3 Tdo 63/2025 – Nejvyšší soud

3 Tdo 63/2025-446 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný P. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2024, č. j. 7 To 212/2024-392, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 155/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále též jen „okresní soud“) ze dne 28. 5. 2024, č. j. 2 T 155/2023-374, byl obviněný P. D. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) po přijetí jeho prohlášení viny uznán vinným přečiny přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, 3 tr. zákoníku, opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku, ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterých se dopustil v době od 15. 8. 2022 do 23. 5. 2023 způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině pod body 1) až 5). Za to byl obviněnému uložen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku a za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na tři roky, jehož výkon byl podle § 84, § 81 odst. 1 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let při současném vyslovení dohledu, a dále podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci. Okresní soud obviněnému současně podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku uložil ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě. 2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hodoníně. Na jeho podkladě Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 7. 2024, č. j. 7 To 212/2024-392, rozhodl tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody a ve výroku, jímž bylo obviněnému uloženo ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou, a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. sám nově rozhodl tak, že obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou a podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu uložil ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Jinak zůstal rozsudek okresního soudu nedotčen. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. D. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Aleny Plintovičové dovoláním, a to s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 4. V odůvodnění uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za nesprávné ve výrocích o nově uloženém (nepodmíněném) trestu odnětí svobody, jakož i nově uloženém ochranném léčení psychiatrickém ústavní formou. „Přípustnost dovolání opírá o tvrzení, že rozsudek Krajského soudu v Brně spočívá na nesprávném právním posouzení a hmotněprávním posouzení podmínek pro ukládání trestu a existence a významu polehčujících okolností a jejich zohlednění při ukládání trestu“. Dovolání tak směřuje proti novému výroku odvolacího soudu o trestu a o nově uloženém ochranném léčení psychiatrickém ústavní formou, když vinu u žádného ze skutků uvedených v obžalobě nikdy nezpochybňoval. 5. Vychází-li se ze zásady pomocné úlohy trestní represe při ukládání trestů, pak se podle názoru obhajoby rozsudek okresního soudu jeví být pro obviněného příznivějším než rozsudek soudu krajského, neboť „se nedotýká tak citelným zásahem do jeho práva na ochranu svobody“. Rovněž zevrubné a pečlivé hodnocení osobnosti obviněného okresním soudem, když tento soud akcentoval jeho prokazatelnou snahu o nápravu, aktuální projevy pozitivního vývoje jeho osobnosti (zařadil se do pracovního procesu, snažil se o slušný život a permanentně docházel k ambulantnímu specialistovi v oboru psychiatrie a usiloval o svoji nápravu), se jeví být pro něj příznivějším než hodnocení jeho osobnosti ze strany Okresního státního zastupitelství v Hodoníně a Krajského soudu v Brně. 6. V další části odůvodnění dovolání obhájkyně zdůraznila, že podle odborných posudků a lékařských zpráv je obviněný nervově labilní a ona „má obavu, že prostředí věznice ho výrazně ovlivní a determinuje po psychické stránce, což může být krokem zpět v jeho dosaženém stupni osobnostního vývoje a snaze po nápravě v budoucnosti“. Podmíněný trest odnětí svobody zvolený okresním soudem považuje za adekvátní vzhledem ke „všem kritériím obsaženým v hlavě V trestního zákona“, zejména při zohlednění výrazné polehčující okolnosti – právního stavu, kdy je třeba na obviněného pohlížet jako na osobu netrestanou, neboť od jeho minulých odsouzení uplynulo již více než deset let. Má za to, že „pokud by obviněný měl nad sebou tzv. Damoklův meč v podobě uložené pětileté podmínečné zkušební lhůty – s dohledem – a mohl zůstat na svobodě, aby mohl žít, rozvíjet se a pracovat, bylo by to jak pro společnost, tak pro něj samotného přínosnější, než pokud bude muset relativně mladý obviněný, který se usilovně a upřímně snaží o nalezení správné cesty, jak deklaruje, strávit tři roky ve výkonu trestu ve věznici“. 7. Obhájkyně proto podává „z procesní opatrnosti“ dovolání a žádá o „možnost hlubšího odůvodnění dovolání po možnosti porady s obviněným a zjištění jeho aktuálních postojů a důvodů“. Hned, jak se dozvěděla, že se obviněný nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, chtěla jej dne 5. 11. 2024 navštívit ve věznici Brno-Bohunice, avšak k poradě vůbec nedošlo, neboť obviněný byl ten den ráno nečekaně eskortován do věznice Praha-Pankrác. 8. Na základě výše rekapitulovaných důvodů obhájkyně jménem dovolatele navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil. 9. Přestože obhájkyně v dovolání avizovala, že předmětný mimořádný opravný prostředek po poradě s obviněným ještě doplní, ve skutečnosti se tak nestalo. 10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve připomněl, že tento na počátku hlavního líčení vyjádřil souhlas s ještě přísnějším nepodmíněným trestem odnětí svobody, než jaký mu byl nakonec uložen, a to konkrétně s trestem ve výměře čtyř let, jak navrhla státní zástupkyně v obžalobě. Se stejným nepodmíněným trestem pak souhlasila ve své závěrečné řeči i obhájkyně obviněného. K přehodnocení stanoviska došlo až nyní v podaném dovolání. 11. Následně státní zástupce s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., další rozhodnutí téhož soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07 a nález téhož soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, zdůraznil, že otázka přiměřenosti trestu (včetně otázky podmíněného odložení výkonu trestu odnětí svobody) žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. V rámci dovolacích důvodů se Nejvyšší soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle § 39 tr. zákoníku. Přiměřenost trestu by mohl dovolací soud posoudit jen v případě trestu výjimečného svou nespravedlností. V takovém případě by totiž uložený trest byl v rozporu s principem proporcionality trestní represe a z něj plynoucí zásadou přiměřenosti trestních sankcí, jak plyne též z již poměrně obsáhlé judikatury Nejvyššího soudu. Nic takového však dovolatel nenamítl. Nepřiměřenosti uloženého trestu nic nenasvědčuje, neboť odvolací soud odůvodnil výrok o trestu s vysokou pečlivostí a přesvědčivostí v bodech 6. a 7. odůvodnění rozsudku. Každopádně je podstatné, že v této části dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. 12. Totéž ovšem platí i ve vztahu ke zbylé části dovolání, kde byl obviněný ještě stručnější a brojil proti uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě. Výrok o ochranném léčení sice lze napadnout dovoláním, avšak taková námitka by musela být opřena o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Takovému dovolacímu důvodu by mohla odpovídat např. námitka, že ústavní forma léčení neodpovídá povaze a závažnosti spáchaného činu ani v úvahu přicházejícímu trestu, tedy že není dána proporcionalita mezi činem a formou léčení. Dovolatel však ohledně uloženého ochranného léčení poukázal pouze na zjevně nepřiléhavý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nic bližšího k tomu již neuvedl. Neuplatnil žádnou námitku, která by se obsahově blížila dovolacímu důvodu podle písmene k) citovaného ustanovení. Ani v