3 Tdo 385/2023 — Nejvyšší soud

3 Tdo 385/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:17. 5. 2023 Spisová značka:3 Tdo 385/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.385.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dokazování Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:15. 8. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 385/2023-466 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2023 o dovolání, které podal obviněný I. I., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 8 To 273/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 40/2013, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 1 T 40/2013 byl obviněný I. I. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního zákoníku. Za sbíhající se trestné činy krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního zákoníku z tohoto rozsudku a trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 1 T 53/2011 byl obviněný podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání třiceti měsíců. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl u osoby obviněného zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. 1 T 53/2011, který nabyl právní moci dne 11. 6. 2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému stanovena povinnost uhradit poškozenému J. V. škodu ve výši 2 850 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený J. V. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 8 To 273/2016, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a § 259 odst. 3 písm. b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výroku o vině a o náhradě škody). Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že soud pochybil, pokud jej odsoudil pro trestný čin krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku a uložil mu trest. Domnívá se, že teleologickým výkladem ustanovení § 205 odst. 2 trestního zákoníku lze dospět k závětu, že toto ustanovení míří na případy, kdy jsou opakovaně páchány méně závažné delikty odpovídající svou závažností přestupkům, které ve svém souhrnu v důsledku jejich opakovaného páchání dosahují takové závažnosti, aby bylo potřebné je sankcionovat podle norem trestního práva. Tedy nikoliv na případy, kdy dojde pouze k ojedinělému spáchání takovéto méně závažné formy deliktu proti majetku. Při aplikaci § 205 odst. 2 trestního zákoníku nelze odhlédnout od ostatních ustanovení zákona, především od § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Podle názoru obviněného by v jeho případě plně postačovalo uplatnění odpovědnosti podle přestupkového zákona. V souvislosti s tím upozornil na skutečnost, že posledních několik let vedl řádný život, přičemž jeho předchozí trestná činnost byla spojena s užíváním drog, které již v současné době neužívá. Na obviněného měly předchozí udělené tresty náležitý výchovný dopad. Navíc nepodmíněné odsouzení není v souladu s citovanou zásadou subsidiarity trestní represe. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1250/2013, ze kterého a contrario dovodil, že v případě nesoustavného méně intenzivního porušování trestněprávních norem je nutné zásadu subsidiarity trestní represe aplikovat. Dále namítl, že se odvolací soud dopustil nepřípustného dvojího přičítání téhož. Skutečnost, že je obviněný recidivista, byla již zohledněna v aplikaci § 205 odst. 2 trestního zákoníku, kterým je postihována speciální recidiva. Zohlednění recidivy jako přitěžující okolnosti je tudíž v rozporu se zásadami pro ukládání trestů. V souvislosti s tím odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 2 To 112/2014, podle kterého pokud jsou okolnosti spáchání trestné činnosti znakem kvalifikovaných skutkových podstat, pak je nelze považovat zároveň za okolnosti přitěžující. Odvolací soud tudíž podle obviněného ve svém rozsudku věc nesprávně právně posoudil a uložil obviněnému trest v rozporu s hmotným právem. Obviněný rovněž namítl, že odvolací soud nesprávně hodnotil provedené důkazy, především rekognici a důkaz kupní smlouvou. Poškozený před rekognicí uvedl odlišný popis pachatele, který neodpovídá osobě obviněného. Soudy obou stupňů pak tento zjevný rozpor náležitě nezhodnotily a nevěnovaly mu žádnou pozornost. K důkazu kupní smlouvou obviněný uvedl, že na této smlouvě se nenachází podpis obviněného. Nelze tudíž nijak dovodit, že by skutečně on prodal kradený mobilní telefon do bazaru. Obviněný v rozporu s dedukcí odvolacího soudu tvrdil, že bazar často navštěvoval, tudíž mohlo dojít k tomu, že byly zaměstnancem bazaru vepsány do kupní smlouvy údaje obviněného, kterými bazar disponoval. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 8 To 273/2016 zrušil. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupkyně tam činná uvedla, že aplikace § 12 odst. 2 trestního zákoníku nepřichází v posuzovaném případě v úvahu, neboť obviněný svým jednáním zcela naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního zákoníku, kdy pokud jde o společenskou škodlivost jeho jednání, tak tato zcela odpovídá společenské škodlivosti, jak ji má na mysli trestní zákoník pro přečiny. Nepřichází tudíž v úvahu posouzení jednání obviněného jako přestupek, a to právě s ohledem na to, že své jednání obviněný opakuje, je osobou, která již v minulosti byla trestána v oblasti majetkových trestných činů. Ve vztahu k námitce, že při úvaze o trestu došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho recidivy, státní zástupkyně uvedla, že v takovém posouzení osoby obviněného soudem prvého i druhého stupně není možno shledat nesprávné právní posouzení, neboť právní kvalifikace jednání obviněného s ohledem na skutečnost, že byl za obdobný čin v posledních třech letech potrestán, tedy právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního zákoníku, je skutečností, kde je zohledněno jedno odsouzení obviněného, a to odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 6/2006 ze dne 4. 7. 2006, kdy byl obviněný odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) trestního zákona č. 140/1961 Sb., avšak skutečnost, že obviněný páchá opakovaně majetkovou trestnou činnost je skutečností zcela jinou. Skutečností, která je zohledňována při posouzení osoby obviněného při ukládání trestu a nejedná se tudíž o dvojí přičítání téhož. Státní zástupkyně má za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a trestního v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způso