3 Tz 1/2021 — Nejvyšší soud

3 Tz 1/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 3. 2021 Spisová značka:3 Tz 1/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:3.TZ.1.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Rehabilitace Stížnost pro porušení zákona Svoboda vyznání Dotčené předpisy:§ 268 odst. 2 tr. ř. § 269 odst. 2 tr. ř. § 271 odst. 1 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 6. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tz 1/2021-70 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 3. 3. 2021 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Aleše Koláře a JUDr. Pavla Šilhaveckého stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. J., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 120/91, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o : I. Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 120/91, byl porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení § 269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy účinném znění, v neprospěch obviněného R. J. II. Usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 120/91, se zrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Okresnímu soudu v Olomouci se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: 1. Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 120/91, bylo rozhodnuto, že obviněný R. J. je podle § 4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), účasten soudní rehabilitace a že se podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci ruší rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 28. 12. 1986, sp. zn. 2 T 201/86, a to v celém výroku o trestu. 2. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy účinném znění (dále jen „trestní zákon“), kterého se podle citovaného rozsudku dopustil tím, že dne 3. října 1986 do 12:00 hod., v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě, nenastoupil k výkonu základní vojenské služby, k v. ú. XY, jak mu ukládal povolávací rozkaz OVS Karviná, řady C., č. 052803, a neučinil tak ani do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, a za který byl odsouzen podle § 269 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody na 20 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona zařazen do první nápravné výchovné skupiny. 3. Současně byla citovaným rehabilitačním usnesením zrušena všechna další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. 4. Usnesení nabylo právní moci dne 5. 12. 1991. 5. V následném hlavním líčení konaném dne 19. 12. 1991 bylo bývalým Vojenským obvodovým soudem v Olomouci rozhodnuto rozsudkem pod sp. zn. 4 Rtv 120/91 tak, že se při nezměněném výroku o vině z rozsudku Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 28. 12. 1986, sp. zn. 2 T 201/86, podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákona upouští od potrestání. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 31. 12. 1991. 6. Podle § 266 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), podala ministryně spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného R. J. stížnost pro porušení zákona proti výše citovanému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 120/91. 7. Stěžovatelka má za to, že v předmětné věci je namístě přihlížet k účelu zákona o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se staly v době od roku 1948 do roku 1989 v justičním rozhodování. Poukázala v této souvislosti na judikaturu Ústavního soudu, podle které výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděn soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na v současné době platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku ČR. V nyní projednávané věci obviněný R. J. podle stěžovatelky svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, jak má na mysli ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv ze dne 10. 12. 1948 a rovněž čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který zaručuje právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Vzhledem k tomu, že až do 14. 3. 1990, kdy nabyl účinnosti zákon č. 73/1990 Sb., o civilní službě, neměl občan, kterému jeho svědomí nebo náboženské vyznání bránilo ve výkonu vojenské služby, legální možnost výkon této služby odmítnout a zvolit si alternativní službu beze zbraně, neměl obviněný R. J. podle stěžovatelky možnost získat individuální úlevu při plnění služební povinnosti ani vykonávat alternativní službu. Proto nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím. Předmětné jednání tak, jak je popsáno v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci, z tohoto důvodu podle stěžovatelky není a nebylo trestným činem pro absenci jeho imanentního znaku – protiprávnosti. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci tak obviněného uznal vinným nedůvodně a toto porušení zákona nenapravil soud v rámci rehabilitačního řízení, když v rozporu se smyslem a účelem zákona o soudní rehabilitaci rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 28. 12. 1986, sp. zn. 2 T 201/86, zrušil pouze ve výroku o trestu a ponechal v platnosti výrok o vině. 8. Vzhledem k uvedenému stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným usnesením byl v neprospěch obviněného R. J. porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 a § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovení § 269 odst. 1 trestního zákona, aby napadené usnesení zrušil a aby dále zrušil i všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 4 Rtv 120/91, a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. 9. Obhájce obviněného JUDr. Lubomír Müller ve vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona uvedl, že tuto pokládá za důvodnou, neboť napadené usnesení Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 120/91, je v přímém protikladu k právnímu názoru, který vyslovil Ústavní soud v obdobných kauzách (rozhodnutí pod sp. zn. II. ÚS 285/97, II. ÚS 187/2000, I. ÚS 671/01, Pl. ÚS 42/02, II. ÚS 674/01) a i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003. Obhájce souhlasí i s navrhovaným způsobem rozhodnutí, přičemž doplňuje, že Vojenský obvodový soud v Olomouci byl ke dni 31. 12. 1993 zrušen, a proto by věc měla být přikázána k novému projednání Okresnímu soudu v Olomouci. 10. V rámci veřejného zasedání státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství přednesla stížnost pro porušení zákona a s jejím obsahem, jakož i s navrhovaným způsobem rozhodnutí, se ztotožnila. 11. Obhájce obviněného ve veřejném zasedání uvedl, že se ke stížnosti pro porušení zákona připojuje, a připomněl nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. II. ÚS 188/2000, který stěžovatelka necituje, ale který je podle něj pro tuto konkrétní věc velmi významný. Je podle něj na místě, že stěžovatelka stížnost podala a chce tuto věc vyřešit. Navíc je podle obhájce celou záležitost nutno vidět v mezinárodním kontextu. 12. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen. Při formulaci tohoto závěru přitom vycházel z právní úpravy, kterou bylo třeba aplikovat v době rozhodování soudu o soudní rehabilitaci, jakož i z relevantní judikatury. 13. Podle § 1 zákona o soudní rehabilitaci je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobod