30 Cdo 1290/2014 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1290/2014 citace  Právní věta:Poškozené právnické osobě nenáleží v řízení o náhradu nemajetkové újmy zvýšení peněžitého zadostiučinění podle § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., o částku odpovídající částce daně z příjmů, kterou případně v důsledku přijatého zadostiučinění bude povinna v budoucnu státu odvést. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 9. 2015 Spisová značka:30 Cdo 1290/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1290.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Zadostiučinění (satisfakce) Dotčené předpisy:§ 31a odst. 2, 3 předpisu č. 82/1998Sb. ve znění od 27.04.2006 Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:24. 11. 2015 Publikováno ve sbírce pod číslem:54 / 2016 Anotace:Soud prvního stupně zastavil řízení v části o zaplacení částky 95 063 Kč a úrokem z prodlení z této částky za den 24. 10. 2012, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení za období od 20. 9. 2012 do 23. 10. 2012 a zamítl žalobu o zaplacení částky 54 937 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o zaplacení 1 430 766 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně zjistil, že řízení bylo vedeno deset let a deset měsíců, což vyhodnotil jako nepřiměřenou délku řízení. Přihlédl však k jeho předmětu, složitosti dokazování a uvedl, že činnost soudů byla plynulá s výhradou tří období, které způsobily v důsledku nepřiměřenou délku trvání. Podle soudu prvního stupně došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, přičemž uvedl, že i právnické osoby se mohou domáhat náhrady za nemajetkovou újmu a při stanovení výše zadostiučinění dospěl k částce 93 294 Kč. Soud prvního stupně nezohlednil případnou daňovou povinnost žalobkyně ve vztahu k uhrazené částce, neboť případná daňová povinnost a její výše je odvislá od celkového hospodářského výsledku žalobkyně v příslušném zdaňovacím období. Odvolací soud se k odvolání žalobkyně plně ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením soudu prvního stupně, a proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání a Nejvyššímu soudu byla předložena k řešení otázka, zda a jakým způsobem se v případech poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení přihlédne k tomu, že poškozeným je právnická osoba, že žalovaná částka mohla být významná pro její existenci, že poškozený neuplatnil žádné prostředky za účelem odstranění průtahů, a že jedinou příčinnou nepřiměřené délky řízení byly průtahy na straně soudu a dále otázka, zda přiznané peněžité zadostiučinění je nutno navýšit o případnou částku daně, kterou bude poškozená právnická osoba povinna státu navíc odvést. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1290/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobkyně Gesce s. r. o., IČ 46970118, se sídlem ve Znojmě, Rudoleckého 909/8, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní lán 1328/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 54 937,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 202/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2013, č. j. 15 Co 346/2013-53, takto: Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2013, č. j. 15 Co 346/2013 – 53, v celém rozsahu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 3. 2013, č. j. 23 C 202/2012 – 30, ve výrocích III. a IV., a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2013, č. j. 23 C 202/2012-30, zastavil řízení v části o zaplacení částky 95 063,- Kč a úroku z prodlení z této částky za den 24. 10. 2012 (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 95 063,- Kč ve výši 7,5 % ročně za období od 20. 9. 2012 do 23. 10. 2012 (výrok II.), zamítl žalobu o zaplacení částky 54 937,- Kč s příslušenstvím (výrok III.) a uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 11/2011 o zaplacení částky 1 430 766,- Kč s příslušenstvím, jíž se nynější žalobkyně domáhala jako dluhu ze smlouvy o dílo. Na základě zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně, a to i s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), ve shodě s účastníky dospěl k závěru, že celková délka posuzovaného řízení, které trvalo od 25. 1. 2001 do 22. 11. 2011, tedy 10 let a 10 měsíců, byla nepřiměřená. Řízení probíhalo opakovaně na dvou stupních soudní soustavy, když celkem byla vydána čtyři meritorní rozhodnutí. Soud prvního stupně považoval řízení s ohledem na jeho předmět (posuzovány nároky ze smlouvy o dílo co do rozsahu, kvality a ceny díla) a složitost dokazování (dvakrát doplňovaný znalecký posudek) za složitější, čemuž odpovídala i procesní aktivita účastníků (četná obsáhlá podání ve věci samé obsahující průběžně řadu dalších důkazních návrhů) a soudu (před soudem prvního stupně dokazováno při osmi jednáních, před soudem odvolacím při dvou). Při hodnocení významu řízení pro žalobkyni soud prvního stupně „z objektivního hlediska“ vyšel z toho, že s danou agendou (zaplacení peněžité částky ve sporu se zákazníkem žalobkyně) ESLP obecně nespojuje zvýšený význam a nutnost zvláštní péče ze strany orgánů státu, jakkoliv podle soudu prvního stupně úhrada předmětné částky „mohla mít pro žalobkyni z pohledu její platební bilance svůj význam.“ S odkazem na judikaturu ESLP i stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011, dále jen „Stanovisko“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na www.nsoud.cz) konstatoval, že i právnické osoby mohou „pociťovat“ nemajetkovou újmu a že možnost peněžní náhrady za tuto újmu nemůže být právě jen z důvodu právní povahy těchto osob vyloučena, avšak „míra frustrace z nepřiměřené délky řízení musí být v případech právnických osob již s ohledem na jejich právní podstatu uvažována v omezené míře.“ „Ze subjektivního pohledu“ soud prvního stupně zkoumal, zda žalobkyní tvrzený význam řízení koreloval jejímu procesnímu chování. Jestliže žalobkyně za řadu let trvání řízení „nezprostředkovala vůči soudní moci … svoji frustraci z celkové délky řízení,“ nelze podle soudu prvního stupně „nepřipustit výklad“, že jí šlo spíše o úspěšný konec řízení než o jeho skončení „v rozumné lhůtě.“ Uvedené nicméně soud prvního stupně konstatoval „toliko na okraj, se znalostí judikatorně ustálených závěrů, že soudy jsou v řízení povinny konat z úřední povinnosti, ne až na základě stížností účastníků, pročež okolnost, že se žalobce proti délce řízení nebránil … nemůže být v rámci posuzování jednání poškozeného brána k tíži žalobce.“ Význam řízení pro žalobkyni tak soud prvního stupně hodnotil jako standardní „i se zohledněním její právní povahy (právnické osoby)“. Úvahy hypoteticky snižující subjektivní význam řízení nijak nepřičítal k tíži žalobkyně, na druhou stranu ale podle něj „nelze s úspěchem zvyšovat význam řízení pro účastníka tam, kde tento význam nenašel v kontextu prodlužujícího se sporu žádného konkrétního odrazu v jeho procesním chování.“ Ve vztahu ke kritériu postupu soudů soud prvního stupně uzavřel, že „činnost soudů byla plynulá a plně odpovídající složitosti řízení s výhradou tří období,“ a to od 25. 1. 2001 do 31. 10. 2002, kdy soudu trvalo 21 měsíců, než po podání žaloby učinil první (rutinní) úkon, od 20. 2. 2006 do 23. 5. 2007, kdy soudu trvalo 15 měsíců, než nařídil jednání o odvolání, a od 5. 1. 2010 do 14. 1. 2011, kdy soudu trvalo 1 rok, než rozhodl o odvolání proti rozhodnutí o znalečném. Podle soudu prvního stupně došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť délka posuzovaného řízení nebyla vzhledem k okolnostem případu přiměřená, a to zejména pro významný podíl uvedených období nečinnosti soudů na celkové době řízení. Žalobkyni tak vznikla nemajetková újma, a to minimálně v důsledku její právní neji