3 Tdo 1585/2010 — Nejvyšší soud

3 Tdo 1585/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:16. 3. 2011 Spisová značka:3 Tdo 1585/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1585.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Obecné ohrožení Dotčené předpisy:§ 180 odst. 1,2 písm. b) tr. zák. § 180 odst. 3 písm. a) tr. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:11. 7. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 1585/2010-33U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. března 2011 o dovolání podaném Ing. M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 61/2010 ze dne 28. července 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 5 T 27/2006, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Opavě sp. zn. 5 T 27/2006 ze dne 16. 9. 2009 byl dovolatel uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl dovolatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu R. H. a bylo též rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody. O odvolání Ing. M. P. (a R. H.) proti výše uvedenému rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem sp. zn. 4 To 61/2010 ze dne 28. července 2010 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu (dále jen tr. ř.) z podnětu podaných odvolání zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal Ing. M. P. vinným trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl dovolatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu R. H. a o vznesených nárocích na náhradu škody. Proti tomuto rozsudku podal Ing. M. P. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že odvolací soud stanovil jako spornou otázku, kdo elektrické vedení do stánků instaloval, užíval ho a zejména, kdo měl povinnost provádět revize. Poukázal na zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, v tehdy platném znění (dále jen zákon o požární ochraně), konkrétně na § 2 odst. 2 citovaného zákona, podle kterého právnické osoby a podnikající fyzické osoby plní povinnosti na úseku požární ochrany ve všech prostorách, které užívají k provozování činnosti, přičemž za plnění povinností na úseku požární ochrany u právnických osob odpovídá statutární orgán a u podnikajících fyzických osob tyto osoby nebo jejich odpovědný zástupce. Provozuje-li činnost v prostorách více právnických osob nebo podnikajících fyzických osob, plní povinnosti na úseku požární ochrany na místech, která užívají společně, vlastník těchto prostor, není-li smlouvou mezi nimi sjednáno jinak. Součástí smlouvy musí být i určení osoby odpovědné za plnění povinností na úseku požární ochrany. Dále poukázal na § 6 odst. 1 písm. c) zákona o požární ochraně, který stanoví, že právnické osoby a podnikající fyzické osoby provozující činnosti se zvýšeným požárním nebezpečím a s vysokým požárním nebezpečím jsou dále povinny zajišťovat údržbu, kontroly a opravy technických a technologických zařízení způsobem a ve lhůtách stanovených podmínkami požární bezpečnosti nebo výrobcem zařízení. To s tím, že užíval předmětné prostory jako podnájemce na základě Smlouvy o podnájmu nebytových prostor ze dne 10. 1. 2002 uzavřené s nájemcem prostor Zemskou správcovskou společností, a. s., přičemž se na základě Všeobecných podmínek ke smlouvě a Provozního řádu, které byly přílohou uvedené smlouvy, zavázal dodržovat veškeré právní předpisy a normy vztahující se k prováděné činnosti a byl dále povinen dbát na to, aby byly dodrženy předpisy na ochranu zdraví a protipožární předpisy. Uvedl, že při své podnikatelské činnosti využíval prodejní stánek uvnitř budovy, přičemž tento stánek nebyl nijak stavebně oddělen od ostatních prostor budovy, které užívali ostatní podnájemci k provozování své podnikatelské činnosti, všichni tak užívali jeden společný nebytový prostor ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o požární ochraně. Dále zdůraznil, že ze Smlouvy o podnájmu nebytových prostor uzavřené jím jako podnájemcem nevyplývá, že by mezi účastníky došlo k přenesení povinností na úseku požární ochrany z nájemce na podnájemce, to i s tím, že z ustanovení § 2 odst. 2 zákona o požární ochraně navíc vyplývá, že v případě společných prostor odpovídá za plnění povinností na úseku požární ochrany vlastník nemovitosti, avšak tento není účastníkem smlouvy o podnájmu, a bylo by tedy nutné doložit i postoupení těchto povinností z vlastníka na nájemce, neboť nájemce nemůže platně převést víc práv a povinností, než má sám. V další části dovolání Ing. M. P. uvedl, že se soudy nedostatečně zabývaly skutečností, zda jeho činnost splňuje podmínky § 4 odst. 2 písm. h) zákona o požární ochraně, když budova slouží k provozování obchodu a dále slouží ke shromažďování většího počtu osob, přičemž v tomto posouzení vycházel z dodatku k odbornému vyjádření Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje ze dne 18. 5. 2005, aniž by tuto činnost hodnotil ve vztahu k ustanovením k § 3 písm. e) a písm. f) vyhl. MMR ČR č. 137/1998 Sb. Podle názoru dovolatele se na něj nevztahují povinnosti uvedené v § 6 zákona o požární ochraně. V souvislosti s vlastnictvím předmětných kabelů dovolatel uvedl, že provádět jejich revize byl povinen vlastník nemovitosti, jak vyplývá z výpovědi svědka M. a znalce Antonína Gelnara. Vyloučeno je dle jeho názoru i souběžné pachatelství se spoluobviněnou H. Z výpovědi svědků dle jeho názoru jasně vyplývá, že předmětné kabely byly nainstalovány ještě předtím, než začal stánek užívat. Současně neprovedení revize nemůže být porušením důležité povinnosti ve smyslu § 180 odst. 2 písm. b) tr. zák., protože porušení této povinnosti nemá za následek vznik bezprostředního ohrožení a neprovedení revize nebylo příčinou vzniku požáru. Z výpovědi experta Hasičského záchranného sboru České republiky M. vyplynulo, že nelze stanovit, zda příčinou zkratu v kabelu a následného požáru bylo jeho přetížení či mechanické poškození. Dovolatel dospěl k závěru, že mezi neprovedením revize a vznikem požáru není příčinná souvislost. Dále poukázal na skutečnost, že dle vyjádření Ing. T. a svědka M. neměli nájemci jinou možnost napájení svých stánků než pomocí prodlužovacích kabelů, lze tedy přinejmenším spatřovat spoluzavinění vlastníka budovy. Napadenému rozhodnutí tedy vytkl, že spočívá na nesprávném právním posouzení, když soud dospěl k právnímu závěru, že porušení povinnosti provádět revize je porušením důležité povinnosti ve smyslu ust. § 180 odst. 2 písm. b) tr. zák. a že porušení této povinnosti je v příčinné povinnosti se vznikem požáru. Za nesprávné právní posouzení pak dovolatel označil i aplikaci ustanovení § 134a odst. 1 písm. c) zák. č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (dále jen zákoníku práce), neboť vztah vlastníka objektu a nájemce a podnájemce části objektu není pracovně právním vztahem a ustanovení zákoníku práce se proto na tento vztah nevztahují. Odůvodnění předmětného rozhodnutí odvolacího soudu označil za nelogické s tím, že samotná skutečnost, že podnikatel vykonává svou činnost prostřednictvím zaměstnanců, nemůže být rozhodující pro posouzení trestní odpovědnosti. S ohledem na výše uvedené proto závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „dle ustanovení § 265k ve spojení s ustanovením § 265m tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 4 To 61/2010, a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 9. 2009, čj. 5 T 27/2006-776, zrušil a sám rozhodl ve věci tak, že se obžalovaný dle ustanovení § 226 písm. c) tr. ř. zprošťuje obžaloby v celém rozsahu.“ K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen