30 Cdo 1123/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 1123/2025-377 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobců a) L. L., zastoupeného JUDr. Filipem Opatřilem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Vídeňská 676/7, b) J. L., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 21/2022, o dovolaní žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 15 Co 105/2024-269, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 15 Co 105/2024-269, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 14. 2. 2024, č. j. 22 C 21/2022-252, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali zaplacení částky ve výši 72 604 219,18 Kč, částky ve výši 29 474 246,58 Kč a částky ve výši 17 432 301,37 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) svým rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 15 Co 105/2024-269 (dále také „napadené rozhodnutí“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení vůči žalobci a) [výrok II rozsudku odvolacího soudu] a vůči žalobci b) [výrok III rozsudku odvolacího soudu]. 3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobci domáhali náhrady škody představované úroky a úroky z prodlení, které přirostly k dluhům žalobců ze tří smluv o úvěru ze dnů 27. 11. 2009, 27. 7. 2010 a 15. 8. 2010. Žalobci byli zavázáni k úhradě jistin a příslušenství na základě rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 56 C 320/2018-160, č. j. 56 C 175/2019-99, a č. j. 60 C 199/2019-85 (data vydání rozsudků soudy obou stupňů ve svých skutkových zjištěních neuvádějí – poznámka Nejvyššího soudu), jež žalobci pro tvrzená pochybení státu (dále popsaná) vyústivší v nařízenou exekuci a s ní spojené generální inhibitorium nemohli včas uhradit. 4. Odpovědnost státu za tuto škodu odvozují jednak od nesprávného úředního postupu spočívajícího v postupu notářského kandidáta Mgr. Václava Vody, který podle jejich tvrzení pochybil při sepisu vykonatelného notářského zápisu ze dne 28. 1. 2013, NZ 37/2013, N 406/2012, když nerozpoznal, že k podpisu notářského zápisu, kterým žalobci uznali fiktivní dluh vůči R. Š., byli donuceni. To mělo vyplynout z postupu orgánů činných v trestním řízení proti R. Š., neboť tento byl za jednání během uzavírání vynucených smluv, které bylo kvalifikováno jako trestný čin vydírání, následně v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 6/2016 pravomocně odsouzen pro vydírání. Po osobách, které se měly dopustit vydírání, žalobci škodu nepožadovali, neboť tyto osoby jsou nemajetné. 5. Za druhé žalobci odpovědnost státu spatřují také v následném „nezákonném exekučním řízení“ vedeném na základě výše uvedeného notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti, a to u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 13 EXE 1082/2013. Vedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Zdeněk Pánek, Exekutorský úřad Děčín. V daném exekučním řízení bylo žalobcům zakázáno nakládat se svým majetkem (zmiňované generální inhibitorium). K návrhu žalobců ze dne 9. 7. 2013 bylo exekuční řízení dne 8. 2. 2019 zastaveno, neboť v návaznosti na odsuzující trestní rozsudek, který nabyl právní moci dne 24. 10. 2017, bylo shledáno, že odsouzený R. Š. (v exekučním řízení oprávněný) si zjednal přístup k formálně vykonatelnému notářskému zápisu (exekuční titul v předmětném exekučním řízení) trestným činem, a je tak nepřípustné v exekuci dál pokračovat, byť notářský zápis splňoval stanovené formální předpoklady. 6. K nároku na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu notáře odvolací soud uvedl, že se ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně. Ten shledal, že škoda vznikla tehdy, kdy se žalobci dozvěděli o zahájení exekučního řízení, ve kterém byl exekučním titulem předmětný vynucený notářský zápis. Tím byl i podle odvolacího soudu okamžik, kdy bylo žalobcům doručeno vyrozumění o zahájení exekuce spojené s poučením, že nemohou nakládat se svým majetkem vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb a udržovat a spravovat majetek (tzv. generální inhibitorium). Žalobci již k tomuto okamžiku věděli o existenci svých dřívějších dluhů ze tří označených úvěrových smluv, jakož i o tom, že tyto dluhy nebudou s ohledem na nařízenou exekuci, vedenou na základě vůči nim vynuceného notářského zápisu, pro trvající účinky inhibitoria (a po dobu jeho trvání) řádně a včas zaplaceny. Tříletá promlčecí doba tak podle odvolacího soudu počala dle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), běžet vůči jednotlivým žalobcům od 8. 7. 2013, resp. 4. 7. 2013, a tudíž uplynula po třech letech v červenci 2016. Úroky z prodlení se promlčují jako celek, žaloba byla podána až dne 28. 1. 2022, námitka promlčení uplatněná státem tak byla shledána důvodnou, promlčené právo proto nebylo možné přiznat. 7. K nároku na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí spatřovaného v „nařízení exekuce“, resp. pověření soudního exekutora [obě zmíněné skutečnosti, to je tvrzený nesprávný úřední postup notáře a nařízení exekuce odvolací soud považoval za dvě samostatné příčiny vzniku škody] odvolací soud dospěl k závěru, že pověření soudního exekutora JUDr. Zdeňka Pánka, Exekutorský úřad Děčín, vedením exekuce vydané Okresním soudem ve Zlíně dne 13. 5. 2013 pod sp. zn. 13 EXE 1082/2013 není rozhodnutím, které bylo následně zrušeno pro nezákonnost. Proto podle odvolacího soudu nebyl dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí, tudíž ani nemohla počít běžet promlčecí lhůta ve smyslu § 32 odst. 1 věta druhá OdpŠk. 8. Z obou těchto důvodů odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. II. Dovolání 9. Oba žalobci [dále též „dovolatelé“] podali (každý s mírně odlišnou argumentací) proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím svých advokátů včasná dovolání. 10. Žalobce a) přípustnost svého dovolání odvozuje od vyřešení tří otázek hmotného a procesního práva, které podle jeho názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jde konkrétně o to, zda (1) v případě zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), běží promlčecí doba podle ustanovení § 32 odst. 1 OdpŠk až ode dne doručení pravomocného rozhodnutí soudu o zastavení exekuce; dále, zda (2) začne promlčecí doba běžet v případě, kdy poškozená osoba nezná přesnou výši způsobené škody; a nakonec, zda (3) lze námitku promlčení vznesenou ze strany státu hodnotit jako uplatněnou v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy poškozený zahájí a řádně pokračuje v řízení o podaném návrhu na zastavení exekuce s tím, že s uplatněním nároku na náhradu škody vůči státu vyčkává až do pravomocného skončení takového řízení. 11. K první otázce dovolatel a) s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, a ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5631/2015, uvádí, že existují i výjimečné případy, kdy je nezákonnost rozhodnutí konstatována v jiném řízení než v řízení o mimořádném opravném prostředku, případně kdy k odklizení nezákonného rozhodnutí vůbec nedojde. Podle žalobce a) tak pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce (resp. pověření soudního exekutora) nemusí být nutně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato nezákonnost konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Tímto rozhodnutím je podle dovolatele a) v předmětné věci vydané usnesení o zastavení exekuce z důvodu, že exekuce je nepřípustná, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Plynutí promlčecí doby by tak mělo počít až od doručení zrušovacího rozhodnutí, za které je třeba považovat pravomocné usnesení o zastavení exekuce. Toto rozhodnutí je datováno dne 25. 2. 2019, přičemž žaloba byla podána dne 28. 1. 2022; uplatněný nárok tak promlčený není. V rámci této otázky je současně nastolena námitka existence nezákonného rozhodnutí jako odpovědnostního titulu, jíž měl odvolací soud vyřešit v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. 12. K druhé otázce dovolatel a) uvádí, že ke dni 8. 7. 2013 (den, který odvolací soud určil jako počátek běhu promlčecí doby, pozn. Nejvyššího soudu) nevěděl o škodě, a především o její výši. K tomuto dni tak mohl mít informace pouz