30 Cdo 1134/2011 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1134/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 3. 2013 Spisová značka:30 Cdo 1134/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1134.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 1 odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb. § 19 písm. b) předpisu č. 82/1998Sb. § 22 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 22 odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb. § 16 odst. 3 předpisu č. 131/2000Sb. § 59 odst. 1 předpisu č. 131/2000Sb. § 16 odst. 1 předpisu č. 367/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:30. 4. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1134/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce J. K., proti žalovanému Magistrátu hlavního města Praha, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, o zaplacení 136.080,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 119/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2010, č.j. 11 Co 114/2010 – 29, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2010, č.j. 11 Co 114/2010 – 29, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl dne 18. listopadu 2009, č.j. 39 C 119/2009 – 17, o žalobě tak, že odtahem vozidla žalobce Fiat Ducato RZ 7A9 2072 dne 21. listopadu 2008 došlo k porušení práva žalobce (odst. I výroku) a současně zamítl žalobu na zaplacení částky 137.604,- Kč (odst. II výroku) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. III výroku). Žalobce se domáhal zaplacení částky 137.640,- Kč, kdy tato částka měla představovat nemajetkovou újmu, která mu vznikla tím, že nemohl používat svoje vozidlo po delší dobu, jelikož bylo bezdůvodně odtaženo na pokyn zaměstnance Městské policie a Správa služeb mu jej odmítla vydat bez zaplacení odtahu a parkovného. Po dobu 74 dnů tak byla rodina odkázána na zapůjčené vozidlo od známých a za úplatu. Soud prvního stupně měl za to, že strážník Městské policie dal pokyn k odtahu vozidla žalobce, ačkoliv to mělo za předním sklem požadovanou parkovací kartu, čímž se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu ustanovení § 22 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Soud souhlasil s námitkou žalované o spoluzavinění žalobce spočívající v tom, že karta byla umístěna za tzv. sluneční clonou, což snížilo její viditelnost. Nicméně dále uvedl, že žalovaná, resp. její strážník si má počínat před vydáním pokynu, kterým omezí žalobce na jeho právu disponovat s vozidlem se zvýšenou pečlivostí a že měl za snížené viditelnosti způsobené denním světlem v zimním čase vozidlo zkontrolovat např. za pomocí technických pomůcek. Ohledně žalované částky soud prvního stupně uvedl, že tuto nemajetkovou újmu si žalobce z podstatné části způsobil žalobce sám, neboť věděl, že má možnost si vozidlo vyzvednout a zaplacená částka mu bude uhrazena zpět. Žalobce tak porušil obecnou povinnost předcházení vzniku škodám podle ustanovení § 415 obč. zák., který lze s odkazem na ustanovení § 26 OdpŠk státu aplikovat analogicky. Proto měl soud prvního stupně za to, že bude dostatečné pouhé konstatování porušení práva žalobce ve smyslu ustanovení § 31a odst. 2, věta první OdpŠk, aniž by se zabýval rozsahem této újmy. Městský soud v Praze (dále jen „dovolací soud“) dne 1. září 2010, č.j. 11 Co 114/2010 – 29, potvrdil rozsudek v zamítavém odst. II výroku soudu prvního stupně a ve výroku o nákladech řízení a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu je zřejmé, že ze strany městské policie zde došlo ke k nesprávnému úřednímu postupu dle ustanovení § 22 odst. 1 OdpŠk. Soud prvního stupně sice správně nárok posuzoval dle OdpŠk, ale případný nárok žalobce tak mohl být úspěšně uplatněn pouze vůči státu, tj. České republice. Předmětem tohoto řízení dle odvolacího soudu nebyl nárok na náhradu škody, jak nesprávně analogicky posuzoval soud prvního stupně, který by se posuzoval dle příslušných ustanovení občanského zákoníku a kde by bylo na místě posuzovat pasivní legitimaci žalovaného, ale ve vztahu k tomuto nároku je výlučně věcně pasivně legitimován stát. Dále odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 31 odst. 2 OdpŠk ve vztahu k žalovanému, ačkoli takový výrok může směřovat pouze proti státu. Proto v tomto řízení ve vztahu k uplatněnému nároku žalovaný věcně pasivně legitimován nebyl, a proto žalobce nemohl být ve vztahu k němu úspěšný. Vzhledem k tomu, že nebyl odvoláním napadnut odst. I výroku soudu prvního stupně (ohledně konstatování porušení práva žalobce), tak ani nebyl předmětem přezkumu odvolacího soudu; ten proto napadený výrok soudu prvního stupně potvrdil, byť ze zcela jiného důvodu, než jak o něm rozhodl soud prvního stupně. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) včasné a řádné dovolání, a to proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, kdy má za to, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a byla soudy posuzována rozdílně. Podle § 24 odst. 1 zákona o obecní policii, obec odpovídá za škodu způsobenou strážníkem v souvislosti s plněním úkolů stanovených tímto či zvláštním zákonem; na základě tohoto zákona soudy prvního stupně vždy řešily případ v meritu věci proti dovolateli, a to bez pochyb o jeho pasivní legitimaci. Napadený rozsudek by tak podle dovolatele změnil rozhodovací praxi soudů, neboť by mohl způsobit, že prvoinstanční soud by žaloby na náhradu škody za nesprávný úřední postup strážníka mohl zamítnout nesplnění podmínky věcné pasivní legitimace a žalobce odkázat přímo na stát, zastoupený Ministerstvem spravedlnosti ČR, které by po dovolateli pak mohlo uplatňovat nárok na regresivní úhradu podle ustanovení § 16 odst. 1 OdpŠk. Dovolatel upozorňuje, že stanoviska obou soudů si vzájemně odporují a vychází ze zcela rozdílného právního posouzení, kdy odvolací soud má za to, že platí ustanovení § 22 odst. 1, věta první OdpŠk a odkázal žalobce s nárokem přímo na stát. Nicméně ustanovení § 22 OdpŠk odkazuje na obecné ustanovení § 1 odst. 2 OdpŠk, podle kterého územní samosprávné celky odpovídají za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti. Zásadním rozdílem je proto posouzení věcné pasivní legitimace žalované v otázce náhrady škody za nesprávný úřední postup. Dovolatel proto navrhnul, aby dovolací zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu projednání. K podanému dovolání se vyjádřil přímo žalobce, který nicméně pouze shrnul skutkový stav věci. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ač s jiným závěrem o pasivní věcné legitimaci, tak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil shodně obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, jako vztahu upraveného zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, roční