3 Tdo 23/2016 — Nejvyšší soud

3 Tdo 23/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:3. 2. 2016 Spisová značka:3 Tdo 23/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.23.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky Dotčené předpisy:§ 341 odst. 1 tr. zákoník Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:20. 4. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 25.5.2016I.ÚS 1696/16JUDr. Kateřina Šimáčkováodmítnuto7.6.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 23/2016-25 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl dne 3. 2. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněnou T. H. L. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2015, č. j. 7 To 152/2015-95, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 T 214/2014, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2015, č. j. 15 T 214/2014-67, byla obviněná T. H. L. T. uznána vinnou přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) za jednání, které mělo spočívat v tom, že „dne 9. 11. 2011 v O. – M. O. na P. náměstí v sídle Úřadu městského obvodu M. O. a P., oddělení matriky, po předchozí domluvě s L. T., vůči němuž bylo rozhodnuto o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání, vědomě v zištném úmyslu, ačkoli věděla, že L. T. není biologickým otcem dítěte, v rámci souhlasného prohlášení rodičů ve smyslu § 52 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, v rozporu se skutečností uvedla, že otcem jejího dítěte M. L. T., je L. T., na základě čehož byl tento zapsán do rodného listu dítěte jako otec, čímž uvedla pracovníky matriky Úřadu městského obvodu M. O. a P. v omyl, a tímto jednáním způsobila vážnou újmu na právech nezletilého dítěte M. L. T. a neznámému biologickému otci dítěte, zakotvených v Úmluvě o právech dítěte, zejména v ust. čl. 8 odst. 1, čl. 9 odst. 3, čl. 14 odst. 2 a čl. 16 odst. 1, která vstoupila v České republice v platnost dne 6. 2. 1992 a byla publikována ve sbírce zákonů pod č. 104/1991 Sb.“ Za to byla obviněná podle § 181 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. K odvolání obviněné rozhodl Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 15. 7. 2015, č. j. 7 To 152/2015-95, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté obviněnou nově uznal vinnou přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 tr. zákoníku na částečně pozměněném skutkovém základě, že „dne 9. 11. 2011, v O.– M. O., na P. náměstí, v sídle Úřadu městského obvodu M. O. a P., oddělení matriky, po předchozí domluvě s L. T., vůči němuž bylo rozhodnuto o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání, s cílem umožnit dítěti M. L. T., získání státního občanství České republiky, ačkoliv věděla, že L. T. není biologickým otcem dítěte, v rámci souhlasného prohlášení rodičů ve smyslu § 52 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, v rozporu se skutečností uvedla, že otcem jejího dítěte M. L. T. je L. T., na základě čehož byl tento zapsán do rodného listu dítěte jako otec a tím došlo k nabytí státního občanství České republiky pro M. L. T., ve smyslu § 3 písm. a) zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, v platném znění, přičemž si byla vědoma skutečnosti, že toto prohlášení se nezakládá na pravdě, čímž došlo k legalizaci pobytu cizince na území České republiky v rozporu s ustanovením § 88 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v platném znění, a zároveň ke vzniku možnosti pro obžalovanou získat trvalý pobyt na území České republiky ve smyslu § 87h odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v platném znění.“ Za to obviněné podle § 341 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon jí podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 15. 7. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.). Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná T. H. L. T. následně dovolání, v němž uplatnila důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) předně uvedla, že v řízení před soudy prvního a druhého stupně došlo k porušení jejích základních práv, zejména práva zakotveného v čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle nějž má být každému, kdo je obviněn z trestného činu, umožněno, aby se neprodleně v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámil s povahou a důvodem obvinění proti němu. V dané souvislosti namítla, že již soud prvního stupně změnil popis skutku oproti návrhu státního zástupce na potrestání do té míry, že jeho postup nebylo možno chápat jako nestranné rozhodování o její vině či nevině. Další překvapivé rozhodnutí pak vydal soud odvolací, když opět nepředvídatelně vymezil popis skutku v podstatných znacích zcela jinak a navíc jej nově kvalifikoval jako přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 tr. zákoníku. Dosavadní obhajobu dovolatelky (včetně důkazních návrhů), směřující k jiným skutkovým okolnostem, než které jsou nakonec obsaženy v napadeném výroku o vině, tím v konečném důsledku učinil zcela zbytečnou a bezpředmětnou. V další části dovolání obviněná namítla, že skutek popsaný ve výroku o vině napadeného rozsudku nemohl být právně posouzen jako přečin podle § 341 odst. 1 tr. zákoníku vzhledem k absenci „úmyslu získat neoprávněný prospěch“ v jejím jednání, který je obligatorním zákonným znakem skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Soud druhého stupně podle názoru dovolatelky naplnění tohoto znaku nesprávně shledal ve vzniku její možnosti získat trvalý pobyt na území České republiky ve smyslu § 87h odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., když pominul, že „vznik možnosti získat trvalý pobyt“ nelze ztotožňovat s „úmyslem získat trvalý pobyt“ jako neoprávněný prospěch. O trvalý pobyt na území České republiky přitom nikdy nežádala a ani soud netvrdí, že by to měla v úmyslu. Za spornou pak dovolatelka považuje také otázku neoprávněného pobytu její dcery na území České republiky, k němuž mělo dojít tím, že získala státní občanství České republiky. V této souvislosti uvedla, že neexistuje žádný právní předpis, podle nějž lze pobyt občana České republiky na jejím území označit za neoprávněný. Pokud tak odvolací soud učinil, jeho závěr je v rozporu s čl. 14 Listiny základních práv a svobod. Na základě shora konstatovaných důvodů obviněná závěrem dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2015, č. j. 7 To 152/2015-95, a věc tomuto soudu „vrátil“ k novému projednání a rozhodnutí. K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupkyně“), která předně uvedla, že rozsudek odvolacího soudu za překvapivé rozhodnutí ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu nepovažuje. Má zato, že v rámci nového vymezení jednání dovolatelky ve výroku o vině nedošlo k porušení zásady totožnosti skutku, neboť ta byla v posuzované trestní věci po celou dobu řízení udržována zachováním totožnosti jednání. Pozměněný následek pak v odvolacím řízení nebylo nutno prokazovat dalšími důkazy, když jej bylo možné dovodit z platných právních předpisů. Soudu druhého stupně tak nic nebránilo ani ve změně právního posouzení skutku. Na tuto alternativu výsledku řízení navíc obviněnou předem upozornil, takže její právo na obhajobu v žádném směru neporušil. Kromě toho ji uznal vinnou mírněji trestným činem při respektu k zásadě zákazu reformace in peius. Důvodnými neshledala státní zástupkyně ani výhrady obviněné vůči právnímu posouzení skutku jako přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 tr. zákoníku. Připomněla, že odvolací soud při ní vycházel z ustálené judikatury Nej