30 Cdo 1101/2024 – Nejvyšší soud

30 Cdo 1101/2024-121 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Sportplex Frýdek-Místek, s. r. o., IČO 26829495, se sídlem ve Frýdku - Místku, Na Příkopě 3726, zastoupené advokátem JUDr. Tomášem Nielsenem, se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 1932/2, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 632 516 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 33/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, č. j. 72 Co 202/2023-96, takto: Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, č. j. 72 Co 202/2023-96, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 2. 2023, č. j. 19 C 33/2022-66, a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se podanou žalobou (po vyloučení této části nároku k samostatnému řízení usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 4. 2022, č. j. 8 C 605/2020-44) domáhá po žalované zaplacení částky 632 516 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 23. 8. 2020 do zaplacení jako náhrady škody v podobě ušlého zisku, která jí měla vzniknout v příčinné souvislosti s mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví vydanými za účelem zamezení vzniku, šíření a negativních dopadů pandemie COVID-19, a to mimořádným opatřením č. j. MZDR 12746/2020-1/MIN/KAN ze dne 23. 3. 2020 (ušlý zisk ve výši 67 047 Kč), č. j. MZDR 13361/2020-1/MIN/KAN ze dne 26. 3. 2020 (ušlý zisk ve výši 544 188 Kč), č. j. MZDR 13361/2020-3/MIN/KAN, ze dne 1. 4. 2020 (ušlý zisk ve výši 20 205 Kč) a č. j. MZDR 15190/2020-3/MIN/KAN ze dne 6. 4. 2020 (ušlý zisk ve výši 1 076 Kč), dále jen „posuzovaná mimořádná opatření“, neboť po dobu jejich účinnosti byla podstatným způsobem omezena či znemožněna její podnikatelská činnost spočívající v provozování posilovny, koupaliště, solária, sauny, poskytování wellness služeb a služeb vnitřních i venkovních sportovišť a současně byl omezen pohyb a sdružování se jejich potencionálních zákazníků. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 2. 2023, č. j. 19 C 33/2022-66, žalobu zcela zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II). 3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Mimořádným opatřením č. j. MZDR 12746/2020-1/MIN/KAN ze dne 23. 3. 2020 Ministerstvo zdravotnictví dle § 80 odst. 1 písm. g) a § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 způsobeného novým koronavirem SARS-CoV-2 s účinností od 24. 3. 2020 od 6:00 hod. do 1. 4. 2020 do 6:00 hod. zakázalo přítomnost veřejnosti v provozovnách poskytovatele služeb vnitřních a venkovních sportovišť. Mimořádným opatřením č. j. MZDR 13361/2020-1/MIN/KAN ze dne 26. 3. 2020 Ministerstvo zdravotnictví dle § 80 odst. 1 písm. g) a dle § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 způsobeného novým koronavirem SARS-CoV-2 s účinností od 27. 3. 2020 od 00:00 hod. do 1. 4. 2020 do 6:00 hod. zakázalo přítomnost veřejnosti v provozovnách poskytovatelů služeb vnitřních i venkovních sportovišť. Mimořádným opatřením č. j. MZDR 13361/2020-3/MIN/KAN ze dne 1. 4. 2020 Ministerstvo zdravotnictví dle § 80 odst. 1 písm. g) a dle § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 způsobeného novým koronavirem SARS-CoV-2 s účinností od 2. 4. 2020 od 6:00 hod. do 11. 4. 2020 do 6:00 hod. zakázalo přítomnost veřejnosti v provozovnách poskytovatelů služeb vnitřních a venkovních sportovišť. Mimořádným opatřením č. j. MZDR 15190/2020-3/MIN/KAN ze dne 6. 4. 2020 Ministerstvo zdravotnictví dle § 80 odst. 1 písm. g) a dle § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 způsobeného novým koronavirem SARS-CoV-2 s účinností od 7. 4. 2020 do konce nouzového stavu zakázalo přítomnost veřejnosti v provozovnách poskytovatelů služeb vnitřních a venkovních sportovišť. 4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“) a ze zákona č. č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, a uzavřel, že posuzovaná mimořádná opatření jsou opatřeními obecné povahy, která nelze považovat ani za právní předpisy, neboť okruh jejich adresátů není nijak blíže místně ani osobnostně specifikován a i předmět opatření je značně široký, ani za rozhodnutí správních orgánů, jelikož neurčují práva a povinnosti individuálně v určených případech. Dospěl tudíž k závěru, že žalované odpovědnost dle zákona č. 82/1998 Sb. za škodu z takových mimořádných opaření nevznikla z důvodu neexistence individuálního rozhodnutí. K argumentaci žalobkyně v tom směru, že mimořádná opatření byla vydána v rozporu se zákonem o ochraně veřejného zdraví, pak soud prvního stupně uvedl, že jejich nezákonnost „nebyla zcela jednoznačně konstatována“ ani správními soudy. Za splněnou nepovažoval soud prvního stupně ani podmínku účasti žalobkyně v řízení dle § 7 odst. 1 OdpŠk, neboť mimořádná opatření jsou vydávána v beznávrhovém řízení, které nemá účastníky. Není tak ani dána její aktivní legitimace a argument žalobkyně, že byla mimořádnými opatřeními přímo dotčena, tak není dostačující a nic by na tom nezměnilo ani podání žalob na zrušení posuzovaných mimořádných opatření. Soud prvního stupně pak neshledal odpovědnost žalované za škodu ani dle krizového zákona a uzavřel, že § 36 odst. 1 krizového zákona nezakládá odpovědnost za škodu způsobenou přijetím krizových opatření vlády (zřejmě míněna posuzovaná mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví; poznámka Nejvyššího soudu), neboť ta sama o sobě mají povahu obecně závazného aktu a stát odpovídá jen za škodu způsobenou jeho činností při provádění takových konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám, což posuzovaná krizová opatření nesplňují. Soud prvního stupně tedy žalobu zamítl a otázkou příčinné souvislosti ani vzniku a výše škody se již nezabýval. 5. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 4. 10. 2023, č. j. 72 Co 202/2023-96, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 6. Odvolací soud zcela vyšel se skutkových zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobou uplatněný nárok posuzoval dle zákona č. 82/1998 Sb., neboť § 36 krizového zákona na danou věc aplikovat nelze, poněvadž toto ustanovení zakládá povinnost státu nahradit pouze škodu způsobenou v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními prováděnými podle krizového zákona. Posuzovaná mimořádná opatření však byla nařízena Ministerstvem zdravotnictví podle § 69 odst. 1 písm. i), odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví. Odvolací soud odmítl názor žalobkyně o specialitě krizového zákona vůči zákonu o ochraně veřejného zdraví, a to ani při vyhlášeném nouzovém stavu, neboť jeho vyhlášením se nijak nemění pravomoc Ministerstva zdravotnictví k vydání opatření podle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví. Soud prvního stupně tedy dle odvolacího soudu správně aplikoval na danou věc zákon č. 82/1998 Sb. V kontextu aktuální judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023) však neobstojí jeho závěr, že mimořádné opatření jako opatření obecné povahy nelze považovat za rozhodnutí dle § 7 OdpŠk, nicméně se nejedná o rozhodnutí nezákonné, neboť posuzovaná mimořádná opatření nebyla zrušena pro nezákonnost, ale orgán, který je vydal, je zrušil proto, že pozbyla účinnosti, respektive pominuly důvody pro jejich vydání. Současně pak žalobkyni nesvědčí ani aktivní legitimace, neboť ji nelze považovat za účastníka řízení dle § 7 odst. 1 OdpŠk, poněvadž nebylo prokázáno a ani tvrzeno, že by se v zákon