3 Tdo 959/2011 — Nejvyšší soud

3 Tdo 959/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:10. 8. 2011 Spisová značka:3 Tdo 959/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.959.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 24 odst. 1 předpisu č. 500/2004Sb. § 40 odst. 1 písm. a) předpisu č. 500/2004Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 11. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 12.19.2011III.ÚS 3814/11prof. JUDr. Jan Musil, CSc. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 959/2011-22U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. srpna 2011 dovolání, které podal obviněný J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 3 To 92/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 189/2010, a rozhodl takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. Dne 23. 11. 2010 byl Okresním soudem v Břeclavi vydán trestní příkaz, sp. zn. 1 T 189/2010 (č. l. 19), jímž byl obviněný J. S. uznán vinným spácháním trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“). Obviněný podal proti uvedenému trestnímu příkazu odpor (č. l. 24) a věc byla následně projednána v hlavním líčení. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 1 T 189/2010, byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že „dne 3. 11. 2010 v době kolem 09.45 hod. na dálnici D2, v km 56 směr B., okres B., řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, přičemž byl kontrolován hlídkou Policie ČR, Dopravního inspektorátu Břeclav, a vozidlo řídil, i když správním rozhodnutím Magistrátu Hlavního města Prahy ze dne 31. 3. 2010, č. j.: MHMP 292097/2010/Hnm, mu byl uložen mimo jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti měsíců od právní moci rozhodnutí, v jehož výkonu se nacházel“. Za to byl obviněný J. S. odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k peněžitému trestu, a to dle § 68 odst. 1 tr. zákoníku ve výši 30 (třiceti) celých denních sazeb. Podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku denní sazba činí 500,- (pětset) Kč, celková výměra peněžitého trestu představuje částku 15.000,­- (patnáct tisíc) Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené době nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců. Současně byl obviněnému podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 1 (jednoho) roku. Proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 3 To 92/2011, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl, že se podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku upouští od potrestání obviněného, neboť pouhé projednání věci postačí k nápravě obviněného i ochraně společnosti. II. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. S. dovolání (č. l. 101 - 103), v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, které je zapříčiněno nesprávnou interpretací a aplikací procesně právních institutů, jakož i ustanovení § 19 tr. zákoníku. Obviněný namítl, že před 3. 11. 2010, kdy byl zastaven příslušníkem Odboru služby dopravní policie, nebyl nikdy vyrozuměn o nabytí právní moci (třebas i s nesprávným datem) správního rozhodnutí sp. zn. S-MHMP 1086883/2009/Hnm, č. j. MHMP 292097/2010/Hnm ze dne 31. 3. 2010, jímž mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, a to na dobu šesti měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci. Obviněný dovozuje, že správní orgán nesprávně stanovil právní moc svého rozhodnutí, neboť chybně aplikoval ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Správní orgán i soudy za rozhodný okamžik považovaly okolnost, že obviněný, jež proti rozhodnutí správního orgánu opravný prostředek nepodal, zmíněné rozhodnutí převzal na poště v pondělí dne 19. 4. 2010. Dle jeho mínění ale nastala fikce doručení podle § 24 odst. 1 správního řádu již dnem 17. 4. 2010, což sice byla sobota, ale příslušná pobočka pošty, kde byla zásilka s rozhodnutím uložena, toho dne měla úřední hodiny, tedy bylo možno fyzicky si zásilku vyzvednout. Uvedl dále, že reálné možnosti rozhodnutí převzít v zákonné desetidenní lhůtě do 17. 4. 2010 nevyužil a zásilku převzal až po této lhůtě v pondělí dne 19. 4. 2010. Obviněný je proto přesvědčen, že uvedené správní rozhodnutí nabylo právní moci již dne 2. 5. 2010 a nikoli dne 5. 5. 2010 (jak určil správní orgán a ve shodě s ním soudy), z čehož lze dále jednoduše odvodit, že šestiměsíční trest zákazu činnosti mu uplynul již dnem 2. 11. 2010 a skutku projednávaného v předmětné věci se tedy dopustil až po výkonu celého tohoto trestu. V této souvislosti uvedl, že problematika počátku běhu odvolací lhůty proti rozhodnutí v případě jeho doručení na základě fikce je odlišná od institutu konce lhůty pro podání opravného prostředku proti rozhodnutí, a že není pochyb o tom, že rozhodnutí, která obecně rozšiřují práva anebo redukují povinnosti, mohou nabýt právní moci i v den pracovního klidu či volna. Postup soudů označil za formalistický a vyslovil přesvědčení, že jeho jednání nedosahuje takového stupně závažnosti, aby se jednalo o přečin. Obviněný dále uvedl s odkazem na § 19 tr. zákoníku, že jednal v právním omylu, a v této souvislosti vyslovil domněnku, že vypořádání se soudu prvního stupně s jeho tvrzením o právním omylu s odůvodněním, že „jde o účelové tvrzení“ bez zmínky o institutu právní moci, je nepřezkoumatelné.V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 3 To 92/2011, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 1 T 189/2010, současně též usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 1 T 189/2010, jímž mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů trestního řízení, a dle ustanovení § 265m tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje návrhu na potrestání. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitky považuje za podřaditelné pod obviněným uplatněný dovolací důvod, nicméně jedná se dle jeho závěru o námitky zjevně neopodstatněné. Uvedl, že se zcela ztotožňuje se stanoviskem soudů týkajícího se běhu lhůt a právní moci rozhodnutí a odkázal na odůvodnění rozhodnutí obou stupňů. K námitce jednání v omluvitelném právním omylu pak státní zástupce uvedl, že obviněný se jej mohl vyvarovat ve smyslu § 19 odst. 2 tr. zákoníku. Vedle povinnosti uložené mu zákonem nesmí být opomenuto ani to, že byl také řádně poučen v rozhodnutí správního orgánu, a proto např. na jeho tvrzení o tom, že se dokonce domníval, že po polovině výkonu uložené sankce již může bez dalšího řídit motorová vozidla, soud prvního stupně nahlížel jako na účelové. Vzhledem ke shora uvedeným zjištěním státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 3 To 92/2011, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, kter