3 Tdo 309/2014 — Nejvyšší soud

3 Tdo 309/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:16. 4. 2014 Spisová značka:3 Tdo 309/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.309.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Kázeňské potrestání Ne bis in idem Totožnost skutku Dotčené předpisy:§ 49 odst. 3 předpisu č. 169/1999Sb. § 28 odst. 1 předpisu č. 169/1999Sb. čl. 6 předpisu č. 209/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:C EU Zveřejněno na webu:16. 5. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 309/2014-30 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2014 o dovolání, která podali obvinění J. D. a P. V. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 13 To 309/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 170/2012, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněných J. D. a P. V. o d m í t a j í . O d ů v o d n ě n í : I. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 2 T 170/2012, byli obvinění J. D. a P. V. uznáni vinnými zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustili jednáním spočívajícím v tom, že „dne 19. 08. 2011 v době od 11:30 do 11:35 hodin, na cele oddělení „B1“ Věznice P., po předchozí slovní rozepři začal J. D. strkat do pošk. J. P., k němu se ihned přidal P. V., který poškozeného levou rukou chytil pod krkem do tzv. kravaty, stáhl jej na sebe a povalil na zem, pěstí pravé ruky udeřil poškozeného asi 15 silnými údery do obličejové části hlavy; J. D. během těchto úderů držel ležícího poškozeného za obě dolní končetiny a poté i on udeřil poškozeného dvakrát pěstí do hlavy, v dalším napadání jim zabránili až ostatní spoluodsouzení, přičemž po prvotním ošetření ve Věznici P. byl J. P. převezen do P. krajské nemocnice a.s. a následně na oddělení chirurgie Vězeňské nemocnice P. – P., kde bylo zjištěno, že poškozený utrpěl zlomeninu prvního bederního obratle L1, zlomeninu nosních kůstek a otřes mozku, s tímto zraněním byl poškozený hospitalizován od 19. 08. 2011 do 15. 11. 2011 a po celou tuto dobu byl omezen na běžném způsobu života spočívající zejména v nutnosti pobytu na lůžku a chůzí v omezeném rozsahu a pomocí berlí“. Za to byl obviněný P. V. odsouzen podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, a J. D. podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jejichž výkon byli oba obvinění podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. P., bytem Ř., K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici P. – P., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 2 T 170/2012, podali oba obvinění J. D. a P. V. odvolání zaměřená do výroků o vině i výroků o trestu. Odvolání podal též poškozený J. P., a to do výroku o náhradě škody. O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 13 To 309/2013, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obou obviněných a poškozeného J. P. zamítl jako nedůvodná. II. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 13 To 309/2013, podali obvinění prostřednictvím svých advokátů dovolání. Obviněný J. D. v rámci podaného dovolání (č. l. 437 – 441) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř., maje za to, že okresní soud se nedostatečně zabýval jednou ze základních zásad trestního řízení, a to zásadou „ne bis in idem“, i zásadou překážky „rei iudicatae“, tedy, že nikdo nesmí být dvakrát za stejný čin nejen odsouzen a potrestán, ale ani trestně stíhán, a i když navrhoval s ohledem na uvedenou zásadu zproštění obžaloby, resp. zastavení trestního stíhání, k nápravě nedošlo ani v odvolacím řízení rozhodnutím o odvolání, když bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku a v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl přitom dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (pravděpodobně nedopatřením uvedeno i písm. h/). Dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že za skutek, jímž měl naplnit znaky skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, byl ve věznici již kázeňsky potrestán, a to nejpřísnějším možným způsobem, jak bylo v řízení prokázáno záznamem o kázeňském přestupku a rozhodnutím o uložení kázeňského trestu, konkrétně 20 dny celodenního umístění do uzavřeného oddělení, přičemž byl i přemístěn do jiné věznice přísnějšího typu a byl přeřazen z první skupiny vnitřní diferenciace (PSVD) do třetí, což znemožní podmíněné propuštění z výkonu trestu či přeřazení do mírnějšího typu věznice. Důsledkem tohoto potrestání jsou i další zákazy a omezení, to vše za situace, kdy nebyl dříve po celou dobu výkonu trestu odnětí svobody kázeňsky trestán, ale naopak byl 12x kázeňsky odměněn. Byl tedy uznán vinným a odsouzen za tentýž skutek, který již byl dříve projednán, a o jeho potrestání bylo rozhodnuto ředitelem Věznice P., neboť se jedná o činy se stejnými rozhodnými znaky skutkové podstaty a trestní stíhání tak bylo nepřípustné. Totožnost skutku, ohledně něhož bylo rozhodnuto ve věznici a skutku, o němž bylo rozhodováno v trestním řízení, tedy byla zachována. Zásadu ne bis in idem ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je pak namístě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi správní delikty, tj. i na přestupky, neboť řízení o nich mají ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod charakter řízení o trestních obviněních. Proto i osobu, jejíž přestupkové (disciplinární) řízení pro určitý čin již meritorně skončilo rozhodnutím příslušného orgánu, není možné pro týž čin trestně stíhat a odsoudit ji, byť by byl nově tento čin kvalifikován jako trestný čin, zatímco v již skončeném přestupkovém řízení byl kvalifikován jako přestupek. K závěru, že řízení o kázeňském přestupku je řízením o trestním obvinění, zejména, jde-li o další omezení osobní svobody, dospěl Ústavní soud ČR v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/08. Obviněný v souvislosti s výkladem zásady „ne bis in idem“ poukazuje na aktuální judikaturu českých soudů i Evropského soudu pro lidská práva. Dovolací důvod podle písm. g) spatřuje pak obviněný i v nedostatcích skutkového charakteru, kdy uvádí, že soudy zjištěný skutkový stav věci není žádným trestným činem, neboť učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty jemu přisouzeného trestného činu. Doposud učiněná skutková zjištění nedosahují rozsahu, ale ani obsahu, který by vůbec umožnil bez pochybností zjištěný skutkový stav také právně posoudit, a doposud shromážděné důkazy neumožnily soudům dospět ke skutkovým zjištěním, k nimž nakonec dospěly a přijmout závěry tak, jak byly v napadeném rozhodnutí obsaženy. Obviněný dále namítl, že orgány činnými v trestním řízení nebyly shromážděny takové důkazy, které by jej nepochybně a jednoznačně usvědčovaly ze spáchání předmětného skutku. S ohledem na výše uvedené námitky obviněný J. D. navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání a aby z podnětu tohoto dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 13 To 309/2013, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 2 T 170/2012, ve všech výrocích zrušil, a nerozhodne-li sám, přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Obviněný P. V. v rámci podaného dovolání (č. l. 449 - 453) uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., maje za to, že proti jeho osobě bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Namítl, že trestní stíhání nemělo být vůbec vedeno, když za totožný skutek byl již kázeňsky potrestán, a to nejpřísnějším možným způsobem, kterými bylo jeho umístění na dobu 20 dní do uzavřeného oddělení. Při tomto kázeňském trestu odsouzený nepracuje, neúčastní se programu zacházení, není mu dovoleno kouřit, číst denní tisk, knihy nebo jiné publikace, kromě právnické, vzdělávací nebo náboženské literatury, a nakupovat potraviny a věci osobní potřeby s výjimkou hygienických potřeb. Není mu dovolen