3 Tdo 529/2014 — Nejvyšší soud

3 Tdo 529/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:29. 4. 2014 Spisová značka:3 Tdo 529/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.529.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dokazování Zavinění Dotčené předpisy:§ 248 odst. 1 tr. zák. § 248 odst. 2 tr. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:19. 6. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 4.8.2014II.ÚS 2589/14JUDr. Jiří Zemánekodmítnuto10.3.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 529/2014-23 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2014 o dovolání podaném obviněnou H. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 401/2013 ze dne 6. 11. 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 122/2012, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 2 T 122/2012 ze dne 14. 11. 2012 byla dovolatelka uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, který jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody. V předmětné věci podala obviněná H. Š. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 9 To 401/2013 ze dne 6. 11. 2013 tak, že je podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl. Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná H. Š. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označila ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku namítla, že nebylo rozhodováno v souladu s podanou žalobou, když jí bylo kladeno za vinu popsané jednání s dodatkem, že smrt V. S. nebyla České spořitelně, a. s., v okamžiku převodu peněz známa a předmětný účet tak nebyl zablokován. V souvislosti s ustanovením § 708 a § 715a obchodního zákoníku účinného do 31. 12. 2013 uvedla, že takto i po smrti klienta banka pokračuje v platbách a přijímání příkazů a pokud se o smrti dozví, je oprávněna zastavit pouze ty platby, u nichž bylo klientem stanoveno, že se v nich nemá po jeho smrti pokračovat, když ani nezaniká plná moc udělená klientem k nakládání s prostředky na účtu. Byla proto oprávněna nakládat s penězi na účtu, když soud rozhodující v dědickém řízení stejně dostane od banky informaci o stavu účtu ke dni smrti klienta a disponent dědicům následně případně majetkově odpovídá. V dané věci tak nebylo přihlédnuto k předpisům týkajícím se nakládání s prostředky na účtech v obdobných případech i k tomu, že byla V. S. před její smrtí vyzvána k předmětnému úkonu. Měla tedy vědomost, že její dispoziční právo k účtu nezaniklo a naplňovala pokyn zemřelé. Dodala, že totožnost jednání a následku nebyla v posuzované věci zachována, když s ohledem na uvedené má za to, že i po smrti své sestry byla osobou oprávněnou v uvedeném smyslu jednat. Soudy také nesprávně právně posoudily předmětný skutek, když k takovému posouzení neměly skutkový podklad s tím, že neměla být prokázána pravost a výše jejích pohledávek, ale vycházely pouze z toho, že ostatní dědicové její pohledávky neuznali (ty mohli případně uplatnit soudně). To za stavu, kdy její zemřelá sestra V. S. před svou smrtí uznala pohledávky dovolatelky a souhlasila, aby peníze na jejím účtu v rámci vyrovnání pohledávek a dluhu převedla na svůj účet, o čemž informovala i dědice zemřelé. Poukázala dále na to, že nebylo soudy vyhověno jejím důkazním návrhům v podobě výslechu označených svědků a tím bylo porušeno její právo na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Zmínila i to, že u trestného činu zpronevěry je zapotřebí prokázat, že jednala zaviněně, což se nestalo, když byla přesvědčena, že jedná podle dispozic své sestry a na základě vědomí jediného dědice a pouze snižovala své pohledávky vůči ní. Uzavřela s tím, že není pravdou, že svého dispozičního práva k předmětnému účtu majitelky V. S. využila neoprávněně, její dispoziční právo nezaniklo a není pravdou ani to, že uvedené finanční prostředky měly být zahrnuty do dědického řízení, přičemž do pravomocného rozhodnutí v dědickém řízení s nimi nemělo být manipulováno, když dodala, že do dědictví zahrnuty byly, ale není pravdou, že s nimi do pravomocného rozhodnutí v dědickém řízení nemělo být manipulováno. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud citované usnesení Krajského soudu v Praze podle § 265k odst. 1 zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl nebo (alternativně), aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. dovolatelku obžaloby zprostil. K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce) s tím, že ani z hlediska uplatněných dovolacích důvodů se nelze úspěšně domáhat opravy ve věci učiněných skutkových zjištění, ani přezkoumání správnosti soudy vedeného dokazování. Výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost provádění důkazů, jejich hodnocení či vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Uvedené lze připustit i v rámci dovolání pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Taková situace však v dané věci nenastala, neboť soudy dospěly ke skutkovým závěrům majícím oporu v provedeném dokazování. K namítané otázce totožnosti skutku potom uvedl, že se jedná o zásadu procesní, avšak s jistou mírou tolerance uvedl, že totožnost skutku není zachována pouze v případě naprostého souladu mezi jeho označením v obžalobě a uvedením v odsuzujícím rozsudku, ale i tehdy, jestliže je zachována shoda alespoň jednání nebo následku anebo jsou-li jednání i následek shodné v některých podstatných okolnostech. Je tak zřejmé, že mezi dějem spočívajícím v jednání dovolatelky dne 2. 8. 2007 ve výše uvedeném smyslu a týmž dějem za situace, kdy smrt V. S. nebyla České spořitelně, a. s., v okamžiku převodu peněz známa a předmětný účet nebyl zablokován, není (z hlediska totožnosti skutku) žádný rozdíl, resp. rozdíl je dán pouze zmíněním určité dílčí okolnosti. Trestní řízení tak bylo po celou dobu vedeno pro týž skutek. Dále uvedl, že byť je možné dovolatelce přisvědčit v jejích odkazech na civilní normy, zásadním zůstává, že na účtu byly uloženy peníze V. S. a z hlediska dovolatelky se tak jednalo o věc cizí. Nic na tom nemění ani to, že měla k účtu dispoziční oprávnění i v okamžiku útoku v podobě převodu peněz. Možnost nakládat s penězi na účtu měla být užita řádně, což znamená, že po smrti V. S. nemohla již takto se zůstatkem na účtu naložit jako s věcí vlastní a přisvojit si ji, a to i bez ohledu na údajné nevyrovnané pohledávky (které navzdory jejich uznání V. S. z neznámých důvodů neuhradila dříve, za svého života). Je obecně známo, že po smrti člověka obvykle probíhá dědické řízení, bez toho, že je přípustné, aby si jednotliví dědicové svévolně části pozůstalosti přisvojovali samostatně. Nic na tom nemění ani to, že zpětně lze zjistit stav účtu ke dni smrti zůstavitele a v rámci dědického řízení je dána majetková odpovědnost dovolatelky ve vztahu k dalším (poškozeným) dědicům. Důležitým je to, zda došlo k naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty stanovené v trestním zákoně (zákoníku), bez ohledu na to, že případně vzniklou škodu lze následně nahradit. Dovolatelka svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a ve světle této skutečnosti nebyly naplněny jí uváděné dovolací důvody. Proto také státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Namístě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený u