30 Cdo 1203/2012 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1203/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 10. 2013 Spisová značka:30 Cdo 1203/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1203.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Zadostiučinění (satisfakce) Dotčené předpisy:§ 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. § 101 obč. zák. § 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb. § 33 předpisu č. 82/1998Sb. § 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb. čl. 5 odst. 5 předpisu č. 209/1992Sb. § 43 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 12. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1203/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce A. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem se sídlem v Praze 4, Voráčovská 14, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a odškodnění nemajetkové újmy ve výši 6.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 8/2008, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2011, č. j. 25 Co 387/2011-141, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2011, č. j. 25 Co 387/2011-141, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 2. 2011, č. j. 23 C 8/2008-87, se v části zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy v částce 2.892.000,- Kč s příslušenstvím a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce odmítá. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 2. 2011, č. j. 23 C 8/2008-87, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 262.000,- Kč s příslušenstvím, co do částky 5.738.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce, který sestával z a) náhrady nemajetkové újmy, způsobené žalobci vedením trestního stíhání a pobytem ve vazbě, jakož i nepřiměřenou délkou trestního stíhání v době od 6. 4. 1998 do 18. 1. 2007, ve výši 3,000.000,- Kč, b) náhrady škody odpovídající ušlému zisku z obchodů nerealizovaných v důsledku trestního stíhání ve výši 771.000,- Kč, c) náhrady škody odpovídající ušlému výdělku za období vazby ve výši 162.000,- Kč, d) náhrady škody odpovídající ušlým tantiémám a podílu na zisku za období vazby ve výši 162.000,- Kč, e) náhrady škody odpovídající vynaloženým nákladům na právní zastoupení v trestním řízení ve výši 360.000,- Kč, f) náhrady škody odpovídající ušlému výdělku za období od 1. 12. 1998 do 28. 2. 2001 ve výši 810.000,- Kč a g) náhrady škody odpovídající znehodnocení akcií společnosti Investis Holding a. s. ve výši 735.000,- Kč. Újma měla být žalobci způsobena nepřiměřeně dlouhým trestním stíháním, vedeným proti němu Městským státním zastupitelstvím v Praze pod sp. zn. KZV 146/98, které skončilo zastavením. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 108.000,- Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že proti žalobci bylo dne 6. 4. 1998 zahájeno trestní stíhání pro trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“) a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Žalobce byl dne 7. 4. 1998 vzat do vazby, ze které byl propuštěn dne 9. 7. 1998, neboť pominul důvod jejího trvání. Usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. KZV 146/98, ve spojení s usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 11. 2006, sp. zn. 1 VZt570/2006, bylo trestní stíhání žalobce ke dni 17. 11. 2006 pravomocně zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, neboť skutek, pro který byl žalobce stíhán, není trestným činem a nebyl důvod k postoupení věci. Žalobce se obrátil na žalovanou s žádostí o odškodnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy ve výši 6.000.000,- Kč podáním doručeným žalované dne 17. 7. 2007, avšak neúspěšně. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba v té části, v níž žalobce spojuje vznik nemajetkové újmy ve výši 3.000.000,- Kč se zahájením a vedením trestního stíhání jako takového, není úvaha žalované o promlčení uplatněného nároku přiléhavá. Ve vztahu k tomuto odpovědnostnímu titulu totiž žaloba není důvodná a nelze ji vyhovět už proto, že s nezákonným rozhodnutím, vydaným před 27. 4. 2006, zákon č. 82/1998 Sb. nárok uplatněný žalobou nespojuje, jinými slovy tento zákon před novelizací zákonem č. 160/2006 Sb., účinném od 27. 4. 2006, neumožňoval v režimu odpovědnosti státu za škodu tvrzenou nemajetkovou újmu odškodnit. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dne 6. 4. 1998, tedy ještě před účinností zákona č. 160/2006 Sb., takže odškodnění nemajetkové újmy za zahájení a vedení trestního stíhání je vyloučeno. V té části, v níž žalobce spojuje vznik nemajetkové újmy s nezákonnou vazbou a nepřiměřenou délkou trestního stíhání, naopak nárok na odškodnění nemajetkové újmy promlčen je. Trestní řízení skončilo z pohledu žalobce dne 2. 1. 2007, kdy mu bylo doručeno usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze. Šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůta začala dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), běžet téhož dne a uplynula již před doručením žalobcovy žádosti o odškodnění žalované dne 17. 7. 2007. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou nezákonnou vazbou a nepřiměřenou délkou trestního stíhání, tak byl promlčen a soud prvního stupně v této části žalobu zamítl. Ohledně nároků na náhradu škody ad b), d), e), f) a g) soud prvního stupně postupoval podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též „zák. č. 58/1969 Sb.“), a konstatoval, že je za odpovědnostní titul namístě považovat samotné zahájení a vedení trestního stíhání. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, je třeba dle ustálené soudní judikatury posoudit jako (specifický) nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Uzavřel proto, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno a posléze vedeno z „odškodňovacího pohledu“ nezákonně a žalobci tak vznikl nárok na náhradu škody podle §§ 1 - 4 zák. č. 58/1969 Sb. Pokud jde o nárok ad e) na náhradu škody za vynaložené náklady právního zastoupení, shledal soud prvního stupně daný nárok za důvodný v rozsahu částky 100.000,- Kč. Stejně tak shledal za důvodný nárok ad c) - ušlý zisk za dobu vazby v částce 162.000,- Kč. Ve zbylém rozsahu nárok na náhradu nákladů obhajoby a další škody žalobci nepřiznal, neboť tuto škodu žalobce buď neprokázal, nebo ani nesplnil svou povinnost tvrzení ohledně jejího vzniku a příčinné souvislosti dané škody a trestního stíhání žalobce. Odvolací soud se po doplnění dokazování neztotožnil se závěrem prvoinstančního soudu, podle kterého nebylo možné požadavek na náhradu nemajetkové újmy přiznat již z toho důvodu, že v době trestního stíhání tehdy platná právní úprava (zákon č. 58/1969 Sb.) neumožňovala přiznání takového nároku. Podle odvolacího soudu je „(...) nutné si uvědomit skutečnost, že zastavení trestního stíhání má stejné důsledky jako zrušení nezákonného rozhodnutí. Ustálená soudní judikatura dovolacího soudu dovodila, že smyslu právní úpravy odpovědnosti státu za škodu odpovídá, aby každá majetková újma způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi byla odčiněna, a systematickým a logickým výkladem proto dospěla k závěru, že z určitých důvodů k zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal, a že tedy nemělo být proti němu trestní stíhání vedeno (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1388/2004). V řízení před soudem prvního stupně nebyly zjištěny žádné poznatky o tom, že by si žalobce trestní stíhání nebo vazbu zavinil sám, žalovaná nic jiného ani netvrdila, tedy ani neprokazovala. Nelze přehlédnout, že žalobci