3 Tdo 672/2019 — Nejvyšší soud

3 Tdo 672/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:17. 9. 2019 Spisová značka:3 Tdo 672/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.672.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:20. 1. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 672/2019-2173 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 9. 2019 o dovolání, které podal obviněný I. C., nar. XY, občan Slovenské republiky, trvale bytem XY, XY, Slovenská republika, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 4 To 54/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 9/2013 takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 3 T 9/2013, byl obviněný I. C. uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku a § 58 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných J. J., I. K., V. M. a Z. V. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 4 To 54/2018, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 12. 2018 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu]. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že soudy nesprávně aplikovaly hmotné právo, zejména zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, jehož kogentní normy neumožňovaly, aby Garanční fond obchodníků s cennými papíry (GFOCP) vyplatil více, než 20.000 EUR celkem za zákaznický majetek společnosti R. C. L., bez ohledu na počet postoupení na další osoby. Proto nikdy nemohlo objektivně dojít k vyplacení 101krát 20.000 EUR, leda by šlo o chybu na straně GFOCP, spočívající v mylné interpretaci závazných hmotněprávních předpisů. Z dokazování sice vyplynulo, že takový chybný výklad na straně garančního fondu existoval, nebylo ale prokázáno, že by o tom obviněný věděl a snažil se toho využít. Obviněný k tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4669/2008, ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3815/2013, a ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1070/2015. Obviněný nesouhlasí s tím, jak soudy posoudily jednotlivé smlouvy o postoupení pohledávek, komisionářské smlouvy a přihlášky nároků náhrady z garančního fondu, neboť z nich podle něj nelze dovodit, že by mělo dojít k vyplacení celkem více než 20.000 EUR. Proto nesouhlasí ani s celkovou výší škody, k jejímuž způsobení mělo jednání směřovat. Ve vztahu k popisu skutku pak namítl, že z něj vůbec není zřejmé, kdo se měl skutkem obohatit. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 4 To 54/2018, zrušuje, a popřípadě se zrušuje též řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 9/2013, a aby poté podle § 265m trestního řádu sám zprostil obviněného obžaloby v celém jejím rozsahu, eventuálně aby věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze nebo Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Pokud Nejvyšší soud vrátí věc k projednání Městskému soudu v Praze, pak obviněný navrhl, aby byla přidělena k rozhodnutí jinému senátu. V rámci dovolací lhůty obviněný dovolání doplnil tak, že podle něj nemá žádnou objektivní oporu v dokazování závěr, podle kterého to byl on, kdo rozdělil pohledávku společnosti R. C. L. na majetek vedený u obchodníka s cennými papíry. Pohledávku mohl rozdělit, resp. s ní nakládat pouze její vlastník, tedy společnost sama, nikoliv obviněný. Obviněný rovněž nesouhlasí s tím, že by za tímto účelem získal 101 osob, když i podle jejich výpovědí byli osloveni jinými osobami. Dále poukázal na to, že na všech přihláškách do garančního fondu figuruje Z. V., nikoliv on. Proto nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Současně nemohl být garanční fond uveden v omyl, jelikož měl povinnost přezkoumat podané přihlášky. Na věc dopadá judikát Městského soudu v Praze sp. zn. 57 T 1/2010, kdy pouhé uvedení nepravdy nelze považovat za uvedení v omyl. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že obviněný ve své argumentaci důsledně nevycházel z těch skutkových okolností, které se staly podkladem výroku o jeho vině. Byl totiž uznán vinným tím jednáním, kdy v postavení advokáta, zastupujícího na základě plné moci zákazníky obchodníka s cennými papíry v konkurzu (společnost S.) zrealizoval svůj nápad účelového rozdělení pohledávky společnosti R. za společností S. na cca 101 drobných pohledávek, které na podkladě smluv o postoupení pohledávky postoupil na různé fyzické a právnické osoby, a to právě v úmyslu získat neoprávněnou náhradu z GFOCP. Postupoval tak při zřetelném povědomí, že po bezvýsledném uplatnění pohledávky v konkurzním řízení [§ 130 odst. 1 písm. b) ZKPT], bude a v daném případě také bylo GFOCP na podkladě jemu (jakož i advokátovi Z. V.) udělených plných mocí všech 101 postupníků doručeno 101 samostatných přihlášek k náhradě z GFOCP se samostatnými nároky po 625.000 Kč. A to tak, aby GFOCP v případě uspokojení každého z takto samostatně uplatněných nároků každému ze 101 postupníků (ze kterých se tak nově stali věřitelé společnosti S.) vyplatil zákonnou náhradu v limitu, plynoucím z ustanovení § 130 odst. 10 ZKPT, neboť na podkladě uvedeného postupu ve smyslu podmínek tohoto ustanovení se každý z nich nacházel v samostatném postavení zákazníka jednoho obchodníka s cennými papíry. Za takto docíleného stavu splněných podmínek § 130 odst. 10 ZKPT by GFOCP vyplatil každému z nich náhradu ve výši 90 % uplatněného nároku, což představovalo ve všech 101 případech celkovou částku 56.812.500 Kč a tedy částku o 56.211.500 Kč vyšší, než kdyby výchozí pohledávka za obchodníkem s cennými papíry ve výši 63.203.836 Kč zůstala nerozdělena. Státní zástupkyně nesouhlasí s názorem obviněného, že při poukazovaném způsobu uplatnění nároků jménem všech 101 zákazníků obchodníka s cennými papíry postupoval legitimním a tím i dovoleným způsobem, který je navíc v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. V nyní posuzovaném případě se totiž do postavení každého jednotlivého zákazníka jednoho a téhož obchodníka s cennými papíry dostaly fyzické a právnické osoby na podkladě účelového rozdělení jediné pohledávky jeho výchozího zákazníka (spol. R.) a následného postoupení jejích dílčích částí na tyto osoby tak, aby v takto podvodně vytvořeném samostatném postavení osob oprávněných ve smyslu § 130 odst. 10 ZPKT mohly uplatnit právní nárok v tam uvedeném limitním rozsahu. Pokud obviněný namítl, že GFOCP měl povinnost si informace dodané v rámci přihlášky nároku náhrady z GFOCP ověřit, neboť k tomu byl odborně vybaven, a měl v této návaznosti současně na mysli reálnou nemožnost uvedení Garančního fondu obchodníků s cennými papíry v omyl, pak přehlédl, že zákonem předepsané ověření podkladů uplatněných nároků na plnění z GFOCP není svou povahou civilním řízením sporným. Je zřejmé, že ve sporném řízení podle občanského soudního řádu nelze uvést soud v omyl, jak dovolatel byť v nesprávném příměru k řízení o poskytování náhrady z Garančního fondu dovozuje v souvislosti s rozhodnutím o žalobě postupníka I. S. na určení pravosti její pohledávky. Byla-li její žaloba v řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 25 Cm 186/2006 zamítnuta s odůvodněním, že postoupení této (sporné) pohledávky je neplatným právním úkonem, pak důvodům tohoto rozhodnutí nelze přikládat jakoukoliv právní relevanci z hlediska splněných podmínek trestní odpovědnosti dovolatele, a to ani tehdy, pokud by naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu (nejen) v posuzovaném případě spočívalo po stránce objektivní na neplatném právním úkonu, resp. na neplatných smlouvách o postoupení pohledávek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010). Státní zástupkyně nesouhlasí ani s námitkou, že popsaný sk