30 Cdo 1400/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 1400/2025-286 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou, se sídlem v Břeclavi, Hybešova 3041/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 200 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 166/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2024, č. j. 17 Co 36/2024-254, takto: I. Řízení o „dovolání“ žalobce proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. 2. 2024, č. j. 7 C 166/2020-244, se zastavuje. II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce (dále také „dovolatel“) ve svém podání doručeném soudu dne 14. 11. 2023, jež je dle svého obsahu žalobou o obnovu řízení, neuvedl označení rozhodnutí, proti kterým žaloba směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadají, důvod žaloby, rovněž absentovalo vylíčení skutečností svědčících o tom, že je žaloba podána včas, a označení důkazů, jimiž má být důvodnost žaloby prokázána, jakož i to, čeho se podatel domáhá. Soud usnesením ze dne 19. 12. 2023, č. j. 7 C 166/2020-235, seznámil žalobce s vadami podání a poučil jej, jakým způsobem, a o které skutečnosti, má své podání doplnit. Současně jej poučil, že pokud ve stanovené lhůtě do 15 dnů vady svého podání neodstraní, bude jeho podání odmítnuto. Žalobce na výzvu reagoval podáním doručeným soudu dne 10. 1. 2024 s upozorněním, že podal ústavní stížnost, vady podání však neodstranil ani zčásti. Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 2. 2024, č. j. 7 C 166/2020-244, odmítl podání žalobce doručené soudu dne 14. 11. 2023. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Usnesení soudu prvního stupně i odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, a to v celém jejich rozsahu. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce však svým dovoláním výslovně napadá nejen usnesení odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně podle § 243b o. s. ř. ve spojení s § 104 odst. 1 větou první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve zbylém rozsahu, v němž dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobce v části směřující proti výroku II napadeného usnesení odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobce, že soudy obou stupňů jednaly v rozporu s občanským soudním řádem bez účasti žalované, neboť žalované nebyla předložena žaloba k vyjádření, v rámci jejíhož řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2950/2015, neboť na uvedené otázce napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí dovolacího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz). Nadto odkaz dovolatele na toto rozhodnutí není přiléhavý, neboť zmíněný rozsudek řeší zcela rozdílnou otázku, a to závaznost soudního rozhodnutí podle § 159a o. s. ř. s možností uplatňovat procesní práva. Napadené rozhodnutí nezávisí ani na otázce uplatnění nároku na náhradu škody ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., tedy v případě, je-li pravomocné rozhodnutí pro jeho nezákonnost zrušeno, kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2437/2021. Odvolací soud totiž postavil své rozhodnutí na závěru (totožnému jako soud prvního stupně), že podání žalobce ze dne 14. 11. 2023, je zcela nesrozumitelné a nejasné, neobsahuje ani základní náležitosti podle § 42 odst. 4 o. s. ř., neobsahuje uvedení, v jakém rozsahu je napadáno rozhodnutí soudu prvního stupně, důvod žaloby (důvod obnovy řízení nebo zmatečnosti), vylíčení skutečností svědčících o včasnosti podání žaloby, označení důkazů, jimiž má být důvodnost žaloby prokázána, jakož i čeho se žalobce domáhá. Uvedl, že žalobce vady žaloby neodstranil přes poučení soudem prvního stupně ani podáním doručeným soudu prvního stupně dne 10. 1. 2024. Zaujal proto názor, že podání žalobce ze dne 14. 11. 2023 je zcela neprojednatelné a usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Dovolatel v dovolání taktéž namítá nesprávné právní posouzení spočívající v tom, že byly opomenuty stěžovatelem navržené důkazy, aniž byl tento postup soudů řádně zdůvodněn, čímž se měly soudy odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2015 (správně 28. 1. 2015; pozn. dovolacího soudu), č. j. 30 Cdo 3527/2014. Tento poukaz dovolatele však není rovněž přiléhavý, neboť dovolací soud v uvedeném rozhodnutí řešil otázku, zda v žalobě došlo k potřebné individualizaci skutku a netýkal se ani okrajově otázky opomenutých důkazů či řádného odůvodnění rozhodnutí. Nadto je námitka dovolatele bezpředmětná i proto, že bylo podání žalobce odmítnuto z důvodu neodstranění jeho vad, tj. ve fázi, kdy soud prvního stupně k dokazování ještě ani nepřistoupil. Nelze tedy dovodit, že by v uvedeném směru bylo rozhodnutí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Podle § 241a v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Dovolání je vadné v případě otázky nerespektování Listiny základních práv a svobod, konkrétně článku 6 (právo na spravedlivý proces) a článku 36 (právo na soudní a jinou právní ochranu), neboť zásah do základních práv dovolatele sice může dle judikatury Ústavního soudu představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), je však u něho třeba rovněž řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, což žalobce neučinil, neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř. Dovolání je rovněž vadné v otázce nesprávného poučení odvolacího soudu o nepřipuštění podání odvolání, jelikož dovolatel nevymezil v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), v důsledku čehož dovolání v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. trpí vadou, která nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závis