3 Tdo 231/2017 — Nejvyšší soud

3 Tdo 231/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř. Datum rozhodnutí:22. 3. 2017 Spisová značka:3 Tdo 231/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.231.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Kázeňské potrestání Ne bis in idem Totožnost skutku Trest Dotčené předpisy:§ 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. čl. 10 předpisu č. 1/1993Sb. § 28 odst. 1 předpisu č. 169/1999Sb. § 28 odst. 3 písm. a) předpisu č. 169/1999Sb. § 18 odst. 1,5 předpisu č. 169/1999Sb. § 25 odst. 2 předpisu č. 345/1999Sb. § 55 odst. 2 předpisu č. 169/1999Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:6. 6. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 231/2017-28 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2017 o dovolání, které podal obviněný M. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 10 To 319/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 83/2016, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. K. odmítá. Odůvodnění I. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. 11 T 83/2016, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „v přesněji nezjištěných dnech od 1. 1. 2016 do 4. 3. 2016 jako odsouzený při výkonu trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 10 měsíců, uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Táboře čísla jednacího 3 T 120/2014-2393 ze dne 18. 2. 2015 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře čísla jednacího 14 To 108/2015-2468 ze dne 20. 5. 2015, který vykonával ve Věznici Odolov, okres Trutnov, během svého pracovního zařazení na vnějším nestřeženém pracovišti Věznice Odolov v dopravně recyklačním areálu společnosti Marius Pedersen a. s. v Rychnovku čp. 77, poté, co si nezjištěným způsobem opatřil funkční mobilní telefon a minimálně jednu SIM kartu společnosti Vodafone Czech Republic a. s., vědomě v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona číslo 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody, v platném znění, a vyhlášky číslo 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, v platném znění, tedy neoprávněně, přechovával tento nalezený mobilní telefon se SIM kartou na dosud nezjištěném místě a nedovoleně jej užil ke kontaktování M. D. nejméně v 10 případech telefonicky, ve 20 případech prostřednictvím SMS zpráv, ve 2 případech kontaktoval na nezjištěném telefonním čísle svého známého R. L. s požadavkem na dobití kreditu, tomuto požadavku R. L. vyhověl a kredit mu ve dvou případech dobil v celkové částce 400 Kč“. Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. 11 T 83/2016, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 10 To 319/2016, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 10 To 319/2016, podal obviněný prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 131–132), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. s tím, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obviněný namítl, že se měl předmětného jednání dopustit při výkonu práce na třídící odpadní lince společnosti Marius Pederson, přičemž mu bylo pracovníkem prevence sděleno, že bude jeho provinění řešeno kázeňsky a bude podán návrh na kázeňský trest, stejně jako v případě jiných odsouzených ve stejné věznici, za stejné skutky. Následně byl potrestán kázeňským trestem 20 dnů celodenního umístění do uzavřeného oddělení. Je přesvědčen, že pokud by v jiných případech bylo potrestání za stejný skutek řešeno pouze kázeňsky, neměl by být jím páchaný stejný skutek posuzován jako závažné jednání proti účelu trestu. Je přesvědčen, že postup, při němž vězeňská služba sama posuzuje, které jednání je již závadné, a je třeba je projednat před soudem, a které je méně závažné, a stačí projednání ve věznici a kázeňský trest, naráží na zřejmou dvoukolejnost rozhodování o tomtéž činu, což je nepřípustné. Obviněný proto ve věci spatřuje porušení zásady subsidiarity trestní represe, a zejména pak zásady ne bis in idem – zákaz dvojího souzení a potrestání za týž čin ­skutek – ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práva a základních svobod a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., který brání trestnímu stíhání a odsouzení toho, proti němuž dřívější přestupkové řízení o témže skutku (činu) trestně právní povahy meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu, a to včetně blokového řízení. Má tedy za to, že pokud je Vězeňské službě ČR svěřena zákonem pravomoc trestat kázeňsky určitá provinění vězňů a vězeňská služba této své pravomoci jako orgán státu využije, je třeba na jí uložené tresty pohlížet jako na obdobné tresty uložené jinými orgány v rámci správního řízení. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení odvolacího soudu zrušil a dle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 14. 3. 2017, sp. zn. 1 NZO 157/2017. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitky považuje za zjevně neopodstatněné. Podané dovolání je doslovnou kopií odvolání dovolatele ze dne 3. 10. 2016 a státní zástupce se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že nebyla porušena zásada ne bis in idem a že nebyl důvod k užití § 12 odst. 2 tr. zákoníku. K námitce subsidiarity trestní represe uvedl, že v jednání dovolatele nelze nalézt žádný legitimní cíl souladný s právem (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13), neboť obviněný toliko nedovoleně komunikoval nikoliv se svou rodinou, nýbrž se svou bývalou přítelkyní, které byla tato komunikace nepříjemná, telefonáty ji obtěžovaly a z tohoto důvodu se obrátila na policii. Dále komunikoval se svým známým za účelem dobití kreditu. Žádný legitimní cíl souladný s právem neoznačuje ani samotný dovolatel. Státní zástupce rozsáhle poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu s tím, že na jejich podkladě lze učinit závěr, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných. Okolnosti konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelné, což však v projednávané věci splněno nebylo. Činem dovolatele je běžné nepovolené držení mobilního telefonu osobou nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody. Takové jednání je podle judikatury Nejvyššího soudu běžně považováno za trestné. Ve vztahu k námitkám obviněného stran porušení zásady ne bis in idem pak státní zástupce uvedl, že závěr učiněný soudem odvolacím považuje za správný, toliko má výhrady k judikatuře, kterou odvolací soud argumentoval (zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 397/2012), neboť tato byla překonána judikaturou novější, na kterou však odvolací soud nereagoval. Kázeňský trest udělený ředitelem věznice nemá podle jeho názoru trestní charakter, kdy i nejpřísnější kázeňské tresty jsou toliko změnou (zpřísněním) způsobu výkonu stávajícího trestu odnětí svobody a toto zpřísnění nemůže mít žádný přímý vliv na celkovou délku vykonávaného trestu, neboť ředitel české věznice není oprávněn původně uložený trest jakkoliv prodloužit. Vliv kázeňského trestu na celkovou délku trestu tak může být jen nepřímý. Proto ani případné kázeňské řízení nemůže v případě totožného skutku vytvořit překážku ne bis in idem pro následný trestní postih stejného skutku. Uvedený závěr vyslovil opakovně i Nejvyšší soud v rámci novější judikatury (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 309/2014; ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 584/2014; ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 587/2014). Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nej