3 Tdo 350/2025 — Nejvyšší soud

3 Tdo 350/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:21. 5. 2025 Spisová značka:3 Tdo 350/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:3.TDO.350.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Subsidiarita trestní represe Nebezpečné vyhrožování Dotčené předpisy:§ 12 odst. 2 tr. zákoníku § 353 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 6. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 18.08.2025III.ÚS 2398/25 Daniela Zemanová odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost6. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 350/2025-308USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. N. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2025, č. j. 61 To 785/2024-265, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 2/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále také jen „obvodní soud“) ze dne 3. 9. 2024, č. j. 3 T 2/2024-223, byl obviněný J. N. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečiny vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle § 324 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [bod I./1) až 6)], nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku [bod II./ 1) až 2)] a hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (bod III.), kterých se dopustil způsobem podrobně popsaným ve výroku rozsudku. Za to a za sbíhající se přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 6 T 51/2022, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 4 To 84/2024, byl odsouzen podle § 405 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 27 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. 2. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Městský soud v Praze (dále též jen „městský soud“) usnesením ze dne 9. 1. 2025, č. j. 61 To 785/2024-265, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. N. dovoláním s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž odcitoval jeho plné zákonné znění (bez označení konkrétní alternativy). 4. V odůvodnění nejprve vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud při svých závěrech nesprávně zhodnotil judikaturu Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), v důsledku čehož „skutek po právní stránce nesprávně kvalifikoval jako trestný čin“. Předně konstatoval, že rozsudek ESLP ze dne 15. 10. 2015, č. 27510/08, ve věci Perinçek proti Švýcarsku, jímž obviněný argumentoval, je rozhodnutím jediným a nepřiléhavým. To však neodpovídá skutečnosti, neboť judikatura ESLP je v oblasti svobody názorového projevu naopak značně obsáhlá a zcela konzistentní. Historické hledisko, jež odvolací soud konstatoval jako hlavní znak nepřiléhavosti tohoto rozhodnutí, je zcela vedlejší. Podle judikatury ESLP by projev politického charakteru měl být omezen jen ve zcela výjimečných případech, kdy přímo podněcuje nenávist nebo vyzývá k násilí vůči jednotlivci či skupině osob. Tuto skutečnost odvolací soud ignoroval a omezil se na tvrzení nepřiléhavosti s odkazem na to, že kauza Perinçek proti Švýcarsku se týkala hodnocení historické události, zatímco obviněný je souzen pro hodnocení události aktuální. Ustanovení § 405 tr. zákoníku přitom hledisko aktuálnosti neobsahuje a aktuálnost události (genocidia či zločinu proti míru) tudíž není zákonným znakem této skutkové podstaty. Z hlediska tohoto ustanovení je tedy irelevantní, zda se obviněný vyjadřuje k události aktuální nebo k věci, která se udála před desítkami či stovkami let. Podle názoru dovolatele byl jeho projev evidentně projevem politického charakteru, který může být považován za trestný pouze ve výjimečných případech, kdy by přímo či nepřímo vyzýval k nenávisti nebo násilí vůči skupině obyvatel. Takové znaky však jeho projev nenaplnil. Tomu odpovídá i definice objektu přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku, jímž je společenský zájem na předcházení jednání, jež by mohlo podněcovat nenávist či násilí vůči skupině osob definované buď rasou, náboženským přesvědčením, sexuální orientací nebo příslušností k určitému národu či etniku. Námitkou absence jednoho ze základních znaků předmětné skutkové podstaty se odvolací soud vůbec nezabýval, a to přesto, že v odvolání obviněného byla výslovně zmíněna. Dovolatel je přesvědčen, že skutek, za který byl odsouzen, nenaplňuje přinejmenším jeden ze základních znaků skutkové podstaty, jímž je objekt trestného činu. 5. Dále pak namítá, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s otázkou materiálního korektivu. Jeho závěry považuje za povrchní a neschopné obstát v optice ustálené judikatury Nejvyššího soudu. V té souvislosti poukázal na usnesení ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1171/2020, a odcitoval část projevu v této věci obviněné osoby, který nakonec nebyl posouzen jako trestný čin a věc byla postoupena příslušnému správnímu orgánu k případnému projednání přestupku. Podobnou argumentaci (jejíž část obviněný vyzdvihl) pak Nejvyšší soud užil i v usnesení ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 11 Tdo 1026/2022. U obviněného ve věci sp. zn. 8 Tdo 1171/2020 Nejvyšší soud konstatoval nedosažení potřebné míry společenské nebezpečnosti činu, ačkoli tento obviněný byl radním obce XY, tedy politicky exponovanou osobou a v důsledku toho byl jeho výrok hojně šířen jak po internetu, tak i v mainstreamových médiích. Dosah tohoto výroku byl tedy mnohonásobně vyšší, než dosah „vysílání“ dovolatele. Za situace, kdy jeho výroky nebyly ani zdaleka tak společensky nebezpečné jako výroky zmíněného radního, odvolací soud chybně neuplatnil obecnou zásadu trestního práva hmotného a v důsledku toho dospěl k nesprávnému právnímu hodnocení věci. Správně měl dojít k závěru, že výroky dovolatele nedosahují potřebného stupně společenské nebezpečnosti, tudíž skutek není trestným činem a věc měla být postoupena příslušnému správnímu orgánu k posouzení přestupku podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Takto ostatně poprvé správně rozhodl i Okresní soud v Litoměřicích, jenž své rozhodnutí změnil až po zrušení rozsudku a zaslání závazného pokynu odvolacím soudem. 6. Pokud jde o přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, zde nedošlo k naplnění objektivní ani subjektivní stránky. Podle ustálené judikatury by totiž muselo dojít k pronesení výhrůžky takového charakteru, aby vzbudila důvodné obavy u subjektu, jenž je jejím adresátem, a současně musí osoba, jež výhrůžku pronesla, jednat v úmyslu následek v ní obsažený uskutečnit. Daný výrok sám o sobě nemohl u adresáta vyvolat důvodnou obavu o jeho zdraví. Výrok „jednou budete viset“ je časově nezakotvený a lze jej přirovnat např. k výroku „jednou dostaneš křeslo“. Takové výroky sice mohou vyvolat pobouření dotčené osoby či veřejnosti, nicméně nenaplňují znak předmětné skutkové podstaty, kdy se musí jednat o zcela konkrétní výhrůžku vyvolávající bezprostřední pocit reálného ohrožení života či zdraví dotyčné osoby. Výrok ve formě „jednou se to stane“ tyto podmínky evidentně nesplňuje. V té souvislosti obviněný opětovně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1171/2020, s tím, že výrok „je potřeba jej zabít“ zde byl shledán jako nedosahující intenzity trestného činu. I u tohoto skutku je proto třeba poukázat na nezohlednění principu subsidiarity trestní represe. Výroků typu „jednou budeš viset“ lze nalézt na různých sociálních sítích každý den desítky a úlohou trestního práva není každý takový výrok postihovat. Bez reálného předpokladu materializace následku, tedy naplnění vyřčené výhrůžky, nelze tyto výroky řešit v trestněprávní rovině, neboť by došlo k naprostému zahlcení soudní soustavy v České republice. 7. Trestní právo by v žádném případě nemělo ingerovat do oblasti svobody názorového