30 Cdo 1034/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 1034/2025-351 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně AŠENBRENERS s. r. o., IČO 25112503, se sídlem v Praze 3, Víta Nejedlého 445/17, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bartákova 1107/40, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Města Hostivice, IČO 00241237, se sídlem v Hostivicích, Husovo náměstí 13, zastoupeného JUDr. Mojmírem Ježkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 351/6, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 262/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, č. j. 68 Co 202/2024-279, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, č. j. 68 Co 202/2024-279, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 5. 2024, č. j. 13 C 262/2018-258, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se podanou žalobou (po jejím rozšíření připuštěném usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 4. 2023, č. j. 13 C 262/2018-140, a řadě oprav dovršených až doplněním odvolání ze dne 20. 6. 2024) domáhá po žalované zaplacení částky 606 435 533 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 598 736 306 Kč od 23. 8. 2018 do zaplacení a ve výši 15 % ročně z částky 7 699 227 Kč od 20. 12. 2022 do zaplacení jako náhrady majetkové újmy, která jí měla být způsobena dle jejího názoru nezákonnými rozhodnutími, a to rozhodnutím Městského úřadu Hostivice, stavebního úřadu ze dne 31. 1. 2013, č. j. SÚ-15053/4/10-Bu, které bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 19. 7. 2013, č. j. 115327/2013/KUSK (dále jen „nezákonná rozhodnutí“), jež byla následně zrušena na základě správní žaloby rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, č. j. 47 A 26/2013-289, potvrzeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 As 1847/2015-188, a dále třemi nesprávnými úředními postupy spočívajícími v tom, že (1) správní orgány jednaly jako s účastníkem svých řízení s osobou, která nebyla vlastníkem sporných pozemků (J. F.), dále (2) v jejich nečinnosti tkvící v nezabránění nezákonným úpravám sporných pozemků osobou odlišnou od jejich vlastníka v době od 4. 10. 2004 do 19. 7. 2013 a od 18. 8. 2015 do 30. 4. 2017, ačkoliv o nich věděly nebo musely vědět, a dále (3) v přidělení identifikačního čísla skládky J. F. Krajským úřadem Středočeského kraje, což mu umožnilo provádět navážku odpadu na sporné pozemky žalobkyně. V rámci žalované částky žalobkyně požadovala náhradu škody spočívající v nákladech na odstranění navezeného odpadu na její pozemky, a to částku 398 222 456 Kč jako náhradu škody z titulu nezákonných rozhodnutí za dobu od 20. 7. 2013 do 17. 8. 2015 a částku 184 025 365 Kč jako náhradu škody z titulu nesprávných úředních postupů (tj. z titulu prvních dvou tvrzených nesprávných úředních postupů částku 98 878 100,10 Kč za dobu od 1. 5. 2005 do 19. 7. 2013 a částku 85 147 264,90 Kč za dobu od 18. 8. 2015 do 30. 4. 2017 s tím, že co do částky 46 764 169,06 Kč za dobu od 25. 5. 2016 do 30. 4. 2017 je tento nárok uplatňován i ze třetího tvrzeného nesprávného úředního postupu). Dále žalobkyně požadovala náhradu škody spočívající v umožnění vzniku bezdůvodného obohacení J. F. užíváním pozemků žalobkyně, a to částku 3 157 803 Kč jako náhradu škody z titulu nezákonných rozhodnutí za dobu od 20. 7. 2013 do 17. 8. 2015, částku 10 797 101 Kč jako náhradu škody z titulu prvních dvou tvrzených nesprávných úředních postupů za dobu od 1. 5. 2005 do 19. 7. 2013, částku 2 533 581 Kč jako náhradu škody z titulu jak nezákonných rozhodnutí, tak i všech tří tvrzených nesprávných úředních postupů za dobu od 18. 8. 2015 do 30. 4. 2017 (z toho však z třetího tvrzeného nesprávného úředního postupu za dobu od 25. 5. 2016 do 30. 4. 2017 jen částku 1 368 647 Kč) a částku 7 699 227 Kč jako náhradu škody z titulu jak nezákonných rozhodnutí, tak i všech tří tvrzených nesprávných úředních postupů za dobu od 1. 5. 2017 do 19. 12. 2022. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) nejprve rozsudkem ze dne 30. 5. 2023, č. j. 13 C 262/2018-163, žalobu zamítl, tento první rozsudek však byl usnesením Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 8. 11. 2023, č. j. 68 Co 293/2023-227, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť žaloba trpěla dle odvolacího soudu vadami, které se soud prvního stupně nepokusil odstranit. 3. Soud prvního stupně tedy vyzval žalobkyni k odstranění vad žaloby a vzhledem k tomu, že dospěl k závěru, že tak i přes výzvu neučinila, usnesením ze dne 23. 5. 2024, č. j. 13 C 262/2018-258, odmítl žalobu o zaplacení částky 606 435 533 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 6 000 Kč (výrok II) a vedlejšímu účastníkovi částku 2 765 188,80 Kč (výrok III) a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč žalobkyni (výrok IV). 4. Toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně ani po výzvě k odstranění vad podané žaloby a po poučení, v jakém směru je tuto žalobu třeba doplnit, jinak bude žaloba odmítnuta, vady ve stanovené lhůtě neodstranila. Nyní totiž žalobkyně uvádí, že jí vznikla škoda v celkové částce 830 528 812,86 Kč, což převyšuje původní žalobní návrh. Dále zcela nedoplnila tvrzení, jak jí různými tvrzenými nesprávnými úředními postupy měla v konkrétních obdobích vzniknout shodná výše škody na základě jiného závadného jednání, u nesprávného úředního postupu spočívajícího v nečinnosti správního orgánu neuvedla, v čem konkrétně v daném období, za které škodu vyčíslila, mělo toto nekonání spočívat, u některého jednání, které shledává nesprávným úředním postupem, neuvedla, jaká škoda jí vznikla, nebo sdělila, jaká škoda vznikla, avšak neuvedla, jakým popsaným nesprávným úředním postupem. 5. Odvolací soud k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 11. 12. 2024, č. j. 68 Co 202/2024-279 (které žalobkyně v dovolání chybně označuje č. j. 68 Co 202/2024-239; poznámka Nejvyššího soudu), usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované částku 300 Kč (výrok II usnesení odvolacího soudu) a vedlejšímu účastníkovi částku 172 074,10 (výrok III usnesení odvolacího soudu). 6. Odvolací soud po zopakování svých předchozích závěrů uvedených v jeho zrušujícím usnesení, na kterých setrval, uzavřel, že ačkoliv žalobkyně po výzvě soudu prvního stupně doplnila obsáhle listinné přílohy, její žalobní tvrzení zůstala nejasná a neurčitá, neboť opět neurčitě uvádí, že škodu dovozuje jak z rozhodnutí stavebního úřadu vedlejšího účastníka, tak z rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, a to vždy jednotlivě, ale současně z obou společně s tím, že volbu jedné z možností ponechává na soudu. Současně uvedla, že uvedenými rozhodnutími jí vznikla převážná škoda, aniž by sdělila, jaký díl na ni připadá z celkově žádané náhrady. I po doplnění tedy není žaloba dle odvolacího soudu schopna projednání, neboť není zřejmé, čeho se žalobkyně domáhá a proč, zda uplatňuje jeden nárok, či více nároků, z čeho měl ať už jediný nárok, nebo každý z více nároků vzniknout, v příčinné souvislosti s jakým (jediným či více) jednáním státu a v jaké výši. Odvolací soud tedy uzavřel, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobu odmítl. Náprava pak dle odvolacího soudu nepřišla ani s podaným odvoláním, kde je opět argumentováno překrýváním období jednotlivých nezákonných rozhodnutí, je argumentováno znaleckým posudkem a součet předestřených částek je vyšší než částka uplatněná (což samozřejmě možné je), avšak není zřejmé, kde žalobkyně slevila, co konkrétně z jaké dílčí jí vyčíslené položky nežádá (což možné není). II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které směřuje proti všem jeho výrokům. V dovolání uplatnila žalobkyně následující dovolací důvody. 8. Dle žalobkyně spočívá napadené usnesení na vyřešení otázky, zda lze odmítnutí žaloby spojovat s její vadou, na kterou soud účastníka výzvou neupozornil nebo mu neposkytl konkrétní poučení o způsobu jejího odstranění (otázka 1). Žalobkyně namítala, že nebyla vyzvána, aby své jednotlivé nároky skutkově vymezila (dle žalobkyně měla skutkově vymezit konkrétní částky, nikoliv nároky), podmínky pro odmítnutí její žaloby tedy nebyly splněny a odvolací soud se svým právním posouzením této otázky odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1220/2000, nebo ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003. V této souvislosti žalobkyně poukázal