30 Cdo 1076/2009 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1076/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 9. 2011 Spisová značka:30 Cdo 1076/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1076.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Průtahy v řízení Dotčené předpisy:§ 31a předpisu č. 82/1998Sb. § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:21. 9. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1076/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Spojení demokraté — Sdružení nezávislých, identifikační číslo osoby 26 59 59 40, se sídlem v Praze 1, U Bulhara 1655/5, zastoupeného JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem se sídlem ve Vysokém Poli 118, proti žalované České republice — Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, Náměstí 14. října 3, o 5,060.680,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 132/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2008, č. j. 69 Co 265/2008 — 90, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 28.355,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Stanislava Polčáka, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 4. 2008, č. j. 15 C 132/2007 — 48, ve výroku I. uložil žalované, aby žalobci zaplatila částku 777.346,- Kč, ve výroku II. žalobu co do částky 4,283.334,- Kč zamítl a ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalované odvolací soud v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 487.500,- Kč a co do částky 289.846,- Kč změnil tento tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Odvolací soud též znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a taktéž o náhradě nákladů řízení odvolacího. Zažalované částky se žalobce domáhal jednak z titulu nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným rozhodnutím (2,500.000,- Kč), dále z titulu nemajetkové újmy způsobené mu nesprávným úředním postupem (2,500.000,- Kč) a konečně z titulu náhrady škody spočívající v nákladech za zastoupení při předběžném projednání nároku na úhradu uvedené nemajetkové újmy (60.800,- Kč). Tvrdil, že postupem žalované projevujícím se nezákonným rozhodnutím byl opakovaně extrémně znevýhodněn v následných volbách, a tudíž i ve svých příjmech. Výsledky strany byly ovlivněny nedostatkem finančních prostředků. Dodatečné poskytnutí příspěvků nemohlo být napraveno. Podle žalobkyně k vydání opětovných nezákonných rozhodnutí docházelo z nízkých pohnutek poškození politického konkurenta, když ministr financí byl statutárním předsedou, popř. 1. místopředsedou, konkurenční politické strany. Nesprávný úřední postup se projevil celkovou dobou řízení od 12. 5. 2003 do února 2007. Řízení k žádosti žalobkyně nebylo složité, přesto je charakterizováno nečinností a nerespektováním ve věci vydaných soudních rozhodnutí. Jak vydání nezákonných rozhodnutí, tak i nesprávného úředního postupu spočívajícího v nevydání rozhodnutí v přiměřené době, se dopustilo Ministerstvo financí při rozhodování o žádosti žalobce o vyplacení příspěvku na činnost za získaných patnáct mandátů ve volbách do zastupitelstva hlavního města Prahy konaných ve dnech 1. a 2. 11. 2002. Jak vyplynulo ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, žalobce požádal Ministerstvo financí (dále jen „ministerstvo”) dopisem doručeným dne 13. 5. 2003 o vyplacení příspěvku na činnost za období od 1. 11. 2002 do 30. 6. 2003. Tuto žádost ministerstvo zamítlo dne 28. 5. 2003 s poukazem na ustanovení § 20 odst. 8 zákona č. 424/1991 Sb. K rozkladu žalobce náměstek ministra financí dopisem ze dne 6. 8. 2003 sdělil, že žádosti o úhradu příspěvku na mandát podle zákona o politických stranách nemůže vyhovět. Dopisem doručeným ministerstvu dne 5. 2. 2004 požádal žalobce o vyplacení příspěvku na mandáty za období od 1. 11. 2002 do 31. 12. 2003. Ministerstvo dne 25. 2. 2004 znovu žádost žalobce odmítlo s odkazem na svá dřívější rozhodnutí. Rozklad žalobce náměstek ministra financí rozhodnutím ze dne 5. 4. 2004 zamítl. Proti těmto rozhodnutím podal žalobce dne 20. 4. 2004 žalobu k Městskému soudu v Praze. Tento soud rozsudkem ze dne 6. 5. 2005 rozhodnutí ministerstva ze dne 25. 2. 2004 a náměstka ministra financí ze dne 5. 4. 2004 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Stalo se tak mimo jiné z důvodu, že při posouzení žádosti o výplatu příspěvku nebylo ze strany ministerstva předestřeno žalobci náležité posouzení, zda mu nárok vznikl či nikoliv. Závěry ve zrušených rozhodnutích obsažené byly podle soudu neúplné, nepřesvědčivé a rozhodnutí nebyla náležitě odůvodněna. Dopisem doručeným ministerstvu dne 21. 6. 2004 požádal žalobce o vyplacení příspěvku na mandáty, a to za období od 1. 1. do 30. 6. 2004. Tato žádost byla opět odmítnuta dne 25. 6. 2004. Dne 12. 9. 2005 podal žalobce ústavní stížnost proti jinému zásahu ministerstva. Ústavní soud nálezem ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. II. US 507/05, zakázal ministerstvu pokračovat v průtazích v řízení o návrhu žalobce na výplatu příspěvku na mandáty. Podle Ústavního soudu ministerstvo svým postupem, spočívajícím v nerespektování závazného pokynu soudu vydat v konkrétní věci řádné rozhodnutí, zasáhlo do práva žalobce domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech i u jiného orgánu, a dále do práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Ministerstvo rozhodlo dne 7. 4. 2006, že příspěvek na mandát se žalobci nevyplácí. Rozhodnutí odůvodnilo poukazem na definici volební strany uvedenou v § 20 zákona č. 491/2001 Sb. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 5. 2006 zamítl kasační stížnost ministerstva proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2006. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze se při hodnocení právní povahy rozhodnutí ze dne 22. 5. 2004 a 5. 4. 2004 nedopustil nezákonnosti. Uvedl, že ministerstvo je povinno řádně a neprodleně rozhodnout o podané žádosti žalobce o vyplacení příspěvku na činnost, přičemž toto rozhodnutí, pokud by bylo opět zamítavé, musí být náležitě a přesvědčivě odůvodněno. Nejvyšší správní soud poukázal i na principy právní úpravy financování politických stran dovozené zejména v judikatuře Ústavního soudu. Výklad této právní úpravy je nutno provádět tak, aby byl v maximální možné míře sledován politický pluralismus a rovnost politických subjektů. Redukce na natolik prostinký gramatický výklad provedený v daném případě ministerstvem nemůže obstát. Smyslem příspěvku zahrnutého do tzv. příspěvku na činnost je totiž nutno umožnit činnost politických stran. Skutečnost, že politická strana nezvolí jen některou konkrétní ze státem výslovně akceptovaných podob politické participace, nemůže vést k jejímu následnému znevýhodnění, a to ani ve vztahu k přímému státnímu financování. Opačný výklad by podle Nejvyššího správního soudu vedl k elementárnímu porušení principů rovnosti a svobody v politické soutěži. Již z tohoto důvodu je tento výklad nepřípustný. Podobně se ve své zprávě ze dne 11. 5. 2006 adresované ministerstvu vyjádřil Veřejný ochránce práv. K rozkladu žalobce ministerstvo rozhodnutím ze dne 30. 6. 2006 potvrdilo své rozhodnutí ze dne 7. 4. 2006. Uvedlo, že pro extenzivní výklad § 20 odst. 8 zákona č. 424/1991 Sb. nejsou dány věcné ani právní důvody, neboť v případech, kdy se jedná o problematiku výdajů ze státního rozpočtu, se musí vycházet striktně ze znění zákona a není možné zákon dotvářet s ohledem na ústavněprávní principy. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 24. 7. 2006 správní žalobu k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 7. 11. 2006, Č. j. 6 Ca 212/2006 – 75, rozhodnutí ministerstva ze dne 30. 6. 2006 pro nezákonnost zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Ministerstvo dne 22. 12. 2006 rozhodlo o vyplacení příspěvku na mandáty za období od listopadu 2002 do konce roku 2003 a tento příspěvek žalobci vyplatilo dne 25. 1. 2007. Dne 29. 1. 2007 rozhodlo o vyplacení příspěvku na mandáty za období od ledna 2004 do října 2006 a tento příspěvek vyplatilo žalobci dne 1. 2. 2007. Dopisem ze dne 12. 2. 2007 požádal žalobce ministerstvo o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem, která spočívala v úrocích z prodlení. Dále žalobce požádal o náhradu nemajetkové újmy ve výši 5,000.000,- Kč. Dopisem ze dne 17. 5. 2007, ministerstvo žalobci sdělilo, že vyhovuje jeho požadavku na náhradu šk