29 Odo 993/2004 — Nejvyšší soud

29 Odo 993/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 4. 2006 Spisová značka:29 Odo 993/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.993.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 151b předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 993/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Mgr. M. R., jako správce konkursní podstaty úpadkyně I., a. s., proti žalovanému JUDr. M. R., jako správci konkursní podstaty úpadkyně I. Ch., a. s., o určení práva na oddělené uspokojení pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 Cm 197/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2004, č.j. 15 Cmo 91/2004-68, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2004, č.j. 15 Cmo 91/2004-68 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. listopadu 2003, č.j. 27 Cm 197/99-30, se ve výrocích ve věci samé ohledně určení, že zjištěná pohledávka ve výši 61,379.667,30 Kč je do výše 20,000.000,- Kč pohledávkou s právem na oddělené uspokojení z výtěžku prodeje movitých věcí, jež jsou uvedeny v soupisu movitého majetku označeném jako příloha č. 1 v zástavní smlouvě ze dne 2. října 1997, a ve výrocích o nákladech řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. listopadu 2003, č.j. 27 Cm 197/99-30, zamítl žalobu o určení, že zjištěná pohledávka ve výši 61,379.667,30 Kč je pohledávkou s právem na oddělené uspokojení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně - odkazuje na skutečnost, že účastníci učinili nespornými listinné důkazy (zástavní smlouvu ze dne 2. října 1997, včetně přílohy č. 1 - soupisu movitého majetku, smlouvu o užívání movitých věcí a protokol o předání movitých věcí do užívání z téhož data a oznámení o realizaci zástavy ze dne 1. července 1998) - dospěl k závěru, že 2. října 1997 „byla podepsána zástavní smlouva k věcem movitým“, které zůstaly v užívání úpadkyně I.Ch., a. s. (dále též jen „druhá úpadkyně“) a to na základě smlouvy o užívání, když tyto movité věci druhá úpadkyně potřebovala k zajištění chodu výroby. Cituje ustanovení § 151b občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a ustanovení § 20 odst. 1 a § 28 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba důvodná není. Přitom zdůraznil, že pro platný vznik zástavního práva k movitým věcem ustanovení § 151b obč. zák. vyžaduje buď fyzické odevzdání věcí zástavnímu věřiteli nebo předání věcí do úschovy třetí osoby na základě dohody zástavce a zástavního věřitele nebo vyznačení vzniku zástavního práva v listině osvědčující vlastnictví zástavce k předmětu zástavy, „když tato listina byla nezbytná k nakládání se zastavenými věcmi movitými“. Z hlediska konkursního práva - pokračoval soud prvního stupně - muselo některým z těchto způsobů platně vzniknout zástavní právo více než dva měsíce před podáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. V projednávané věci sice „žalobce“ splnil podmínky zákona o konkursu a vyrovnání (uplatněním svého práva přihláškou do konkursu), zástavní právo k věcem movitým však platně nevzniklo; byly-li totiž movité věci ponechány druhé úpadkyni za účelem pokračování v provozování výroby a nebyla-li sepsána listina osvědčující vznik zástavního práva, potom zástavní právo nemohlo platně vzniknout, když zástavní věřitel zastavené věci zástavci (druhé úpadkyni) neodebral, tj. „fyzicky je nepřevzal“. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10. června 2004, č.j. 15 Cmo 91/2004-68, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že zjištěná pohledávka ve výši 61,379.667,20 Kč je do výše 20,000.000,- Kč pohledávkou s právem na oddělené uspokojení z výtěžku prodeje movitých věcí, jež jsou uvedeny v soupisu movitého majetku označeném jako příloha č. 1 v zástavní smlouvě ze dne 2. října 1997, který je jako nedílná součást k rozsudku připojen; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že v řízení „pod sp. zn. 27 K 54/98“ byl Krajským soudem v Ústí nad Labem prohlášen konkurs na majetek I. Ch., a. s. Podáním ze dne 7. září 1998 přihlásil žalobce do konkursu vedeného na majetek druhé úpadkyně pohledávku ve výši 73,141.323,60 Kč s právem na oddělené uspokojení „na movitých věcech“ ve vlastnictví druhé úpadkyně; správce konkursní podstaty tuto pohledávku uznal do výše 61,379.667,30 Kč, ve zbývající části 11,475.300,- Kč a co do práva na oddělené uspokojení ji popřel. Na základě důkazů provedených v odvolacím řízení dále odvolací soud zjistil, že dle smlouvy o finanční pomoci ze dne 8. září 1997 se I., a. s (dále též jen „první úpadkyně“) zavázala poskytnout druhé úpadkyni finanční výpomoc tak, že za ni bude hradit kupní ceny za suroviny do celkové výše 50,000.000,- Kč. Následně dne 2. října 1997 úpadkyně uzavřely zástavní smlouvu za účelem zajištění „již existujících a budoucích pohledávek“ do maximální výše 20,000.000,- Kč, přičemž zástavou byly movité věci uvedené v příloze č. 1 zástavní smlouvy. V čl. II. bodu 5 citované zástavní smlouvy se dohodly, že zástavce je povinen předat movité věci, jež jsou předmětem zástavy, zástavnímu věřiteli. V čl. IV. bodu 3 bylo dále dohodnuto, že zástavní věřitel je oprávněn po dobu trvání zástavního práva nakládat se zastavenými movitými věcmi ve stejném rozsahu jako jejich vlastník. Dle protokolu o předání movitých věcí do užívání ze dne 2. října 1997 druhá úpadkyně předala první úpadkyni věci, jež byly předmětem zástavy, a smlouvou o užívání zastavených věcí z téhož data první úpadkyně přenechala druhé úpadkyni předmět zástavy do užívání. V situaci, kdy se strany zástavní smlouvy dohodly na protokolárním odevzdání zastavených věcí zástavnímu věřiteli (viz protokol o předání movitých věcí ze dne 2. října 1997), odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - uzavřel, že zástavní právo k movitým věcem vzniklo. V této souvislosti akcentoval, že občanský zákoník nestanoví, co se rozumí termínem „odevzdání věci zástavnímu věřiteli“; vyšel proto z úpravy nejbližší, obsažené v ustanovení § 133 odst. 1 obč. zák., podle které převádí-li se movitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví převzetím věci, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak. Připouští-li občanský zákoník „pro okamžik nabytí vlastnického práva“ kromě fyzického převzetí věci také jinou dohodu účastníků, potom je taková dohoda - podle názoru odvolacího soudu - možná i „v zástavní smlouvě ohledně zastavení movitých věcí“. Přitom na vzniku zástavního práva k movitým věcem ničeho nemění ani skutečnost, že poté, co zástavní věřitel zastavené věci „protokolárně“ převzal, je přenechal zástavnímu dlužníku do užívání. K výhradě žalovaného, podle níž některé věci, na kterých „bylo zřízeno zástavní právo“, nemá žalovaný sepsány v soupisu majetku konkursní podstaty, odvolací soud doplnil, že právo na oddělené uspokojení bude realizováno jen v rozsahu, v jakém budou věci, jež jsou vskutku zapsány v soupisu v konkursní podstaty, zpeněženy. Proti rozhodnutí odvolacího soudu (v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé) podal žalovaný dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o vzniku zástavního práva k movitým věcem. Vzhledem k předmětu zástavy, jímž měl být komplet vnitřního vybavení výrobního areálu druhé úpadkyně nezbytný k zajištění výroby, mohlo zástavní právo k movitým věcem vzniknout pouze tehdy, byly-li tyto movité věci odevzdány zástavnímu věřiteli. V daném případě se tak ale nestalo a „věci“ nadále zůstaly v držení druhé úpadkyně, která s nimi podnikala. Žalobcem tvrzené odevzdání věcí (nezbytné ke vzniku zástavního práva) proběhlo pouze „symbolicky“, když ani z protokolu o předání zastavených věcí