3 Tdo 499/2025 — Nejvyšší soud

3 Tdo 499/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:13. 8. 2025 Spisová značka:3 Tdo 499/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:3.TDO.499.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vražda s rozmyslem Rozmysl Afekt Dotčené předpisy:§ 140 odst. 2 tr. zákoníku § 141 odst. 1 tr. zákoníku § 120 odst. 3 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:15. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 499/2025-667 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2025 o dovolání, které podal obviněný A. P. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 3 To 7/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 11/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného A. P. odmítá. Odůvodnění: I. 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2024, sp. zn. 46 T 11/2024, byl A. P. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že: v obývacím pokoji bytu č. XY v domě na adrese XY ve XY, okres XY, v němž bydlel jako spolubydlící oprávněného uživatele bytu, poškozeného D. H., nar. XY, který mu na přechodnou dobu obývání bytu povolil, poté, co jej poškozený již před 13. prosincem 2023 vyzval, že má do 15. prosince 2023 tento byt opustit, v přesně nezjištěné době brzkých ranních hodin dne 13. prosince 2023, po krátkém slovním konfliktu, kdy jej poškozený vyzval k okamžitému opuštění bytu, vzal z kuchyňské linky kuchyňský nůž s černou plastovou rukojetí o celkové délce čepele 21 cm a poškozeného vysokou intenzitou (a dopadovou silou) dvakrát bodnul uvedeným nožem do levé části hrudníku směrem k srdci, přičemž jedna bodná rána pronikla poškozenému do levé pohrudniční dutiny a způsobila průbod levé plíce o hloubce rány 19 cm, druhá bodná rána rovněž pronikla do levé pohrudniční dutiny s průbodem levé plíce, a navíc pokračovala vícečetným, minimálně dvojitým kanálem do srdce, jícnu a pravé plíce o hloubce rány 23 cm, kdy v této ráně obžalovaný kuchyňský nůž minimálně jednou povytáhnul a poté znovu zarazil do rány, čímž způsobil poškozenému D. H. zakrvácení pohrudničních dutin při vícečetném bodném poranění hrudníku, čemuž poškozený na místě podlehl, kdy možnosti takovéhoto následku, úmrtí poškozeného, si minimálně musel, s ohledem na charakter napadení, být vědom. 2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. 3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2024, sp. zn. 46 T 11/2024, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i výroku o trestu. 4. O odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 3 To 7/2025, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. II. 5. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 3 To 7/2025, podal obviněný dovolání (č. l. 642–647 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., kdy uvedl, že „dovolání směřuje proti všem výrokům z usnesení tohoto soudu i všem výrokům z jemu přecházejícího rozsudku Krajského soudu v Brně“. 6. V podaném dovolání obviněný brojil především proti přisouzené právní kvalifikaci spočívající v posouzení jeho jednání jako vraždy spáchané s rozmyslem ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Rozmysl obviněného však podle něj není nikterak vyjádřený ve skutkové větě, stejně tak v ní nejsou vyjádřeny okolnosti svědčící o jeho úmyslu, což činí výrok o vině obviněného neúplným. Podle soudů obou stupňů spáchal jemu za vinu kladené jednání v afektu zlosti. Stav afektu je výhradně emoční reakcí bez jakékoliv vazby na řešení situace, prosté racionálního uvážení činu, a tedy vylučující kvalifikaci činu jako jednání s rozmyslem. Dovolatel kritizuje postup soudů, které dávají stav afektu do souvislosti se stavem nepříčetnosti ve smyslu § 26 tr. zákoníku. Nepříčetnost jím nikdy nebyla tvrzena, od počátku uváděl, že jednal zkratkovitě v důsledku prudké emoční reakce vylučující racionální uvážení svého činu z pohledu pro a proti či zvážení vhodných prostředků a důsledků svého jednání. Takové jednání rozhodnutí soudů nepopisují s výjimkou natažení se obviněného pro nůž na kuchyňské lince. 7. Z natažení se obviněného pro kuchyňský nůž, který byl přímo na kuchyňské lince v jeho dosahu, ani z jeho použití však nelze usuzovat na rozmysl. Na rozdíl od odvolacího soudu přitom podle něj není bez významu, zdali vytáhl nůž ze stojanu nebo ležel přímo na lince. Je velký rozdíl v tom, zda obviněný popadne první nůž, co mu přijde pod ruku, a mezi výběrem vhodného nože z mnoha jiných ze stojanu. Zásadním problémem obviněného vedoucím ke vzniku afektu byla náhlá hrozba okamžité ztráty střechy na hlavou znamenající bezdomovectví a s ohledem na počasí ve spojení s jeho zdravotním stavem i smrt. Pokud by si měl možnost svůj čin rozmyslet, tak by musel dojít k tomu, že smrt poškozeného jeho bytovou situaci nevyřeší. Závěr o tom, že čin spáchal v úmyslu nepřímém, pak považuje za rozpačitý, když z logiky věci by se spíše dalo předpokládat, že pachatel, který si svůj čin rozmyslí, bude jednat v úmyslu přímém – pachatel jednající s rozmyslem totiž čin páchá až po zvážení pro a proti včetně důsledků. Nejde ani o situaci, kdy by si celý čin nejprve rozmyslel a následně v průběhu činu se dostal do afektivního stavu, což ostatně ani soudy ve svých rozhodnutích netvrdily. 8. Na podporu svých závěrů poukázal obviněný na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1298/2020, sp. zn. 8 Tdo 998/2015 a sp. zn. 8 Tdo 860/2014, poukazujících na to, že je potřebné odlišit afekt od rozmyslu, a že afekt s rozmyslem nemohou existovat souběžně. Ke stejnému závěru dochází i důvodová zpráva k trestnímu zákoníku i komentářová literatura. Nezáleží přitom na tom, co afekt vyvolalo, zda je radostný, zlobný apod. S odvoláním na str. 30 znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie dovolatel uvedl, že se v jeho případě „jednalo o prudkou heteroagresivní reakci jako odpověď na aktuální a nečekanou hrozbu ztráty domova (s bezdomovectvím, které vnímal silně negativně, neboť s tímto měl ze svého minulého života dostatek – negativních – zkušeností).“ Své závěry znalkyně rozvedly v hlavním líčení s tím, že jeho verzi označily za pravděpodobnější oproti verzi obžaloby trvající na racionálním uvážení činu z jeho strany. 9. Jeho jednání proto mělo být správně kvalifikováno jako zabití ve smyslu § 141 tr. zákoníku, neboť poškozeného usmrtil v silném rozrušení ve strachu o svůj život v nezvládnutém afektu zlosti a svůj čin si předem nijak nerozmýšlel, na útok se nepřipravoval ani ho neplánoval, nezajišťoval prostředky, kterými by poškozeného mohl napadnout ani jinak předem nerozmýšlel, jak útok nejefektivněji provede. Naopak z okolností případu vyplývá, že jednal náhle, s využitím dostupného prostředku a bez rozmyslu, což je pro nezvládnutý afekt typické. 10. Soudy tedy v důsledku upřednostnění verze obžaloby bez jiných adekvátních důkazů rovněž rezignovaly na zásadu in dubio pro reo, a tím porušily právo obžalovaného na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně skutek právně kvalifikoval totožně jako soud odvolací, je vadou zatíženo i jeho rozhodnutí. 11. Obviněný v podaném dovolání namítl, že rozhodná skutková zjištění stran jeho rozmyslu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně nepoužitelném důkazu. Závěr o tom, že jednal s rozmyslem, je podle obviněného ve zjevném rozporu se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, kde znalkyně dospěla k tomu, že se v době vraždy nacházel v afektu zlosti. 12. Skutkové zjištění odvolacího soudu, že si přehodil nůž, aby mohl útočit na část těla poškozeného, kde jsou životně důležité orgány, resp. odvolacím soudem tvrzená motivace z provedeného dokazování nevyplývá. Dovolatel je pravák a z jeho výpovědi vyplývá, že právě proto si přehodil nůž z levé ruky do pravé. Žádný důkaz vyjma jeho vlastní výpovědi k tomuto skutkovému zjištění proveden nebyl. Závěr odvolacího soudu je taktéž nelogický, když životně důležité orgány jsou umístěny i na druhé straně hrudníku a útok stejné intenzity by pro poškozeného byl fatální úplně stejně. 13. Soudy své rozhodnutí opřely rovněž o náčrtek místa činu, který je procesně nepoužitelným důkazem, neboť se v řízení objevil až v