žalovaný zavázal užívat nemovitosti, které byly předmětem koupě, jako zdravotnické zařízení v rozsahu stanoveném přílohou č. 1 s tim, že v případě porušení této povinnosti má žalobce právo požadovat zaplacení smluvní pokuty. Pro případ, že žalovaný nebude užívat kupní smlouvou nabytý majetek celý nebo jeho část po dobu 10 let ve smyslu smlouvy, sjednali účastníci v čl. XVIII. smluvní pokutu podle § 544 obč. zák. v platném znění, ve výši 8 250 000,- Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit smluvní pokutu vícekrát, poruší-li několik smluvních povinností či opakovaně, bude-li porušení trvat déle než 6 měsíců. Kupní smlouva nabyla účinnosti dne 1.2.1997. Na tomto základě měl soud prvního stupně za prokázané, že žalovaný svůj závazek využívat privatizovaný majetek k poskytování zdravotní péče v rozsahu a struktuře uvedené v příloze č. 1 smlouvy po dobu 10 let nedodržel a dospěl k závěru, že žalobce v souladu s uzavřenou smlouvou vyúčtoval žalovanému za porušování dohodnutého věcného břemene sjednanou smluvní pokutu ve výši 8 250 000,- Kč. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací změnil k odvolání žalovaného rozsudkem označeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 8 250 000,- Kč zamítl (výrok I) a stanovil žalobci povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce náklady řízení u soudu prvního stupně v částce 194 662,50 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 485 400,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Odvolací soud se zaměřil nejprve na posouzení určitosti žalobcem tvrzeného závazku žalovaného, o jehož porušení jde, jakož i ujednání o smluvní pokutě. Dovodil, že ujednání obsažené v článku XVIII. předmětné smlouvy pro případ porušení povinností je vyjádřeno určitým způsobem. Připustil, že sice nelze vyloučit závěr o neurčitosti rozsahu závazku k zajištění lékařské péče, vzhledem k dalším svým závěrům však přesný závěr v tomto směru neměl za nutný. Za nejvýznamnější část obrany žalovaného považoval odvolací soud jeho námitku nemožnosti plnit předmětný závazek v době rekonstrukce objektu. Vyslovil názor, že tvrzení žalobce, že žalovaný si musel být vědom havarijního stavu objektu, je irelevantní. S odkazem na ustanovení § 596 obč. zák. a § 484 obch. zák. uvedl, že především prodávající je povinen upozornit kupujícího na vady věci. Poukázal na přípis Inspektorátu bezpečnosti práce pro hl. město Prahu z 11.2.1997 o nevyhovujícím stavu objektu a dospěl k závěru, že předmětný objekt nebyl pro celkově špatný a nevyhovující stav objektu do skončení rekonstrukce způsobilý k užívání zvláště pro účely zdravotnictví. Předmětný závazek nebyl sjednán jako závazek věcný (nejde o věcné břemeno) a dochází k paradoxní situaci, kdy orgány státu by užívání nemovitosti žalovanému zakázaly, avšak žalobce by žalovaného k tomuto jednání vedl, ne-li přímo nutil. Proto zvažoval předmětný závazek z hlediska možnosti jeho plnění, a to i s ohledem na stanovisko lékařů a Všeobecné zdravotní pojišťovny s tím, že nejde o trvalou nemožnost plnění závazku, ale o nemožnost splnit závazek dohodnutým způsobem a po určitou dobu. V této souvislosti poznamenal, že řešení této situace by muselo být nalezeno výkladem, že však k němu nemusel přistoupit, vzhledem k tomu, že komplikace při plnění závazku dané vazbou na třetí osoby (lékaře a Všeobecnou zdravotní pojišťovnu) měly účastníky vést k podrobnější úpravě podmínek plnění tohoto závazku, o něž se účastníci pokusili v čl. VI. kupní smlouvy, podle kterého účel smlouvy bude naplňován mimo jiné i tak, že kupující je na žádost zdravotní pojišťovny povinen uzavřít s ní smlouvu o poskytování zdravotní péče v rámci své odborné způsobilosti a smlouvu s příslušným orgánem státní správy k plnění úkolů své odborné způsobilosti, které jsou ve veřejném zájmu. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že žalobce nejen neprokázal, ale ani netvrdil, že by žalovaný odmítl žádost zdravotní pojišťovny či příslušného orgánu státní správy o uzavření smlouvy o poskytování zdravotní péče a netvrdí ani, že by žalovaný byl v tomto smyslu vůbec žádán. Dospěl pak k závěru, že „v daném případě žalovaný neporušil svůj ne zcela určitý (co do rozsahu a podmínek) a v dané době nesplnitelný závazek a že tedy žalobci právo na požadovanou smluvní pokutu nevzniklo“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání; v něm (ve znění jeho doplnění) namítá, že odvolací soud nesprávně věc posoudil po právní stránce (tedy, že je dán dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný se zavázal využívat privatizovaný majetek k poskytování zdravotní péče v rozsahu a struktuře uvedené v příloze č. 1 smlouvy po dobu 10 let. Bylo také prokázáno, že žalovaný tuto povinnost nesplnil. Stav privatizovaného majetku byl žalovanému znám při uzavírání kupní smlouvy. Žalobce nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nucení žalovaného ke splnění předmětného závazku by bylo nucením k tomu, aby jednal protiprávně. Povinností žalovaného bylo zajistit zdravotní péči adekvátně kupní smlouvě tak, aby byl naplněn účel privatizace, kterým bylo zajištění zdravotní péče obyvatel v určitém rozsahu a lokalitě. Odvolací soud měl vzít v úvahu skutečnost, že podle stavebního povolení žalovaný nepočítá ani do budoucna s tím, že by zrekonstruovaný objekt využíval celý jako zdravotnické zařízení, což je v rozporu se smluvním závazkem. Dovolatel proto navrhl zrušení a napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu. Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá, že žalobce v podaném dovolání polemizuje pouze s jedním z důvodů, o které opřel odvolací soud svůj zamítavý výrok. Žalobce abstrahuje od skutečnosti, že plněním závazku by se žalovaný dostal do rozporu se zákonem. Havarijní stav objektu, řádné pokračování ve stavebním řízení a následně