30 Cdo 1054/2008 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1054/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 3. 2010 Spisová značka:30 Cdo 1054/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1054.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 10 odst. 5 písm. d) předpisu č. 156/1975Sb. ve znění od 17.03.2010 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 3. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1054/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně JEDNOTY, spotřebního družstva Zábřeh, se sídlem v Zábřehu, Masarykovo náměstí 45/5, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování – Územní pracoviště Ostrava, Ostrčilova 4/2691, o 190.980,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 58 C 417/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2007, č.j. 11 Co 488/2007-91, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2007, č.j. 11 Co 488/2007-81, v části výroku I., pokud jím byl ve věci samé potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. května 2007, č.j. 58 C 417/2006-47, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 137.510,- Kč, a ve výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. května 2007, č.j. 58 C 417/2006-47, ve výrocích II. a III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se podanou žalobou (ve stručnosti shrnuto) domáhala zaplacení částky 190.980,- Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalované na úkor žalobkyně plněním z neplatných smluv ohledně převodu předmětných pozemků, jichž byla žalobkyně původně trvalým uživatelem na základě uzavřených hospodářských smluv a na nichž postavila budovu prodejny č.p. 523. Z tohoto důvodu, žalobkyně s odkazem na § 879c obč. zák. požádala Českou republiku – (tehdejší) Okresní úřad v Jeseníku o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické. Vzhledem k následně přijatému zákonu č. 229/1991 Sb., kterým bylo ustanovení § 879c obč. zák. zrušeno, žalobkyně nakonec s žalovanou uzavřela předmětné kupní smlouvy a poskytla jí peněžité plnění. Plenárním nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9. března 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., s účinností ke dni 31. prosince 2004, však došlo ke zrušení čl. II. zákona č. 229/1991 Sb. a k obnovení ustanovení § 879c obč. zák. Žalobkyně měla tudíž nabýt vlastnické právo k těmto nemovitostem na základě zákonné transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické a nikoliv z titulu uzavřených kupních smluv, které jsou tak neplatné. Okresní soud v Ostravě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. května 2007, č.j. 58 C 417/2006-47, výrokem I. uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 53.470,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, výrokem II. žalobu o zaplacení částky 137.510,- Kč zamítl, a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Meritorní výrok II. jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 137.510,- Kč, soud prvního stupně odůvodnil tím, že tato částka představuje součet kupních cen za pozemek p.č. 426 v katastrálním území J.– město a za pozemek p.č. 1 v katastrálním území Ž., přičemž v daném případě základním předpokladem pro vznik vlastnického práva žalobkyni ze zákona (k 31. prosinci 2004) bylo existující právo trvalého užívání, které podle § 879c obč. zák. muselo trvat ke dni nabytí účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., tj. ke dni 1. července 2000. Soud po posouzení obou hospodářských smluv o zřízení práva trvalého užívání národního majetku dospěl k závěru, že smlouvy nevznikly, neboť postrádají podstatné náležitosti dané ust. § 10 odst. 5 a odst. 6 vyhl. č. 156/1975 Sb., konkrétně postrádají dohodu o podmínkách vypořádání při zániku trvalého užívání. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že předmětné kupní smlouvy nejsou neplatné a žalobu v uvedeném rozsahu zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně. Zcela se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně. Shodně konstatoval, že ve vztahu k nemovitostem v katastrálním území J.-město a Ž. hospodářské smlouvy taková ujednání (ve smyslu § 10 odst. 5 vyhl č. 156/1975 Sb.) neobsahovaly. Skutečnost, že byl použit formulář, který zcela neodpovídal požadavkům vyhlášky, nemůže mít vliv na právní hodnocení těchto smluv, stejně jako na fakt, že s žalobkyní bylo jednáno, jakoby takové smlouvy byly uzavřeny. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen meritorní výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba o částku 137.510,- Kč zamítnuta, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Otázku zásadního právního významu spatřuje „v posouzení, zda na základě hospodářských smluv o trvalém užívání národního majetku, uzavřených podle ustanovení § 70 zákona č. 109/1964 Sb. hospodářského zákoníku a vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, vzniklo žalobci právo trvalého užívání, když v těchto smlouvách chybí ujednání o podmínkách vypořádání při zániku trvalého užívání podle § 10 odst. 5 písm. d) vyhlášky č. 156/1975 Sb.“ Dovolatelka v další části svého dovolání argumentuje ve prospěch závěru, že předmětné hospodářské smlouvy jsou platné, když je třeba je vykládat v historickém kontextu, tedy s ohledem na dobu, kdy tyto smlouvy byly uzavírány. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatelky pouze uvedla, že s rozsudkem odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., souhlasí a považuje ho v této části za věcně správný. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud shledal, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Ze znění citovaných ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva). Způsobilým dovolacím důvodem je přitom jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pojem „zásadního významu po právní stránce“ je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Jinými slovy řečeno, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro