29 Odo 989/2003 — Nejvyšší soud

29 Odo 989/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 2. 2006 Spisová značka:29 Odo 989/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.989.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 6 předpisu č. 328/1991Sb. § 14 odst. 1 písm. c) předpisu č. 328/1991Sb. § 6 odst. 1 písm. c) předpisu č. 328/1991Sb. § 14 odst. 1 písm. d) předpisu č. 328/1991Sb. § 133 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb. § 14 odst. 3 písm. d) předpisu č. 6/2002Sb. § 28 odst. 3 písm. d) předpisu č. 335/1991Sb. § 229 odst. 3 písm. d) předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 265/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 989/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J. K., proti žalovanému JUDr. M. N., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce Z. d. „M.“ v D. Ch. - v likvidaci, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 39/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2003, č. j. 13 Cmo 9/2003-78, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.625,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného Mgr. Ing. T. H. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 13. května 2003, č. j. 13 Cmo 9/2003-78, Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 8. listopadu 2002, č. j. 58 Cm 39/2002-50, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o vyloučení tam označených nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce Z. d. „M.“ v D. Ch. - v likvidaci (dále též jen „úpadce“). Odvolací soud především neshledal důvodnou námitku odvolatele, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, uzavíraje, že skutečnost, že o vylučovací žalobě rozhodl týž soudce, který prohlásil konkurs na majetek úpadce, důvod pochybovat o nepodjatosti soudce nezakládá. Posléze odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že odvolatel se v souvislosti s účinky prohlášení konkursu na majetek úpadce nestal vlastníkem sporných nemovitostí (na základě darovací smlouvy ze dne 26. června 2000 uzavřené mezi jeho rodiči jako dárci a jím jako obdarovaným). Konkurs byl prohlášen 19. prosince 1995, čímž se ke stejnému datu přerušilo i řízení o zápis vkladu vlastnického práva rodičů žalobce k nemovitostem do katastru nemovitostí (dále též jen „vkladové řízení“) podle tří kupních smluv z 20. října 1995. Pokud katastrální úřad v těchto řízeních rozhodl o vkladu vlastnického práva po prohlášení konkursu, nemá takové rozhodnutí (vydané v přerušeném řízení) účinky vkladu práva. Rodiče odvolatele proto na něj nemohli účinně převést vlastnické právo označenou darovací smlouvou. O případ srovnatelný s tím, jejž posuzoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 77/2000, podle přesvědčení odvolacího soudu nejde. K otázce dobré víry odvolatele při nabytí nemovitostí odvolací soud poukázal na to, že žalobce nemohla chránit dobrá víra v zápis v katastru nemovitostí, neboť tento zápis nezaručuje, že odpovídá skutečným vlastnickým poměrům. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že ve věci v prvním stupni nerozhodoval vyloučený soudce, s tím, že skutečnost, že stejný soudce prohlásil konkurs na majetek úpadce a ustanovil žalovaného do funkce správce konkursní podstaty úpadce, důvodem k jeho vyloučení z rozhodování o excindační žalobě je. Dále dovolatel poukazuje na to, že „odvolací soud ve svém usnesení uvádí, že zjistil z přípisu Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2003, že roztřídění ranní doručené pošty a její předání na jednotlivé úseky je dokončeno po 13.00 hodině. Jednání u soudu prvního stupně dne 2. října 2002 skončilo již v 9.45 hod. Je sice pravdou, že zástupce žalobce se o konání jednání (2. října 2002) dozvěděl s více než měsíčním předstihem, že o kolidujícím úkonu v řízení se dozvěděl v pátek 27. září 2002 a že soud může o věci jednat i v nepřítomnosti řádně obeslaného účastníka řízení, v daném případě se však soud měl vypořádat s tím, zda není potřebné provést důkazy ke zjištění skutkového stavu věci (např. výslechem účastníka řízení). Dovolatel se dále podivuje nad tím, že žádost o odročení jednání byla odeslána 30. září 2002 a soud v odůvodnění rozsudku uvádí, že k žádosti právního zástupce žalobce ze dne 30. září 2002 o odročení jednání nařízeného na den 30. září 2002 nebylo možné přihlédnout v situaci, kdy byla tato žádost doručena do soudního oddělení až po skončení jednání. Soud prvního stupně měl podle dovolatele jednání odročit, když důvody odročení byly uvedeny stručně a určitě. Průběh jednání navíc ukazoval, že rozsah dokazování přesáhne časový rámec jednání, které bylo dne 30. září 2002 nebo 2. října 2002, což dovolatel činí s poukazem na rozsudek soudu prvního stupně záhadným. Nebylo tedy vhodné pokračovat v jednání, a to i s ohledem na žádost o odročení jednání, která soudu prvního stupně došla řádně a včas“. Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního provedl v potřebném rozsahu dokazování a skutkový stav vymezený tvrzením účastníků zjistil úplně a ze svých zjištění dovodil správné skutkové závěry. Konečně dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že prohlášení konkursu způsobuje i přerušení řízení o zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Zdůrazňuje, že tento úsudek vychází ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98 (uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) - dále též jen „stanovisko“ a za významné pokládá, že toto stanovisko bylo přijato později, než došlo ke vkladu vlastnického práva v této věci, takže katastrální úřad nepochybil tím, že vkladové řízení pravomocně ukončil. Dovolatel vyslovuje přesvědčení, že vyjma stanoviska (jež není právně závazné) zákonodárce nenalezl jednoznačné a přiléhavé formulace a „v rozporu se stanoviskem Evropské komise pro lidská práva u evropského soudu“ se uchýlil pouze k vágním ustanovením. Kupní smlouva z 20. října 1995 nabyla téhož dne obligačněprávních účinků, přičemž názor Nejvyššího soudu uvedený ve stanovisku má dovolatel za rozporný s doktrínou o titulu a modu, když smlouvu a provedení vkladu nelze od sebe oddělovat. Přitom (s poukazem na specialitu zákona o konkursu a vyrovnání) uvádí, že translační účinky vkladu nastaly již 23. října 1995 a délka vkladového řízení zde není rozhodná. Dovolatel je rovněž přesvědčen, že důvod k soupisu nemovitostí do konkursní podstaty úpadce nebyl dán ani proto, že správce konkursní podstaty nemohl od smluv odstoupit. Vztah mezi rodiči dovolatele a úpadcem se - včetně odstoupení od smlouvy - mohl projevit pouze mezi smluvními stranami a nemohl mít vliv na postavení třetích osob (potud se opět dovolává výše označeného nálezu Ústavního soudu). Z uvedeného dovolatel uzavírá, že úpadce nebyl v době prohlášení konkursu vlastníkem nemovitostí. Nadto namítá - ve smyslu ustanovení § 101 a § 102 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) - promlčení nároku, s tím, že k odstoupení od smlouvy došlo po uplynutí promlčecí doby. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření zpochybňuje přípustnost dovolání, uváděje, že z jeho textu není patrno, kterou otázku řešenou v napadeném rozhodnutí pokládá dovolatel za otázku zásadního právního významu. K dovoláním tvrzené podjatosti soudu prvního stupně žalovaný uvádí, že v tom, že soudce soudu prvního stupně prohlásil konkurs na majetek úpadce a ustanovil žalovaného do funkce správce konkursní podstaty úpadce, důvod k jeho vyloučení z rozhodování o vylučovací žalobě nespatřuje. Žalovaný nesouhlasí ani s názorem dovolatele, že úpadce nebyl ke dni prohlášení konkursu vlastníkem nemovitostí ve smyslu § 6 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), uváděje že řízení o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí se přerušovalo ze zákona, přičemž tato zákonná úprava byla účinná jak v době uzavření kupních smluv, tak v době prohlášení konkurs