3 Tdo 226/2005 — Nejvyšší soud

3 Tdo 226/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 4. 2005 Spisová značka:3 Tdo 226/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.226.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 226/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2005 o dovolání podaném obviněným B. F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 7 To 124/04, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3, pod sp. zn. 15 T 130/2003, t a k t o : I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 7 To 124/04, z r u š u j e . Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. II. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný B. F., b e r e d o v a z b y , a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. 15 T 130/2003, byl obviněný B. F. uznán vinným pod body 1) – 3) pokračujícím trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., v bodech ad 1), 2) ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák. , který po skutkové stránce spočíval v tom, že 1) „dne 9. 9. 2001 kolem 12.30 hod. v P. společně s již odsouzeným R. P., a s dalším neztotožněným mužem v prodejně C.-T. požadovali po zaměstnanci prodejny F. K., vydání peněz, přičemž obž. F. mířil na F. K. pistolí, neztotožněný muž hlídal u dveří a ods. R. P. vnikl za pult, kde odcizil bankovky, kupony do mobilních telefonů a stravenky vše v hodnotě 82.000,- Kč, následně ods. P. rozbil F. K. mobilní telefon zn. Alcatel v hodnotě 2.300,- Kč aby nemohl přivolat pomoc, vzali mu klíče a zamkli ho v prodejně, ze které utekli a odcizené věci a peníze si ponechali pro vlastní potřebu“, 2) „dne 15. 10. 2001 v 17.38 hod. v P. T. v prodejně mobilních telefonů společně s dosud neztotožněnou spolupachatelkou za použití expanzní plynové pistole zn. Alfa, model 4, ráže 9 mm Knall, požadoval na prodavačce B. K. vydání tržby se slovy „dej sem tržbu“ a poté co poškozená stiskla signalizační tlačítko utekla neztotožněná spolupachatelka a následně i obž. F., aniž by cokoliv z prodejny odcizili“, 3) „dne 16. 10. 2001 ve 21.39 hod. v P., ul. B. v prodejně B. a t. za použití expanzní plynové pistole zn. Alfa, model 4, ráže 9 mm Knall vyzval prodavače A. B. k vydání dobíjecích kuponů do mobilních telefonů, které si převzal a požadoval i peníze z pokladny, což se mu nepodařilo, takže z prodejny utekl jen s kupony v hodnotě 10.430,- Kč, ke škodě majitele prodejny D. F.“, přičemž se uvedených jednání dopustil poté, co byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 29 T 176/97 ze dne 3. 4. 1998 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 230/98 ze dne 17. 6. 1998 uznán vinným trestným činem vydírání dle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání dvou a půl let, který vykonal dne 25. 12. 1999. Za tento trestný čin byl obviněný podle § 234 odst. 1 tr. zák. za užití ustanovení § 42 odst. 1 tr. zák. a § 37a tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanáct) let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 37a tr. zák. byl zrušen celý výrok o vině a trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 1 T 139/2001 ze dne 22. 1. 2002, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2002, pod sp. zn. 67 To 93/2002, o pokračujícím trestném činu loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zák. dílem spáchaným ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák., jakož i další výroky, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit pojišťovně U. a. s. se sídlem P., B. částku 40.000,- Kč, spolu s 2% úrokem počínaje dnem 5. 11. 2003. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 7 To 124/04, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že obviněného B. F. a uznal vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle § 41 odst. 1 tr. zák, když „dne 9. 9. 2001 kolem 12.30 hod. v P., S. společně s již odsouzeným R. P., a s dalším neztotožněným mužem v prodejně C.-T. požadovali po zaměstnanci prodejny F. K., vydání peněz, přičemž obžalovaný F. mířil na F. K. pistolí, neztotožněný muž hlídal u dveří a odsouzený R. P. vnikl za pult, kde odcizil bankovky, kupony do mobilních telefonů a stravenky, vše v hodnotě 82.000,- Kč a následně odsouzený P. rozbil F. K. mobilní telefon zn. Alcatel v hodnotě 2.300,- Kč, aby nemohl přivolat pomoc, vzali mu klíče a zamkli ho v prodejně, z které utekli a odcizené věci a peníze si ponechali pro vlastní potřeby, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 4. 1998, sp. zn. 29 T 176/97 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. 8 To 230/98 uznán vinným spácháním trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, který vykonal dne 25. 12. 1999.“ Za tento trestný čin pak byl obviněný podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) let, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 1 T 139/2001, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost, aby nahradil poškozenému - pojišťovně U., a. s. se sídlem v P., B. škodu ve výši 40.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 7. 11. 2003. Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 7 To 124/04, podal obviněný následně dovolání, kterým tento rozsudek napadl ve všech jeho výrocích. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel konstatoval, že soud prvního stupně jeho jednání správně posuzoval jako pokračující trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Současně však namítl, že soud při svém rozhodování pochybil v tom, že pokračoval v jeho trestním stíhání a vydal ve věci rozsudek, aniž vzal v úvahu, že dovolatelovo trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 1 T 139/2001, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 67 To 93/2002. Všechny jednotlivé dílčí útoky byly přitom spáchány před účinností novely trestního zákona provedené zákonem č. 265/2001 Sb., tj. před datem 1. 1. 2002 (konkrétně dne 9. 9. 2001, 15. 10. 2001 a 16. 11. 2001). Z tohoto podle dovolatele vyplývá, že soud prvního stupně neměl retroaktivně použít § 37a tr. zák., neboť toto ustanovení v době spáchání činu trestní zákon neobsahoval. Dovolatel dále zdůraznil, že podle zákonné úpravy účinné do 31. 12. 2001 bylo možno pokračovat v řízení o zbylém dílčím útoku pokračujícího trestného činu pouze za předpokladu, že původní pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno cestou mimořádných opravných prostředků. Odvolací soud tudíž rozhodl správně, když napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Při svém vlastním rozhodování pak vycházel z ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř., že skutkem se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Z tohoto důvodu neakceptoval dovolatelův právní názor, že by mělo být trestní stíhání zastaveno s ohledem na to, že jeho trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu. Pokud v dané souvislosti odvolací soud odkázal na obsah ustanovení § 11 odst. 2 tr. ř., bylo by jeho užití podle dovolatele možné jen za předpokladu, že by ke spáchání inkriminovaného jednání