3 Tdo 649/2011 — Nejvyšší soud

3 Tdo 649/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g 265b/1h Datum rozhodnutí:27. 7. 2011 Spisová značka:3 Tdo 649/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.649.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 9 odst. 2 tr. zákoníku § 57 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 10. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 8.1.2013I.ÚS 106/13JUDr. Ivana Janů-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 649/2011-16U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. července 2011 dovolání, které podal obviněný V. N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 8 To 428/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 11/2010, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. N. odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 6. 2010, sp. zn. 1 T 11/2010, byl obviněný V. N. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „dne 22. 6. 2009 v době kolem 15:30 hod. v P., v ul. K. před vstupem do vestibulu metra stanice F. spolu s dosud neztotožněnými třemi spolupachateli přistoupili k poškozenému M. H., kterého obstoupili a požadovali po něm, aby jim vydal vše, co má, když poškozený řekl, že nic nemá, tak mu do obličeje jeden z pachatelů nastříkal sprej a následně mu z náprsní kapsy saka odcizili mobilní telefon zn. Nokia se SIM kartou tel., a černou peněženku obsahující hotovost ve výši 1.300,- Kč, jízdenku na MHD, občanský průkaz, kartu zdravotní pojišťovny, vše na jméno poškozeného, svým jednáním tak poškozenému způsobil škodu ve výši cca 2.249,- Kč“. Za to byl obviněný V. N. odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 8 To 428/2010, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl, že se obviněný V. N. při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. odsuzuje podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Snížení trestu odnětí svobody odůvodnil soud tím, že obviněný „v posledních deseti letech nebyl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody“ a předchozí odsouzení byla za trestnou činnost menší závažnosti, kdy byl odsouzen k podmíněným trestům a v obou případech se osvědčil. Ve prospěch obviněného podala odvolání jeho družka H. M., které však bylo zamítnuto podle § 253 odst. 1 tr. ř. jako opožděně podané. II. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný V. N. dovolání (č. l. 399 – 403), v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a současně byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Uvedl, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal a lze důvodně pochybovat o tom, že skutek se stal tak, jak je v rozsudku uvedeno, neboť se nedopustil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a měl být proto zproštěn obžaloby v plném rozsahu. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný popírá, že by se jednání kladenému mu za vinu dopustil. Poukazuje na rozpory ve výpovědích poškozeného a svědků, kdy poškozený M. H. nejdříve vypověděl, že byl vylákán za účelem koupě kamery a s pachateli určitou dobu komunikoval a později vypověděl, že když šel po schodech do metra, objevila se za ním ruka, která mu nastříkala sprej do očí. Svědci bratři P. pak uvádějí, že od stánku na místo činu viděli, avšak majitelka stánku svědkyně D. Š. uvedla, že od stánku na místo činu vidět není a že sama žádné volání o pomoc neslyšela. Obviněný namítl, že soud danou skutečnost dostatečně nezkoumal a navrhovanou rekonstrukci činu, která by objektivně prověřila výpovědi svědků, zamítl. Záznamy kamerového systému ze stanice metra F. v inkriminovanou dobu nezachytily žádné osoby, které by odpovídaly popisu pachatelů. Svědek L. P. sám uvedl, že neviděl že by obviněný na poškozeného stříkal sprej. Dále obviněný poukázal na skutečnost, že poškozený i svědci bratři P. byli pod vlivem alkoholu a jejich paměťovou stopu mohlo ovlivnit i to, že se poškozený v daných místech pohyboval delší dobu, navíc obviněný pobýval ve společnosti lidí, kteří s nimi měli spory, tedy při rekognici tito svědci spíše vycházeli z této skutečnosti, než z toho, že by jej viděli na místě činu. Obviněný též uvedl, že je dle jejich projevů patrné, že jsou zaujati vůči R. Sám poškozený obviněného v soudní síni nepoznal, jeho výpovědi byly měněny a vykazují jistou míru fabulace. Je proto přesvědčen, že poškozený není věrohodným svědkem a je pravděpodobné, že z události si pamatuje velmi málo. Namítl také, že přestože byl trestný čin spáchán ve spolupachatelství, jediným odsouzeným je on, ačkoli spolupachatelem měl být i J. K., jehož svědectví navíc potvrzuje, že obviněný se útoku na poškozeného neúčastnil a neužil vůči němu žádného násilí (sprej) v úmyslu zmocnit se jeho věcí, a ani se žádných věcí nezmocnil. Brojí též proti přitěžujícím okolnostem, především užití znaku „zákeřně“, neboť se domnívá, že provedení činu, tak jak je popsán, se nevymyká z toho, co u činů tohoto druhu možno považovat za obvyklé. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že nesouhlasí s udělením trestu vyhoštění na dobu neurčitou dle § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák., a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 3 Tdo 1129/2006). Domnívá se, že uložení tohoto trestu je v rozporu se zájmem na spojování rodin, neboť na území ČR žije již 12 let a se svou družkou H. M., která se za něj zaručila, plánují svatbu. Po celou dobu, byť načerno, pracoval a přispíval tak na chod domácnosti. Obviněný cítí, že byl odsouzen ve smyslu kolektivní viny, kdy skutečný pachatel nebyl nikdy dopaden. S ohledem na tyto skutečnosti obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 10. 1. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat. III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 8 To 428/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím s