30 Cdo 1333/2002 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1333/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 12. 2002 Spisová značka:30 Cdo 1333/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1333.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 198/03 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1333/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců A) K. Č., B) P. Č., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému Okresnímu stavebnímu bytovému družstvu T., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp.zn. 9 C 45/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. ledna 2001, č.j. 9 Co 1145/2000-123, takto: I. Dovolání žalobců, pokud směřuje proti výrokům II. a III. napadeného rozhodnutí, se zamítá. II. Dovolání žalobců, pokud směřuje proti výroku I. napadeného rozhodnutí, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 12. září 2000, č.j. 9 C 45/96–114, zamítl návrh na určení, že žalovaný je vlastníkem domu č.p. 543 na stavební parcele č. 654 a garáže na stavební parcele č. 655 v obci K., katastrální území B., v ulici N. a zapsané u Katastrálního úřadu v T. na listu vlastnictví č. 2927. Rozhodl též o náhradě nákladů tohoto řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. ledna 2001, č.j. 9 Co 1145/2000-123, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") potvrdil (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.) a současně rozhodl o tom, že ve věci nepřipouští změnu návrhu (výrok I.). Odvolací soud svoje rozhodnutí odůvodnil především tím, že soud prvního stupně žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že v souzené věci žalobci nemají ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalovaného bytového družstva k dotčeným nemovitostem. Připomněl, že ve věci již v minulosti rozhodoval Nejvyšší soud České republiky (jako soud dovolací), který svým rozsudkem zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu. V odůvodnění zrušovacího rozsudku pak bylo uvedeno, že pokud výrok rozsudku, kterým se rozhoduje o určení vlastnictví k nemovitosti, nebude zavazovat osoby, které jsou jako vlastníci zapsány v katastru nemovitostí, není dán naléhavý právní zájem na určovacím rozhodnutí, protože nemůže mít žádný vliv na zápis (vlastnických vztahů) v katastru. Protože pak v posuzovaném případě jsou jako vlastníci (sporem dotčených nemovitostí) evidováni V. a M. L., kteří nejsou účastníky tohoto řízení, žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení vlastnictví žalovaného družstva. Tento rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem nabyl právní moci dne 26. března 2001. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu dne 25. května 2001 podali žalobci dovolání, které pak doplnili podáním ze dne 31. května 2002. V dovolání uplatňují dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Ty konkretizují tvrzením, že podle jejich názoru naléhavý právní zájem na předmětné určovací žalobě ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. dán je. Je na soudu, aby z úřední povinnosti se zabýval otázkou platnosti právních úkonů ve smyslu ustanovení § 39 o.z. Tato otázka však soudy řešena nebyla, ač je podle dovolatelů zřejmé, že dohoda o odevzdání a převzetí družstevního bytu ze dne 5. října 1982 je neplatná, když oba žalobci byli v uvedené době členy družstva, byli uživateli předmětu sporu. Další úkony, které navazují na dohodu ze dne 5. října 1982, jsou rovněž neplatné. Soudy pominuly žalobce jako oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 23 zákona č. 42/1992 Sb. V. a M. L. neměli zřízeno platné užívací právo k družstevnímu bytu, přičemž Okresní stavební bytové družstvo T. porušilo ustanovení § 30 odst. 5 zákona č. 42/1992 Sb. V daném sporu soudy chrání žalované, nikoliv žalobce, jejichž práva byla porušena. Dovolatelé mají naléhavý právní zájem na určení, že žalované Stavební bytové družstvo T. je vlastníkem zmiňovaných nemovitostí, protože jedině původní vlastník těchto nemovitostí, může plnit vůči žalobcům konkrétní povinnosti. Dovolatelé též mají zato, že si odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 95 odst. 2 o.s.ř. Dále uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Soudy totiž především nevzaly na zřetel to, že tomuto sporu předcházelo řízení, které skončilo pravomocným rozhodnutím, jímž bylo rozhodnuto, že rozhodnutí představenstva Okresního stavebního bytového družstva T. ze dne 1. března 1982 o vyloučení P. Č. je neplatné a zrušuje se. V nyní posuzovaném řízení se soudy však zaměřily pouze na otázku naléhavého právního zájmu, aniž by se zabývaly provedenými důkazy. Ve svém dovolání proto žalobci navrhli, aby dovoláním napadený rozsudek byl zrušen, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalované družstvo se k podaným dovoláním nevyjádřilo. S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř) věc projednal a rozhodl podle znění o.s.ř. účinného do 31. prosince 2000. Skutečností totiž je, že podle části dvanácté, hlavy první, bodu 15. zmíněného zákona č. 30/2000 Sb. bylo na odvolacím soudu, aby odvolání ve věci projednal podle dosavadních předpisů, když rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno přede dnem účinnosti této novely. Sám odvolací soud pak nikterak ve svém rozhodnutí nenaznačil, že by se od této zákonné zásady odchýlil. Pouze v poučení o předpokladech možného dovolání ve věci, které bylo obsaženo v tomto rozhodnutí, odkázal nesprávně na znění uvedené novely. K této skutečnosti proto dovolací soud přihlédl, pokud dovolatelé zcela zřejmě vycházeli z dvouměsíční lhůty k podání dovolání a nikoliv z jednoměsíční, jak vyplývalo z ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. ve znění před uvedenou novelou. Dovolání proto neposuzoval jako opožděné. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami - účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř. Dále přihlédl k tomu, že podané dovolání je přípustné podle § 238 odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že dovolatelé napadenému rozhodnutí fakticky vytýkají vady ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) cit. zákona. Dovolací soud za tohoto stavu přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání žalobců není možno v jejich podstatě přisvědčit, takže z tohoto pohledu se napadené rozhodnutí jeví jako správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.). S přihlédnutím ke znění ustanovení § 242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 237 o.s.ř., a pokud je dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Dovolání žalobců výslovně neodkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Současně je však zřejmé, že vady, které by poznamenaly dovolateli napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., se především nepodávají ani z obsahu samotného soudního spisu. Totéž lze říci o případných jiných vadách, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Pokud se týče dovolateli uplatněných dovolacích důvodů, pak podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., lze vytýkat pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí