30 Cdo 1363/2023 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1363/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 6. 2023 Spisová značka:30 Cdo 1363/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1363.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zadostiučinění (satisfakce) Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 7 předpisu č. 82/1998 Sb. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:21. 8. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 2374/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1363/2023-541 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobců a) K. K., nar. XY, b) P. K., nar. XY, c) K. K., ml., nar. XY, a d) D. K., nar. XY, všichni bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Peterem Kočím, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/18, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 187/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2022, č. j. 3 Co 23/2022-513, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobci se původně podanou žalobou domáhali vůči žalované jednak přiměřeného zadostiučinění ve formě omluvy a jednak peněžité náhrady nemajetkové újmy ve výši 5 000 000 Kč pro žalobce a), ve výši 2 000 000 Kč pro žalobkyni b), ve výši 1 000 000 Kč pro žalobce c) a ve výši 1 000 000 Kč pro žalobkyni d). Újma (v podobě zásahu do osobnostních práv) měla jednotlivým žalobcům vzniknout tím, že žalobce a) byl trestně stíhán od 16. 7. 2003, rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 11. 2003, č. j. 4 T 188/2003-192 (dále též “posuzované řízení“), byl uznán vinným trestným činem podvodu, za což mu byl uložen trest odnětí svobody ve výši 6 měsíců s podmíněným odkladem 18 měsíců. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, pak tento rozsudek „potvrdil“ (správně zamítl odvolání – poznámka Nejvyššího soudu) svým usnesením ze dne 19. 4. 2004, č. j. 2 To 77/2004-238. Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona, které Nejvyšší soud vyhověl rozsudkem ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 4 Tz 92/2005, a vrátil věc k novému projednání Okresnímu soudu v Šumperku. Ten posléze uznal žalobce a) opět vinným a odsoudil jej k trestu odnětí svobody na 4 měsíce s podmíněným odkladem na 15 měsíců, to vše rozsudkem ze dne 28. 11. 2006, č. j. 4 T 144/2005-509. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, následně rozsudkem ze dne 12. 3. 2007, pravomocným téhož dne, č. j. 55 To 25/2007-551, žalobce a) zprostil obžaloby. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) svým (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 24. 7. 2019, č. j. 34 C 187/2008-349, o žalobě rozhodl tak, že žalovaná byla povinna zaslat na adresu žalobce a) omluvu (výrok I), zaplatit žalobci a) jako náhradu nemajetkové újmy v penězích částku 1 000 000 Kč (výrok II), žalobkyni b) zaplatit částku 500 000 Kč (výrok III), žalobci c) zaplatit částku 200 000 Kč (výrok IV) a žalobkyni d) pak částku 200 000 Kč (výrok IV). Co do zbylé části žalovaného nároku soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok VI) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení částku 159 912 Kč (výrok VII) a na náhradu nákladů řízení zálohovaných státem pak 699 Kč (výrok VIII). Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované svým (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, č. j. 3 Co 102/2019-375, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až VI potvrdil, ve výroku VII jej změnil tak, že žalovaná byla povinna každému ze žalobců zaplatit na náhradu nákladů řízení 39 978 Kč, a výrok VIII zrušil. K dovolání žalované Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, č. j. 30 Cdo 499/2021-418, zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení a ve výroku o věci samé, vyjma té jeho části, kterou byly potvrzeny výroky I a VI rozsudku soudu prvního stupně, a zrušil také rozsudek soudu prvního stupně vyjma jeho výroků I a VI. Důvodem pro částečné zrušení byla podle Nejvyššího soudu nepřezkoumatelnost obou rozhodnutí, jelikož při stanovování přiznané výše náhrady nemajetkové újmy soudy dostatečně nepřihlédly ke stávající judikatuře, neboť provedly srovnání toliko s jedním jiným případem rovněž trestně stíhaného poškozeného, a podrobně nevysvětlily, jak se rozdílné či shodné znaky mezi tímto rozhodnutím a posuzovaným případem promítly do výše jimi stanoveného zadostiučinění. Po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu znovu rozhodl ve věci Městský soud v Praze svým (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 13. 10. 2021, č. j. 34 C 187/2008-458, nyní již jen v rozsahu nároku na finanční náhradu nemajetkové újmy, a to tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) částku ve výši 150 000 Kč (výrok I), co do zbylého uplatněného nároku žalobce a) a co do nároků všech zbývajících žalobců b), c) a d) soud prvního stupně žalobu zamítl (výroky II až V) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VI a VII). Odvolací soud k odvolání žalobců i žalované svým (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 26. 9. 2022, č. j. 3 Co 23/2022-513 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), rozhodl tak, že řízení o odvolání v rozsahu povinnosti zaplatit žalobci a) 80 000 Kč zastavil (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku I a ve výrocích II až VII potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Odvolací soud nejprve k částečnému zpětvzetí odvolání žalovanou její odvolání proti výroku I rozsudku prvostupňového soudu v rozsahu uložení povinnosti žalované prvnímu žalobci zaplatit 80 000 Kč zastavil. Co se týče vlastního posouzení, odvolací soud měl shodně se soudem prvního stupně za to, že okruh osob aktivně legitimovaných k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nezákonným trestním stíháním nelze rozšiřovat nad rámec osob takto vymezených v § 7 OdpŠk. Z žalobci odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, potom nevyplývá odklon od soudní praxí zastávaného výkladu, podle něhož vedle účastníků řízení o věci samé bude třeba za účastníky ve smyslu citovaného ustanovení považovat i další osoby, o jejichž právech a povinnostech se v určité dílčí fázi řízení rozhoduje, anebo osoby, které jsou oprávněny v určité fázi řízení činit návrhy či podávat opravné prostředky. Byť odvolací soud nesouhlasil s dílčím názorem soudu prvního stupně, že „náhrada nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání již z principu počítá se zásahem do osobnostních práv osobám blízkým, což se promítne na výši přiměřeného zadostiučinění, které se promítne na výši přiměřeného zadostiučinění, které bývá přiznáno osobám, proti nimž bylo trestní stíhání vedeno“, měl jeho závěr o tom, že žalobci b), c) a d) nejsou ve věci aktivně legitimovaní, ve výsledku za správný. Aktivně legitimovaným tak byl k uplatnění žalovaného nároku toliko žalobce a), proti kterému bylo nezákonné trestní stíhání vedeno. Co se týče výše přiměřeného zadostiučinění, soud prvního stupně se podle odvolacího soudu pečlivě zabýval posouzením kritérií rozhodných pro určení výše zadostiučinění ve světle judikatury Nejvyššího soudu (potud odkázal na rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), správně podle odvolacího soudu hodnotil zásadní kritérium dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a), zjišťoval jaké dopady do osobnostních práv byly v porovnávaných věcech soudy zjištěny a pokud za dané situace uzavřel, že jde o srovnatelné případy a měl za odpovídající satisfakci částku 150 000 Kč, nelze podle mínění odvolacího soudu jeho závěru nic vytknout. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci (dále také „dovolatelé“) v rozsahu jeho výroků II až IV včas podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovali v tom, že napadené rozhodnutí stojí na posouzení právní otázky, při řešení které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu (odkázali např. na nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13, nebo ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 1930/17), a to konkrétně zda má být nedůvodným trestním stíháním vzniklá újma nahrazena poškozeným v maximální možné míře a s individuálním posouzením každého jednotlivého případu. Z uvedených rozhodnutí podle dovolatelů vyplývají