3 Tdo 1266/2018 – Nejvyšší soud

3 Tdo 1266/2018-57 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2019 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných P. J., nar. XY, bytem XY, XY, I. M., nar. XY, bytem XY, XY, XY, Nizozemí, a H. Š., nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 61 To 193/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 136/2013, takto: I. Podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 61 To 193/2017, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 6 T 136/2013, v částech, vztahujících se k obviněným P. J., I. M. a H. Š., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 6 T 136/2013, byly obviněné P. J., I. M. a H. Š. (a dále obviněné M. R. a D. Š.) podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěny obžaloby pro jednání, jímž měly spáchat trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 260 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona č. 140/1961 Sb., neboť skutek uvedený v obžalobě není trestným činem. O odvolání státního zástupce proti předmětnému rozsudku podaném v neprospěch obviněných rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 61 To 193/2017, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním podaným v neprospěch obviněných, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu ve spojení s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V dovolání shrnul předchozí průběh trestního řízení a poukázal na to, že důvodem zprošťujícího výroku nalézacího soudu byl právní závěr, že soud v jednání obviněných neshledal existenci materiálního znaku trestného činu ve smyslu § 3 trestního zákona, neboť vyhodnotil stupeň společenské nebezpečnosti jejich jednání jako nepatrný. Nepatrnou společenskou nebezpečnost soud odůvodnil tím, že obviněné se předmětného jednání dopustily ve velice mladém věku, protože chtěly někam patřit, někomu vyhovět či zaujmout, a prakticky ze své pozice nemohly veřejné mínění v zásadě nijak ovlivnit. Z motivace obviněných ve vztahu k P. J. a H. Š. navíc dovodil absenci zavinění ve formě alespoň nepřímého úmyslu. Odvolací soud zamítl odvolání státní zástupkyně, aniž by se řádně zabýval její přiléhavou argumentací. S rozhodnutím odvolacího soudu se dovolatel neztotožňuje. Nalézací soud učinil jednoznačný závěr, že hnutí Resistance Women Unity (RWU), prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, a je hnutím ve smyslu § 260 odst. 1 trestního zákona. Obviněné se trestného činu dopustily veřejným propagováním neonacistického hnutí RWU, jež byla uskutečňována zcela otevřeně na společensky velmi exponovaných místech, konkrétně na významných náměstích a přilehlých bulvárech největších měst republiky, formou vystavování transparentů s názvem hnutí RWU, a to v bezprostřední souvislosti s nenávistnými projevy pronesenými jménem tohoto hnutí samostatně stíhanou L. K. Stran posouzení skutečné míry společenské nebezpečnosti odkázal dovolatel na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10, které se týkalo skutkově velmi podobné věci. Dovolatel uvedl, že v České republice je uplatňována právní koncepce tzv. perfekcionalistického liberalismu, podle něhož jsou zakázané projevy intolerance škodlivé již tím, že byly proneseny, aniž by měly jakýkoli vliv na jednání dalších nezúčastněných osob. Dále poznamenal, že obviněné I. M. bylo v době činu 22 let, obviněné H. Š. 28 let a obviněné P. J. 19 let, jednalo se tedy o dospělé osoby. Úvaha soudu o nezpůsobilosti jejich jednání podstatněji ovlivnit své okolí není podle dovolatele namístě, neboť si lze jen stěží představit způsob propagace neonacistického hnutí, který by byl více efektivní než způsob, jaký zvolily obviněné. Nalézací soud podle dovolatele rovněž pochybil, když nekriticky přijal část výpovědí obviněných ohledně jejich údajných pohnutek k držení závadových transparentů. O pravých pohnutkách obviněných přitom svědčí právě charakter jejich jednání. K tomu poukázal na závěry Ústavního soudu v citovaném nálezu, podle nichž, pokud určitá osoba drží v průvodu transparenty odkazující na neonacistické hnutí, nelze toto chování hodnotit jinak, než že se tím hlásí k tomuto hnutí, včetně jeho nosných myšlenek, a tím ho propaguje. Nalézací soud rovněž pochybil tím, že se nezabýval ani otázkou, zda obviněné in eventum nemohly žalovaným jednáním naplnit jinou do úvahy přicházející skutkovou podstatu trestného činu, například ve smyslu § 261 trestního zákona. Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 61 To 193/2017, v části, vztahující se k obviněným I. M., H. Š. a P. J., a aby ve vztahu k jmenovaným obviněným zrušil i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 6 T 136/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 trestního řádu a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření obviněným. Obviněné se k dovolání vyjádřily prostřednictvím obhájce. Obhájce uvedl, že dovolatel omezil své výhrady pouze na část žalovaného jednání obviněných, která se týkala jejich účasti na veřejných shromážděních. Podle obhájce není pravda, že by nalézací soud dospěl k jednoznačnému závěru o tom, že by hnutí RWU bylo nutno považovat za hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka ve smyslu příslušné skutkové podstaty trestného činu. Poukázal přitom na závěry znaleckého posudku. Obhájce souhlasí s názorem odvolacího soudu, že nikoli z každé účasti osob na demonstracích lze dovodit trestněprávní odpovědnost. Z účastníků předmětných demonstrací byly stíhány pouze ty osoby, které nesly transparenty propagující hnutí Národní odpor. Obhájce dále uvedl, že pokud obviněné na demonstracích vůbec svou afinitu jakkoli prezentovaly, činily tak jedině vůči hnutí RWU. Toto hnutí přitom ani znalecký ústav ani nalézací soud za hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka nepovažují. Zdůraznil, že obviněná M. nesla transparent RWU dvakrát, obviněná J. jednou a obviněná Š. nesla v jednom případě prapor s nápisem RWU. Všech shromáždění se účastnil velký počet policistů, aniž by kdokoli z nich projevil názor, že se účastníci dopouštějí porušení zákona. Dovolatelem citovanou judikaturu nepovažuje obhájce za přiléhavou, neboť se týká osob, které nesly transparenty hnutí Národní odpor. Obhájce dále zdůraznil, že od spáchání skutků uplynula doba přibližně deseti let, obviněné se za tu dobu neradikalizovaly, hnutí RWU se rozpadlo a obviněné žijí řádným životem a trestné činnosti se nedopouštějí. Trestní stíhání proto považuje za politickou objednávku exekutivy, kterou justice zcela správně odmítla a dovodila, že společenská nebezpečnost žalovaných skutků je zcela nepatrná. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 1 písm. b) trestního řádu, jímž byly obviněné zproštěny obžaloby. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význ