3 Tdo 226/2014 — Nejvyšší soud

3 Tdo 226/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:2. 4. 2014 Spisová značka:3 Tdo 226/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.226.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zanedbání povinné výživy Dotčené předpisy:§ 196 odst. 1 tr. zákoník Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:15. 5. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.7.2014IV.ÚS 2390/14JUDr. Vlasta Formánkováodmítnuto27.5.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 226/2014-35 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. dubna 2014 o dovolání, které podal obviněný T. R. jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 14/2013, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného T. R. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 2 T 14/2013, byl obviněný T. R. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „v době od měsíce května 2012 do měsíce listopadu 2012 včetně, vyjma měsíců června a července 2012, kdy uhradil vždy částku ve výši 4.000,- Kč, a měsíců září a listopadu 2012, kdy uhradil vždy částku ve výši 1.000,- Kč, v P., ani jinde vědomě řádně neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost ke své nezl. dceři ve výši 6.500,- Kč měsíčně a ke svému nezl. synovi ve výši 5.500,- Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky nezletilých J. R., jak mu vyplývá přímo ze zákona o rodině, a tomuto bylo i stanoveno rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 11 Nc 109/2010, který nabyl právní moci dne 11. 10. 2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 30 Co 115/2011, a za předmětné období dluží na výživném částku v celkové výši 74.000,- Kč“. Za to byl obviněný odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla současně stanovena zvláštní podmínka osvědčení spočívající v povinnosti obviněného, aby ve zkušební době řádně platil běžné výživné a podle svých sil zaplatil dlužné výživné. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 2 T 14/2013, podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků rozsudku. O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 5 To 277/2013, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného T. R. uznal vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že „v době od měsíce května 2012 do měsíce listopadu 2012 včetně - vyjma toho, že v měsících červnu a červenci 2012 poukázal k rukám matky dětí vždy 4.000 Kč a v měsících září a listopadu 2012 poukázal vždy k rukám matky dětí vždy 1.000 Kč - v P. ani jinde řádně neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost ke své nezletilé dceři ve výši 6.500 Kč měsíčně a ke svému nezletilému synovi ve výši 5.500 Kč měsíčně, splatných vždy každého patnáctého dne v měsíci předem k rukám matky nezletilých J. R., jak mu vyplývá přímo ze zákona o rodině, a jak mu bylo i stanoveno rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 11 Nc 109/2010, který nabyl právní moci dne 11. 10. 2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 30 Co 115/2011, a za předmětné období dluží na výživném částku v celkové výši 74.000 Kč, přičemž reálně byl schopen a mohl výdělečnou činností dosáhnout takového měsíčního příjmu, který by mu opatrovnickým soudem stanovené výživné na obě děti umožnil řádně platit, aniž by při tom sám trpěl nouzí, nečinil tak však z důvodu své vyhraněné nevůle na děti přispívat k rukám jejich matky“. Za to byl obviněný odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení, aby podle svých sil zaplatil k rukám matky nezletilých J. R. dlužné výživné. II. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 5 To 277/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 552 – 553), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) r. ř., s tím, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 2 T 14/2013 (v textu dovolání na straně 2 je nesprávně uvedeno datum rozsudku 13. 5. 2013 a sp. zn. rozsudku 2 T 13/2013), spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině. Uplatněný důvod dovolání spatřuje obviněný konkrétně v tom, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, je podle jeho názoru popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění tak, že rozhodně nevykazuje všechny zákonné znaky přečinu zanedbání povinné výživy. Navíc je v rozporu s ustálenou judikaturou. Městský soud v Praze, který projednával odvolání, neodstranil uvedenou vadu rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli tak měl a mohl učinit, a namísto toho zamítl důvodně podané odvolání. Současně má obviněný za to, že rozsudek odvolacího soudu nebyl řádně doručen, a to ani obhájci, a proto nemohl nabýt právní moci. Obhájci byl doručen až 11. 12. 2013 poté, co soud požádal o jeho zaslání, když zjistil, že rozsudek je evidovaný jako pravomocný. Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 5 To 277/2013, a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek. Dále obviněný učinil alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud buď podle § 2651 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, že stíhaný skutek nebyl trestným činem, nebo aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolání obviněného je velmi stručné a v podstatě neobsahuje žádné konkrétní argumenty, které by souvisely s jím obecně uvedenými námitkami a tyto nějakým způsobem podpořily. Za námitku pod jím uplatněné dovolací důvody podřaditelnou pak státní zástupce označil tu, v rámci níž obviněný namítl, že skutek, z jehož spáchání byl uznán vinným, je podle něj popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění tak, že nevykazuje všechny zákonné znaky přečinu zanedbání povinné výživy, tedy že v případě jemu za vinu kladeného jednání tak, jak toto bylo zjištěno soudy, nejde vůbec o trestný čin. Uvedenou námitku však shledal neopodstatněnou s tím, že lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu nalézacího a zejména pak na odůvodnění rozsudku soudu odvolacího, kde jsou přesně a poměrně obsáhle uvedeny důvody, důkazy a skutečnosti, které byly zjištěny a prokázány a které tedy vedly soudy k rozhodnutí o vině obviněného. Připustil, že výše výživného, kterou měl obviněný hradit, byla na běžné poměry nadstandardní, nicméně sídlí skutkový závěr soudů, že neplnění vyživovací povinnosti obviněným ke dvěma nezletilým dětem v celkové výši 12.000,- Kč měsíčně nebylo způsobeno jeho objektivní neschopností takto stanovené povinnosti dostát, nýbrž výhradně subjektivními faktory, které byly zcela v jeho dispozici. Dále státní zástupce uvedl, že v rámci rozhodování o trestném činu zanedbání povinné výživy musí soud při posuzování otázky, v jaké výši byl obviněný schopen plnit vyživovací povinnost, mimo jiné brát zřetel na všechna potřebná hlediska včetně tohoto, zda obviněný v předmětném období fa